Kladské nářečí v písňových cyklech Luboše Sluky

Helena Hozová

Skladatel Luboš Sluka se těší poměrně velkému zájmu interpretů. Jistě je to zásluhou melodičnosti jeho děl a nekomplikovanému zápisu. Luboš Sluka byl korepetitorem řady pěvců a tak rozumí potřebám lidského hlasu. Jeho cílem nikdy nebylo pouštět se do hudebních experimentů. Nejdůležitější je pro něj forma. V otázce kompozičního stylu využívá rozšířené tonality a ukotvené modality. 1

Písňové cykly psal i pro konkrétní zpěváky, například pro Janu Jonášovou, nebo Sylvii Kodetovou. Existují i různé verze a různá obsazení. Třeba Čtyři Ave Maria, původně pro jeden hlas a varhany byly upraveny pro sbor, Kladské písně a balady zase mají verzi pro bas a pro baryton a také verzi s klavírem a nedávno zinstrumentovanou pro orchestr. Písňové cykly Květomluva, Jako tehdy, Renesanční písně a již zmiňované Kladské písně a balady se stále objevují na koncertních podiích a skladatel rád přijímá pozvání od interpretů na produkce svých děl.

Inspiraci pro texty písní nachází Luboš Sluka v lidové poezii, v Bibli, nebo u autorů jako Josef Václav Sládek, Robert Desnos, Michelangello Buonarotti, ale také třeba u Miloně Čepelky. Některé texty si napsal sám. Jeho dva již vydané písňové cykly a jeden, který skladatel teprve chystá, jsou psané na lidovou poezii z Kladska.

Sluka pochází z Opočna pod Orlickými horami. Přestože dlouhá léta bydlí v Praze na Zámeckých schodech, do svého rodného kraje se stále a rád vrací. Není tedy divu, že chtěl napsat vokální dílo na poezii ze zdejšího kraje. Dlouho hledal báseň, nejlépe však celou sbírku, vypravující o podorlicku, až v antikvariátu na Malém náměstí v Hradci Králové objevil Kladské písničky od Josefa Štefana Kubína. Z Opočna je do „Kladského koutku“ kousek a tak bylo rozhodnuto. 2

 

Josef Štefan Kubín 3

Josef Kubín se narodil 7. 10. 1864 v Jičíně a zemřel 1. 11. 1965 v Praze. Na počest československého státu, ale také, aby se odlišil, přijal přídomek Štefan.

Studoval na Filozofické fakultě UK u prof. Jiřího Polívky, který měl vliv na jeho hledání kořenů lidové slovesnosti. Po absolutoriu nastoupil Kubín v roce 1891 na místo profesora střední školy v Kutné Hoře. V letech 1892-1902 vyučoval na reálné škole v Českých Budějovicích. Potom přesídlil do Jičína, kde pracoval na sběrech podkrkonošské slovesnosti a odtud vyjížděl také do „Českého koutku“ v Kladsku. V roce 1909 působil v Mladé Boleslavi a v roce 1912 se nakonec usadil v Praze. Že byl mezi studenty oblíbený, svědčí například přání k narozeninám od jeho bývalého studenta a básníka Vladimíra Holana.

Vyučoval český a francouzský jazyk. Napsal několik francouzských učebnic, dva francouzské slovníky, vydal francouzská dramata a antologii francouzské poezie XIX. století. Vydával také časopis Causerie. Byl překladatelem nejen z francouzštiny, ale také ze španělštiny. Vydal 19 svazků lidového vyprávění a pohádek. Sbíral materiály ke knize o dějinách českého divadla, projektu se však vzdal, kvůli nepřístupnosti vídeňských archivů. Až od roku 1939 se věnoval vlastní autorské tvorbě.

V letech 1903-1908 pobýval v Kladsku kvůli studiu místního folkloru a výsledkem byla sbírka Povídky kladské. Při druhém vydání se už sbírka jmenovala Kladské povídky (Mladá fronta 1948). Následovalo vydání Lidové kroniky kladské na Mladoboleslavské reálce. V roce 1925 vyšly Kladské písničky. V roce 1926 vydal České Kladsko, které sepsal už v roce 1909.

