K dějinám vysokého školství hudebního na Moravě

1

Karel Steinmetz

O vybudování vysokého hudebního školství na Moravě usiloval Leoš Janáček už od 80. let 19. století. Svědčily o tom jednak jeho články v Moravské orlici v letech 1885 až 1888, v nichž podrobně rozváděl myšlenku o založení Hudební akademie, 2 jakési vysoké školy nad konzervatoří a varhanickými školami, pečující především o český moderní skladatelský sloh, jednak žádost o zřízení mistrovské třídy varhanní při brněnské varhanické škole, kterou zaslal Janáček v roce 1907 na vídeňské Ministerstvo kultu a vyučování. 3 Po vzniku samostatného státu v roce 1918, se mu podařilo brněnskou varhanickou školu, v níž byl od roku 1881 jediným ředitelem, přebudovat na konzervatoř a na tomto ústavu pak i zřídit tzv. Mistrovské třídy (jakousi vysokoškolskou nadstavbu konzervatoře 4 ) v oboru skladby a klavíru. 5 Ty se pak Janáček snažil rozšířit o další obory (pro zpěv a housle např. jednal s Emmou Destinovou, Otakarem Ševčíkem 6 i Jaroslavem Kocianem, 7 jako budoucími profesory této vysoké hudební školy v Brně). Bohužel penzionováním Leoše Janáčka v roce 1925 a pak odchodem Viléma Kurze zpět do Prahy přestaly Mistrovské třídy v Brně existovat.

Po druhé světové válce se však podařilo Janáčkovým žákům Vilému Petrželkovi, Václavu Kaprálovi a pianistovi Ludvíku Kunderovi (otci spisovatele Milana Kundery) či houslistovi Františku Kudláčkovi v roce 1947 založit v Brně Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU), 8 která se stala obdobou o rok starší pražské Akademie múzických umění (AMU). Ovšem se vznikem druhé akademie múzických umění v Československu to bylo podobné jako po roce 1918 se vznikem konzervatoře brněnské, po pražském ústavu s dlouholetou tradicí, druhé školy tohoto typu v tehdejší ČSR. 9 Zatímco komplikace s Janáčkovým prosazováním vzniku a pak zestátněním brněnské školy na ministerstvu školství způsobovali i někteří zdejší hudební pedagogové, 10 tentokrát si Janáčkovi žáci vedli s prosazením vzniku druhé akademie mnohem diplomatičtěji.

Hned po zřízení AMU po 2. světové válce podali totiž profesoři brněnské konzervatoře návrh na ministerstvo školství a národní osvěty na zřízení samostatné pobočky AMU v Brně a na tento popud s podporou brněnské hudební veřejnosti bylo sedm profesorů brněnské konzervatoře jmenováno členy profesorského sboru AMU. Byli to František Kudláček pro výuku houslí, Ludvík Kundera a František Schäfer pro výuku klavírní hry, Jaroslav Kvapil a Vilém Petrželka pro hudební teorii a skladbu, František Michálek pro varhany a Bohumil Soběský pro zpěv. Dne 12. září 1947 pak vyšel zákon č. 168/1947 Sb. o založení samostatné Janáčkovy akademie múzických umění v Brně nejprve s odborem hudebním a o rok později i dramatickým jako druhá tuzemská vysoká škola s tímto zaměřením. 11 Učitelský sbor se rozrostl o další pedagogy Viléma Vaňuru (klavír), Viktora Noppa a Josefa Jedličku (housle), Vášu Černého (violoncello), Jana Šoupala (řízení sboru), Františka Stupku a Antonína Balatku (řízení orchestru), Graciana Černušáka (dějiny hudby), Josefa Kohouta (lesní roh), Františka Horáka (klarinet) a další. Základními obory na Hudební fakultě byly: skladba a dirigování, operní dramaturgie a režie, hudební teorie, hra klavírní, houslová, hra na ostatní orchestrální nástroje, varhanní hra, operní a komorní zpěv. Na Divadelní fakultě 12 se staly základními obory herectví, režie, dramaturgie a do roku 1953 i divadelní věda (tento obor se pak studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity). V prvních letech působilo na JAMU 27 profesorů (z nichž někteří – a byli mezi nimi i ti školu zakládající – byli pouze externími pedagogy) a 10 lektorů. Děkanem Hudební fakulty byl jmenován Jan Kunc, po komunistickém puči v únoru 1948 však převzal na dva a půl roku pravomoci děkana Hudební fakulty Ludvík Kundera, jenž se zároveň stal v říjnu 1949 prvním rektorem JAMU. 13 Děkanem Hudební fakulty byl od roku 1950 až do zrušení této funkce v roce 1959 profesor houslové hry František Kudláček. 14 Tehdy totiž vstoupila v platnost vládní nařízení 58/1958, podle kterého se JAMU stala vysokou školou, která neměla samostatné fakulty, ale osm oborových kateder (vedle kateder skladby a dirigování, klávesových, strunných, dechových a bicích nástrojů a zpěvu to byly katedry činoherní a operní režie, činoherního herectví a od roku 1969 též katedra syntetických divadelních žánrů) a katedry teorie umění i kabinetu marxismu-leninismu. V roce 1964 byla katedra zpěvu rozdělena na dva obory (katedru sólového zpěvu a katedru operní režie a herectví). Před tím (1957) ale bylo založeno Operní studio, jehož vedoucím se stal Miloš Wasserbauer. Studio získalo sál v Husově sboru v Brně-Králově Poli;v roce 1967 změnilo název na Komorní operu Miloše Wasserbauera a pak v roce 1994 na Divadlo Barka.

