Taxonomie mechanických hudebních nástrojů se zohledněním problematiky ladění

Autor: Michal Slováček
Škola: Katedra muzikologie Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

 

Prakticky každá stratifikace libovolných entit je tvořena za určitým účelem. Podle účelu jsou potom voleny společné taxony jednotlivých skupin, které jsou pro následné členění určující. Nejinak tomu je při členění hudebních nástrojů. Cílem příspěvku je představit koncepci členění hudebních nástrojů vzhledem k jejich možnostem ladění, zejména adaptace alternativních systémů ladění. Příspěvek se zabývá výlučně nástroji mechanickými, neboť členění elektrofonických a elektronických hudebních nástrojů jednak doposud nedosahuje takové úrovně jako v případě nástrojů mechanických, ale i samotná problematika taxonomie těchto nástrojů se zohledněním jejich možností ladění by vyžadovala zcela odlišný způsob členění než u nástrojů mechanických.

Úvodem je třeba podotknout, že prakticky žádný z užívanějších organologických systémů třídění hudebních nástrojů problematiku ladění (z hlediska systému) nezohledňuje prakticky vůbec. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť např. Hornbostel-Sachsův systém, který je možno stále považovat za nejpoužívanější, byl vytvořen s cílem členění nástrojů podle tvorby tónu, jeho vzniku a tomu podobných hledisek. Stejně tak při vytváření tohoto systému byla rozhodující hlavně snaha o sjednocení různých nástrojů odlišných světových kultur, přičemž právě problematika ladění by spíše upozorňovala na rozdíly. Možností by bylo vytvoření sufixu v číselném systému, který by dále nástroje třídil podle jejich systému ladění. Třeba dle toho, jaký systém je pro ně standardně používán. To by ovšem ani zdaleka neřešilo zde nastíněnou problematiku, neboť cílem je členění nikoli podle používaného systému, ale podle možností nástroje adaptovat jednotlivé systémy. Stejně tak je tedy lichým případné členění nástrojů používané v hudební praxi, kde je parametr ladění zohledňován pouze z hlediska absolutní výšky. Tedy buďto celkového rozsahu, nebo nejnižšího možného běžně dosažitelného tónu. Tento parametr opět o možnostech adaptace jednotlivých systému ladění nic neprozrazuje.

Problematikou stratifikace hudebních nástrojů vzhledem k jejich možnostem adaptace systémů ladění se ve své práci 21st Century Orchestral Instruments s podtitulem Acoustic instruments for alternative tuning systems věnoval Patrick Ozzard-Low. Ten dospěl k členění do tří kategorií, a sice: fixed, fixed-but-variable a variable. Hlavním zohledňujícím faktorem pro něj byla možnost přeladění při hře. Tím pádem nástroje označené jako fixed mají mít pevné ladění při samotné hře, sem zařazuje např. piano, zatímco kytaru uvádí jako příklad nástroje fixed-but-variable. Pochopitelně, kytaru lze během hry, případně během přestávky koncertu, přeladit snáze než piano. Ale přeci jen se tato problematika jeví jako dosti diskutabilní, resp. vytvoření pomyslné hranice mezi těmito skupinami nástrojů je na zvážení. Kategorie nástrojů variable je potom v zásadě jasná – jedná se o nástroje s volnou intonací, tedy např. housle, nebo snižcový trombon, tedy takové, kde je možno téměř v celém rozsahu nástroje intonovat volně. To sebou nese i určitá rizika pro samotnou praxi v alternativních systémech ladění – instrumentalista musí být buď dobře sluchově disponován, nebo musí mít intonační oporu v jiném nástroji s fixovaným laděním.