Zasvěceně píše o náboženském životě vesničanů i o tzv. toulačkách, což bylo pravidelné setkávání sousedů, ze kterých bohatě čerpal. Veškeré úřední záležitosti se sice vedly v německém jazyce, ale doma „mezi svými“ se mluvilo česky. 4

Kubín se často stylizoval do postavy kladského lidového vypravěče, a proto jsou texty zajímavé i po jazykové stránce. Podařilo se mu sesbírat v jižních a západních Čechách, v Polabí, Roudnicku, Boleslavsku, Chlumecku, Hořicku, Jičínsku, Náchodsku, Vysokomýtsku, v Podkrkonoší a Kladsku celkem 2278 písní, které jsou v rukopise uloženy v Etnologickém ústavu Akademie věd (jen o deset více jich sesbíral Karel Jaromír Erben). V roce 1926 uspořádal a vydal Národní pohádky B. Němcové. Z jeho autorských děl uveďme knihy povídek: Hrozná chvíle, Bouře nad hlavou, nebo Kudrlinky.

O jeho tehdejším věhlase svědčí fakt, že se stal členem Královské české společnosti nauk, byl mimořádným členem čtvrté třídy České akademie věd a umění, čestným členem Národopisné společnosti ČSAV, čestným členem International Society for Folk-Narrative Research. Byl také jmenován národním umělcem. Přispíval do mnoha českých a zahraničních odborných časopisů. 5

 

Kladsko, územní a historické vymezení

Kladsko, nazýváno „českým koutkem“ v Polsku, leží v kotlině mezi Orlickými horami a Slezskem. Jedná se o výběžek Polska do území České republiky o rozloze 1639,4 kilometrů čtverečních, jehož dějiny byly od začátku úzce spjaty s dějinami českého státu. Český název Kladsko se používal až do 13. století, kdy se mu začalo říkat německy Glatz. Celá léta zde žili pospolu Češi, Němci a Židé a tento polykulturní ráz dal Kladsku jeho osobitou kulturu a dějiny. Nejvýznamnějším sídlem regionu je Klodsko (Kladsko, Glatz).

O připojení Kladska se píše v plánu Kramářovy Ústavy slovanské říše z května 1914. Ta nepočítala s možností vzniku českého, nebo československého státu. V čele by stál ruský car a byl by zároveň králem českým a polským. Nárok na Kladsko byl nakonec ze strany Československa vznesen na pařížské mírové konferenci v roce 1919. Území se však stalo součástí nového německého státu. Po roce 1933 rozhodla československá vláda o vybudování vojenského opevnění podél hranice s Kladskem. 6

Ke konci druhé světové války se otázka připojení Kladska dostává opět do popředí zájmu. V té době zde žilo ještě 5100 česky mluvících obyvatel. 7 V roce 1947 byla však ve Varšavě uzavřena česko-polská smlouva, v níž československá vláda uznala nové poválečné hranice, a Kladsko připadlo Polsku.Češi Kladsko pod nátlakem opustili. Polské úřady začaly zabavovat jejich majetky a statky a ty předávaly novým polským osadníkům. Češi našli domovy především na Náchodsku a Hronovsku a část jich odešla se slezskými Němci do okupovaných zón Německa.8 S jejich odchodem zanikla i specifická kladská kultura, která byla Slukovi inspirací. V roce 2004 žily na tomto území poslední čtyři kladské Češky. 9

 

Hlavní znaky kladského lidového nářečí:

Kladské nářečí se řadí k severovýchodočeské jazykové nářeční oblasti.

„Samohláska é se úží v í, které bývá kráceno na i: na mim hrobě.

Pokud stojí po samohlásce, mění se na u: na vrata – naurata, oteuřít.

Někdy se k verši přidává nadbytečné i a slovo potom začíná samohláskou a vzniká zvuk ja, j.: Ja do pekla s nim leťali = a do pekla s nim leťali, nebo johlíd se boháč na stranu = ohlíd se boháč na stranu.

Mně = já ve 2., 3., 4., a 6. pádě

I = ji (ona) ve 3., a 4. pádě

Předložky se většinou úplně vypouští: noci = v noci, nebo pěkných květin věneček = z pěkných květin věneček.

Častý je výskyt hlásky w místo v: hlawa

Dalším rysem je přechod hlásky w v j: drobečkoj, seďala na lajci, na Bukojně

Zjednodušení skupiny dn na nn: jennou, jennoho, polenne…

Tendence k vyrovnání tvarů 2. a 6. pádu, kdy 6. pád převezme funkci 2. pádu.: Byla z tejch nejpružnějších vesnicích.