Přestože v 50. letech 20. století v době tuhého stalinismu poznamenané násilím a v kulturní a umělecké oblasti prosazováním tzv. socialistického realismu, kdy mnoho pedagogů vstoupilo do KSČ 15 a valná většina studentů do Československého svazu mládeže (a ti nejhorlivější i do strany), škola dosahovala v pedagogicko-umělecké činnosti 16 srovnatelných výsledků s ostatními vysokými uměleckými školami v Československu. V době politického uvolňování v 2. polovině 60. let bylo ve školní aule JAMU zahájeno pořádání koncertů a činnost vyvíjelo Studio soudobé tvorby (při katedře skladby a dirigování). Pořádaly se zde kromě koncertů také přednášky a besedy pro veřejnost. Instrumentální katedra byla rozdělena na katedry klávesových, smyčcových a dechových nástrojů (1968/69).

Výbornou úroveň vykazovaly absolventské koncerty většinou v Besedním domě. Ovšem doba normalizace vrátila mnoho věcí do dřívějších let. V roce 1971 byla odvolána řada osobností z vedoucích funkcí: z prorektorského místa musel např. odejít doc. Miloslav Ištvan, z katedry skladby a dirigování odešel skladatel Jan Kapr, který po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa vrátil na sovětské velvyslanectví Stalinovu cenu. Naopak do vedoucích funkcí (včetně těch nejvyšších) se dostali lidé, kteří mohli někdy být dobrými pedagogy (jako např. hornista a rektor JAMU František Šolc či klavírista Karel Jandera), ale také kariéristé s pochybným charakterem. Teprve změna režimu po listopadu 1989 vrátila školu do normálních kolejí, běžných v demokratických zemích.

Po roce 1990 se i Janáčkova akademie múzických umění vrátila k tradičnímu akademickému právu – udělovat významným českým i zahraničním osobnostem čestný titul „doctor honoris causa“. 17 První čestný doktorát JAMU byl udělen klavíristovi Rudolfu Firkušnému (1993), dále čestný titul doctor honoris causa obdrželi z hudební sféry český dirigent Zdeněk Mácal (2007), francouzský skladatel a dirigent Pierre Boulez (2009) a anglický muzikolog, který se celoživotně zabývá janáčkovským bádáním, John Tyrrell (2011).

Na Hudební fakultě JAMU během 70 let trvání této školy pedagogicky působili (nebo stále působí) významní pedagogové a umělci. 18 Učili zde – či stále učí – osobnosti, které vychovaly celkem na dva tisíce 19 vynikajících skladatelů, mladých interpretů – instrumentalistů či pěvců, operních režisérů a dalších umělců, kteří se v době studia či krátce po absolvování školy často stali laureáty mnoha prestižních soutěží a pak se ve své umělecké kariéře uplatnili nejen na našich či zahraničních koncertních podiích, operních scénách, orchestrech či komorních seskupeních, ale také jako sólisté a často i pedagogové na konzervatořích i vysokých školách. Dnes Hudební fakulta nabízí studijní obory jako je duchovní hudba, dirigování orchestru, dirigování sboru, kompozice, operní režie, zpěv, hra na klavír, varhany, cembalo, hra na jednotlivé smyčcové nástroje, hra na dechové nástroje, bicí nástroje, kytaru a hudební manažerství. Jak v poslední době přesvědčivě ukazuje registr uměleckých výkonů (RUV), zařadila se Janáčkova akademie múzických umění mezi české umělecké vysoké školy s nejlepšími výsledky.