Osobně se domnívám, že členění hudebních nástrojů z hlediska jejich možnosti adaptace odlišných systémů ladění by měla být na trochu odlišném půdorysu. Pochopitelně skupina nástrojů s volným laděním, tedy v případě Patricka Ozzard-Lowa označená jako variable, je neoddiskutovatelná. Ovšem právě onen aspekt možné snadnosti přeladění je poměrně těžko definovatelný. Proto bych se spíše klonil k dalšímu třídění na nástroje s laděním fixovaným, kde bych takto označoval ty, které nelze přeladit jinak než mechanickým zásahem do jejich konstrukce. Příkladem jsou prakticky všechny nástroje ze skupiny idiofonů – zde není možno docílit přeladění jinak než např. zbroušením kamene, což je zároveň nevratný proces. Naopak prakticky všechny nástroje ze skupiny chordofonů je možno označit za nástroje s možností limitovaně fixovaného přeladění, neboť strunu lze přeladit poměrně snadno, bez mechanického zásahu do konstrukce nástroje a samotný proces je vratný. Limity, resp. možnosti adaptace jednotlivých systémů jsou potom dány především konstrukcí nástroje. Např. kytara není schopna kvůli malému počtu strun (tedy jakýchsi přeladitelných jednotek, což jsou v případě chordofonů vždy samotné oscilátory) takové variability jako třeba piano, které umožňuje aplikaci většího množství systémů ladění, což ovšem zase musí respektovat konstrukční parametry nástroje. To znamená v případě piana používání ladění s dvanácti či méně tóny v oktávě, případně příbuzného nejbližšího intervalu. Poslední skupinou by potom byly nástroje s možností přeladění pomocí odlišných nástrojových technik. Zde by bylo možné označení této skupiny jako nástroje s možností limitovaného přeladění bez fixace. K nim patří především aerofony, které mnohdy umožňují ohýbání tónu, které je dáno např. nátiskem. Pokud by se jednalo o alternativní prstoklady umožňující hru třeba v čtvrttónovém systému (problematice se věnoval Bruno Bartolozzi), jednalo by se opět o nástroje s možností limitovaně fixovaného přeladění. Je tak tedy možné, že jeden nástroj může splňovat parametry obou těchto skupin. Bylo by tedy nutno vytvořit ještě další skupinu nástrojů, která umožňuje kombinaci jak limitovaně fixovaného přelaďování, tak přelaďování limitovaného bez fixace. Pro skupinu označenou Patrickem Ozzard-Lowem jako variable bych tedy spíše volil termín nástroje bez fixovaného systému ladění, neboť celá záležitost možnosti přelaďování je mnou spíše řešena z pohledu samotného přístupu k přeladění, bez nutnosti mechanického zásahu do nástroje a jeho případná podoba v samotné praxi – zda je potom systém ladění fixován, či nikoli. Naopak v této nastíněné taxonomii není zohledňována možnost jednotlivých typů ladění, byť samozřejmě lze logicky předpokládat, že nástroje s určitou formou fixovaného ladění budou vždy méně flexibilní.

Tento problém lze částečně řešit dalšími úpravami, které umožní adaptovat nástroje pro potřeby alternativních systémů ladění. I samotné úpravy by potom bylo třeba členit, a to ze dvou úhlů pohledu. Jedním z nich je, zda dojde ke změně nástroje z hlediska nastíněné taxonomie. Pokud u kytary odstraníme pražce, změníme nástroj s limitovaně fixovanou možností přeladění na nástroj bez fixovaného systému ladění. Stejně tak ale samotným přepražcováním kytary dojde k pouhé změně stávajícího systému ladění, přičemž možnosti přelaďování zůstávají zachovány. Dokonce pokud bychom kytaru opatřily převazy, zůstává opět v kategorii nástrojů s možností limitovaně fixovaného přeladění. Ovšem z hlediska samotné možnosti aplikace systémů ladění se schopnosti takového nástroje výrazně rozšiřují. Je tedy důležité v případě úprav zohlednit nejen to, zda dojde ke změně z hlediska zde nastíněné taxonomie, ale i případnému rozšíření možností aplikace alternativních systémů ladění na jednom konkrétním nástroji.

Poslední a neméně důležité hledisko je, zda případný zásah do nástroje bude vratný, nebo nevratný. Tedy zda je možno nástroj snadno uvést do původního stavu. Opět na příkladu kytary – pokud použijeme alternativní kobylku, abychom dosáhli systému, který třeba používá rovnoměrně temperované ladění o menším počtu tónů než dvanáct, jedná se o zásah vratný. Odstranění pražců a jejich případná substituce převazy je potom způsobem obtížně vratným. Proti tomu opatření kytary např. systémem vyměnitelných hmatníků (tento systém používá Ron Sword) je nutno označit jako zásah nevratný. Je potom sice možné na nástroji používat i matrici pro dvanáct tónů rovnoměrně temperovaných, nicméně zpětná úprava nástroje do původního stavu již možná není.

Zde nastíněné řešení problematiky bezesporu nelze označit za zcela definitivní. Ostatně jako každý taxonomický systém nemůže být ani tento platný úplně a bez výjimek. Nicméně cílem příspěvku bylo především upozornit na dosavadní neuspokojivé zpracování celé problematiky a případně poukázat na možnosti řešení nebo na přístupy k dané záležitosti.

 

Anotace

Příspěvek představuje problematiku možností přístupů k taxonomii mechanických hudebních nástrojů vzhledem k jejich schopnosti adaptace alternativních systémů ladění. Nastíněna je vlastní koncepce třídění hudebních nástrojů, která se snaží vycházet tomuto hledisku vstříc. Opomenuta není ani problematika třídění možných úprav, které vylepšují možnosti adaptace systémů ladění.

Annotation

The paper presents problems of access opportunities to the taxonomy of mechanical musical instruments due to their possibilities of adaptation the alternative tuning systems. There is also outlined own concept of separation of musical instruments, which tries to accommodate this aspect. The issue of classification different adjustments, which improves the possibilities of adaptation tuning systems is not omitted.

Dasa