Sbírka skýtá mnoho krásných nářečových výrazů. Z nich uveďme: líčkat = líbat na líce, kormouta = kornout, bídový = bledý, chuří = chudý, bídný, kázeň = kázání, krab = vráska, pedle = vedle, rána = smuteční hrana, skocourovat = zkaziti dívku, křapec = střapec, stříbrnice = lžíce, koura = slepice“ 10

 

Kladské písně a balady

Epický cyklus na lidové texty z  Kladska napsal skladatel v roce 1984 pro hluboký hlas klavír a věnoval jej pěvci Národního divadla, basistovi Karlu Petrovi. Ten byl stejně jako skladatel rodák z východních Čech a byl vnukem Slukova prvního učitele hudby.

Karel Petr natočil pro Týden nové tvorby z cyklu Kladské písně a balady pouze pět písní. Celou nahrávku chtěl pořídit Český rozhlas. Sólista Petr byl již v pokročilejším věku a tak byl dán požadavek, aby cyklus natočil někdo jiný. Skladatel se však rozhodl, že pokud nenatočí nahrávku právě Petr, nebude cyklus nahrávat nikdo. Velký zájem měl o nahrávání také dlouholetý sólista Národního divadla v Brně barytonista Pavel Kamas, kterému dokonce Sluka upravil písně do vyšší tóniny. Tak vznikla verze pro střední hlas a klavír. Podle skladatelových slov je zpíval nádherně, ale „slovo bylo slovo.“ 11 A tak se stalo, že kompletní nahrávka tohoto díla dodnes neexistuje.

S nápadem a prosbou napsat písně pro orchestr přišel dirigent Tomáš Netopil. Skladatel již byl po mozkové mrtvici a na tento úkol se příliš necítil. S partiturou mu pomohl barytonista a skladatelův přítel a interpret jeho písní Jakub Hrubý, který připravil pro jednodušší zápis větší notovou osnovu a tak se premiéra konala v létě roku 2011 v Kroměříži ve Sněmovním sále Arcibiskupského zámku. Pod taktovkou Tomáše Netopila písně premiérovala Filharmonie B. Martinů. Další provedení řídil Stanislav Vavřínek v roce 2014 přímo ve Zlíně. Sólistou večera byl člen Slovenského národního divadla Pavol Remenár. 12

Pro představu jsem vybrala ukázku textů dvou písní. Jedná se o kontrastní a po sobě jdoucí písně s poutavým námětem. V prvním případě jde o námět s laškovně erotickým podtextem a ve druhém zase o hororový motiv vraždy milenky.

 

Žádnej neví jako já

Třetí píseň veselého charakteru s erotickým podtextem Žádnej neví jako já, v tištěných sbírkách nebylo možné dříve nalézt. „Tehdejší představy o lidové poezii byly zkreslené a vyžadovaly od takové poezie ušlechtilost. Texty tohoto druhu byly pokládány za výstřelky, které je třeba potlačovat.“ 13 Znění této písně pochází z Bukoviny. Píseň je v optimistické tónině D dur.

„Žádnej neví jako já,

Jak je noci cesta zlá,

Jak je milé poležení,

Dyš Nanynka nocleh dá.

 

Příť, Pepičku, přiť ke mně,

Krásně si usteleme:

Dáš kalhotky pod hlavičku,

Sukní se přikrejeme.“ 14

 

Dyš má milá husy pasla

Nejdramatičtější písní cyklu Kladské písně a balady je Dyš má milá husy pasla. Píseň s velmi rozšířeným příběhem má v různých krajích různá znění mimo jiné i v povídkách o Modrovousovi bratří Grimmů. Slukova verze pochází z Bukoviny. Pojednává o zlém milenci, který vyláká dívku z domu a v lese ji zabije. Na našem území je známá balada v tomto podání: Dívka se setká s vrahem v pustém lese, prosí, aby mohla třikrát zavolat. Křik uslyší její bratři. Přijedou, ale dívka je už mrtvá. Bratři rozmlouvají s vrahem. Ptají se ho, proč má ruce od krve. On odpovídá, že zabil holubičku. Bratři vraha zajmou a toho čeká trest. V jiné verzi milenec hodí dívku do vody, a když rybáři vyloví mrtvolu, je vrahovi popsán trest, který ho za hrozný čin stihne. V Sušilově sbírce nalezneme variantu: „Přijel tě k ní Ondroušek, z Velehradu Matyášek.“ 15

Německý vliv dokazuje i stará varianta v Meinertově sbírce německých písní z Kravařska. V německých písních je vrahem rytíř, který se jmenuje Ulinger, Ollegehr, Adelger, nebo Ulrich. Ve starých německých písních je svůdcem a vrahem rytíř, nebo démonický hudec a v českých baladách má vrah podobu myslivce, jako představitele kasty panských lesníků v dobách poddanství. V některých německých verzích se dívka zachrání, když se zmocní rytířova meče a zabije ho. 16

„Dyš má milá husy pasla,

Pěknej bílej šátek našla.