***

V Ostravě začaly sílit snahy o vybudování vysokého hudebního školství (zvláště instituce podobné pražské Akademii múzických umění, brněnské Janáčkově akademii či Vysoké škole múzických umění v Bratislavě) až na konci 60. let 20. století. Právě tehdy mnoho absolventů ostravské konzervatoře odcházelo studovat na tyto vysoké školy, četní ostravští umělci, kteří v minulosti uvedené akademie sami absolvovali, se pak na ně vraceli jako externí pedagogové. Byli to třeba ostravští umělci a pedagogové Ivan Měrka, Valter Vítek, Jan Hališka, ale později i další. Zároveň však na tomto místě musíme připomenout i snahy osobností Miroslava Klegy, Čestmíra Gregora a z Prahy v době „Pražského jara“ do Ostravy dojíždějícího skladatele Ladislava Simona o vybudování jakéhosi typu vysokoškolského specializovaného studia (sice při konzervatoři – která by se po příkladu někdejších mistrovských tříd stala pro tento typ postgraduálního studia školou vysokou – a v úzké spolupráci s ostravským rozhlasem) pro zvukové mistry, hudební režiséry a hlavně skladatele. Bohužel všechno ostravské snažení tohoto typu přerušila neblahá léta tzv. normalizace. A tak založit vysokou hudební školu v Ostravě umožnily až změněné společenské a politické podmínky a svobodné rozhodování i ve školství po roce 1989.

Impuls k založení vysokého hudebního (a také i výtvarného) školství v Ostravě dal na půdě ostravské Pedagogické fakulty tehdejší její proděkan, klavírista Rudolf Bernatík. 20 Ten spolu s kolegy z konzervatoře, jako byli např. Valter Vítek, Jan Hališka, Zdeněk Gola, Vítězslav Kuzník, vytvořil odbornou pedagogickou skupinu, která se pak stala základem učitelského sboru nového pracoviště. A tak vedle tradičních kateder hudební a výtvarné výchovy vznikla na Pedagogické fakultě na podzim roku 1991 i dvě čistě umělecky zaměřená pracoviště vychovávající umělce a hlavně pedagogy na základních uměleckých a středních školách: umělecko-pedagogická katedra (UPK – hudební obor) a katedra výtvarné tvorby. UPK od svého vzniku nabízela jak v bakalářském studiu, tak i ve studiu magisterském tyto hudební obory: hra na klavír, housle, violu, violoncello, kontrabas, klarinet, harfu a sólový zpěv (studijní plány a umělecké požadavky byly v podstatě shodné jako na AMU či JAMU).

Výrazné umělecké i pedagogické úspěchy umělecko-pedagogické katedry podnítily děkana Bernatíka (za velké podpory výtvarníka Eduarda Ovčáčka a kunsthistorika Petra Holého, ale i tehdejšího primátora města Ostravy ing. arch. Jiřího Smejkala a pražského sochaře prof. Stanislava Hanzíka) k jeho velkému úsilí o vytvoření Institutu pro umělecká studia stojícího mimo Pedagogickou fakultu. Vedení univerzity tomuto společnému projektu hudebníků a výtvarníků velmi přálo, a tak se podařilo u předsedy Akreditační komise prof. Jaroslava Kurzweila i člena této komise pro umění, uměno-vědné a uměno-pedagogické obory prof. Ivana Poledňáka, ale hlavně i náměstka ministra MŠMT Libora Pátého získat pro projekt podporu Akreditační komise vlády ČR. Ta nakonec schválila pro Institut pro umělecká studia (IpUS) studijní programy hudební umění a výtvarné umění a tím vyslovila souhlas s vytvořením univerzitního Institutu pro umělecká studia.

K 1. říjnu 2001 tedy vznikl z umělecko-pedagogické katedry a katedry výtvarné tvorby Institut pro umělecká studia, pracoviště Ostravské univerzity zajišťující výuku ve dvou studijních sekcích – hudební a výtvarné (jeho ředitelem se stal tehdy docent Rudolf Bernatík). Úsilí obou sekcí cíleně směřovalo ke komplexní akreditaci výtvarných (2002) i hudebních (2006) bakalářských a magisterských programů, což umožnilo v roce 2007 vznik Fakulty umění Ostravské univerzity, vysokoškolského pracoviště připravujícího kvalifikované jednak výtvarné umělce, jednak instrumentalisty, zpěváky a hudební pedagogy ve studijních programech Výtvarné umění a Hudební umění. Katedry zaměřené prakticky doplňuje Katedra teorie dějin a umění zajišťující nejen výuku v oblasti výtvarného a hudebního umění, ale díky publikační a přednáškové činnosti svých členů se profiluje také jako vědecko-výzkumné pracoviště. Po vzniku Fakulty umění byl nejprve v jejím čele zástupce ředitele IpUS Rudolfa Bernatíka hobojista Dušan Foltýn, ale po konstituování akademického senátu byl zvolen děkanem fakulty grafik a výtvarný pedagog doc. Zbyněk Janáček. Dosavadní učitele hudebních oborů posílili hostující klavíristé prof. Czeslaw Stańczyk a prof. Nataša Veljkovič, pěvkyně prof. Alicja Słowakiewicz, prof. Henryka Januszewska‑Stańczyk, Tatiana Teslya, učitelé Janáčkovy konzervatoře (klavíristky Xenie Hranická, Monika Tugendliebová, houslista Luděk Cap a houslistka Irena Vítková, kontrabasista Jan Krček, flétnista Jiří Bystroň ad.) i mladí pedagogové (většinou absolventi ostravské vysoké školy) – klavíristé Lukáš Michel, doc. Eliška Novotná, klarinetista doc. Igor Františák. Posilou učitelského sboru se stali i známí operní a koncertní pěvci Klemens Słowioczek a Eva Dřízgová‑Jirušová.

V roce 2011 se podařilo akreditovat na Fakultě umění Ostravské univerzity doktorský studijní program Hudební umění, obor Interpretace a teorie interpretace, a ačkoliv se na hudební větvi ostravské Fakulty umění nedají studovat všechny hudební obory, jako je tomu třeba na HAMU či na Hudební fakultě JAMU (nelze zde například studovat skladbu), velkou výhodou však je, že tato umělecká fakulta ostravské vysoké školy je jedinou uměleckou vysokou školou v České republice, na které se spojuje studium tradičního múzického umění – hudby s uměním výtvarným, což otevírá nebývalé možnosti (např. v oblasti multimediální tvorby). O tom se však Janáčkovi nemohlo ani ve snu vůbec zdát, že v kraji, ve kterém se narodil a ve městě, v němž zemřel, bude také vysoká hudební (ale též výtvarná) škola.

 

Literatura a prameny:

Almanach ke 40. výročí založení Janáčkovy akademie múzických umění. Brno: JAMU, 1988.

ČERNUŠÁK, G. Janáčkova akademie múzických umění. In Československý hudební slovník osob a institucí I. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 566–567.

HUBÁČEK, J. Ke vzniku a počátkům rozvoje Ostravské univerzity. In Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 18. Šenov u Ostravy: Tilia, 1997, s. 233–243. ISBN 80-86101-02-9.

JANÁČEK, L. K dějinám vysokého školství hudebního na Moravě. Národní listy 60, 1920, č. 57, dne 27. 2. 1920.

Konzervatoř Brno. Sborník k 50. výročí trvání první moravské odborné umělecké školy. Brno: Nakladatelství Blok, 1969.

KUNDERA, L. Janáčkova varhanická škola. Olomouc: Velehrad, 1948.

PETRŽELKA, I. Janáčkovy mistrovské třídy. In Dějiny hudební výchovy (osobnosti, instituce, koncepce). Ostrava: Asociace hudebních umělců a vědců – TC Ostrava, s. 25–30. ISBN 80-85780-72-0.

POLÁČEK, R. Janáčkova akademie múzických umění. In Český hudební slovník osob a institucí.http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/ index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=1759 [cit.: 29. 12. 2016].

PŘIBÁŇOVÁ, S. Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. Brno: Knižnice Opus musicum, 1990. ISBN 80-900314-0-4.

Sborník na paměť 125 let Konzervatoře hudby v Praze (uspořádal V. Blažek). Praha: Vyšehrad, 1936.

STEINMETZ, K. Role některých bývalých žáků z varhanické školy v tzv. „Janáčkově případu“. Opus musicum 30, 1998, č. 4/5, s. 156–161. ISSN 00862-8505.

STEINMETZ, K. – MAZUREK, J. – KUSÁK, J. – OLŠAROVÁ, P. Ostrava hudební. Vývoj hudební kultury jednoho města v posledních 160 letech. Ostrava: Ostravská univerzita, 2014. ISBN978-80-7464-664-5.

VESELÁ, A. Z rejstříků paměti. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2013. ISBN 978-80-7460-035-7.

Dasa