Dyš ho našla, ohlédla se,

De muj milej koně pase.

 

Pase on je f padolinách

Na tejch panskejch jatelinách.

Pakuj, milko, pakuj šaty,

pojedeme pryč od matky.

 

Milka šaty pakovala,

Od matky se stěhovala.

Dyš přijeli za dva lesy,

Rosek milku na dva kusy.

 

Ulomte větel zelenou,

Přikrejte tu kreu červenou,

Aby vrány nekvákaly,

a mládenci neplakali.

 

Už mám vrátka vystavený,

Zejtra budu oběšený,

Že sem zabil mou panenku,

Myslivcovu Marijánku.“ 17

 

Sedm písní z Kladska ze sbírky Josefa Štefana Kubína pro střední hlas a klavír.

Ke Kladským písním a baladám se skladatel po 27 letech vrací a vzniká verze pro orchestr. O dva roky později v roce 2013 se opět zaobírá poezií z kladské oblasti. Upravuje Sedm písní z Kladska. Jedná se o lidové nápěvy z Kubínových Kladských písniček, které skladatel zharmonizoval. „Dlouho se mi zdály ty písně primitivní a oni jsou přitom tak krásný.“ 18

Poprvé zazněl cyklus 10. srpna téhož roku, co jej Sluka dokončil, v kostele sv. Matouše, apoštola a evangelisty v Deštném v Orlických Horách. Zpíval barytonista sboru Národního divadla v Praze Jakub Hrubý, klavírní spolupráce Ladislava Vondráčková.V Kubínově sbírce z roku 1925 nalezneme výklad a poznámky univerzitního profesora Dr. Jiřího Horáka. V úvodu Kubín popisuje nesnáze, které jsou spjaty se sbíráním lidové poezie. Nejprve si sběratel musel získat důvěru místních zpěváků, aby mohl proniknout a nahlížet do jejich života. V knize je otištěno 76 písní. Nakladatelství EDITIO MUSICA HUMANA znovu vydalo Kladské písničky v roce 2013.

„O čem zpívají Kladští? Největší číslo plampaček zdejších – jako u nás vůbec – jsou písně mládencův a panen. Tlumočí touhy a štěstí, hněty a stesky, jež mladé srdce pociťuje nejčastěji z lásky a rozmanitých osudů druhých. Hojné jsou i kratičké popěvy, jež líčí čtverácky vtipné posměšky, někdy i pornograficky podložené.“ 19 Najdeme tu i písně jarmareční a také dynovačky a letovačky, jimiž o Velikonocích chasa koledovala u svých příbuzných.  Ty popsal Kubín v Čes. Lidu 1908.

Pro představu zde uvádím druhou píseň cyklu i s porovnáním notových zápisů Kubína a Sluky.

 

Dost, dostiť mám

Tato píseň, ze Sedmi kladských písní druhá v pořadí, je duchovní, evangelická, kterou Kubínovi zpívala Vincencie Mesnarová z Bukoviny. 20

„Dost, dostiť mám,

Když Ježíš jest můj pán –

Já neznám jiného.

Kdo mu slouží však věrně,

Co křesťan, nepečuje mnoho.

Já tedy se ho s vírou chopím,

Vše světa rozkoše potupím

Tak dosti mám.“ 21

 

„Tónina kladských písní je durová, přesto melodie tlumočí svérázný cit zpívaného slova.“ 22 Všech sedm písní vychází z krátkého notového zápisu melodie, který najdeme v Kubínově předmluvě ke Kladským písničkám.

hozova-123

 

hozova-224

 

Všech Sedm kladských písní je spíše v pomalejším tempu moderato, larghetto, andante, andantino a allegretto a larghetto con moto.

Melodie písní je melodicky i rytmicky jednoduchá a lehce zapamatovatelná. Rozsahově je cyklus nenáročný od c1 do f2, okrajových tónů se jen občas dotkne a spíše se melodie pohybuje ve střední poloze. Proto je vhodný i pro méně zkušené interprety a žáky ZUŠ. V klavírní složce se občas objeví lehké disonance.

Všechny jsou v tradičních písňových formách, ať už se jedná o formu a-b-a, a-b nebo a-b-a‘.

Další skladatelovým počinem patřícím do této řady by měl být zatím ještě nedokončený cyklus Osm písní na kladské texty.

 

Dasa