Hudební vzdělávání v dnešní Itálii – Stručný souhrn změn a vývoj vzdělávání v oblasti hudby v Itálii

Damiano Binetti

První školský systém, který ve sjednocené Itálii vznikl, byl systém zavedený tzv. Casatiho zákonem ze dne 13. listopadu 1859, který byl nejprve vyhlášen pro tehdejší Sardinské království a později byl rozšířen na celé Italské království.  Tehdejší zákon neupravuje žádnou formu výuky hudby. Tato forma se ale objevuje v podobě „cvičení zpěvu“ pojímaného nikoliv jako intelektuální činnost, ale jako praktický nácvik zaměřený především na rozvoj smyslových schopností.

Až po uplynutí dlouhé řady let a v kontextu politických změn probíhajících v Itálii 20. let dvacátého století, došlo k jedné z nejradikálnějších reforem školského systému, kterou zavedl tehdejší ministr školství Giovanni Gentile. Tehdy byla Hudba, ovšem pod označením Zpěv, poprvé povýšena na povinný vyučovací předmět. A nejen to: byla přiřazena do kategorie „uměleckých disciplín“ společně se „spontánní kresbou (výtvarná výchova)“ a „krasopisem a recitací“. Záměrem těchto programů byla rovněž valorizace místních uměleckých tradic a kultury. Z tohoto důvodu osnova předmětu „Zpěv“ zdůrazňovala rovněž důležitost písní a zpěvů spojených s místními tradicemi pro uchování a rozvíjení lidové folklorní tvořivosti.

Od druhé poloviny 19. století hudební výchova jako povinný vyučovací předmět na školách (od druhého stupně základního vzdělávání) je koncipována jako umělecká a historická disciplína. Během hodin hudební výchovy se žáci učí hrát na jeden hudební nástroj, zpravidla na zobcovou flétnu, naučí se hrát ve skupině, intonovat, a navíc se seznámí i s hlavními fázemi dějin umění jak v italském tak i evropském kontextu, včetně poslechu antické hudby, symfonických a operních děl.

Na italských školách se hudební výchova stává velmi důležitým předmětem i v rámci péče a snahy o inkluzi žáků se specifickými vzdělávacími potřebami a hendikepovaných žáků. Například v severní Itálii jsou početné hudební soubory, které se skládají z autistických dětí schopných hrát na hudební nástroj, anebo z dětí s různými formami postižení, které jsou ale mimořádně nadané pro hudbu. Na tom má bezesporu podíl výuka hudby v rámci povinné školní docházky.

Samostatnou kapitolou je však hudebně zaměřené vzdělávání a příprava na výkon profese hudebníka, které se skládá z více stupňů a zakládá se na letech studia a možnostech profesionálního uplatnění. Například na jihu Itálie, ale i v mnohých městech v severní a střední Itálii jsou provozovány obecní hudební školy, kde docházka trvá minimálně 5 let a kde se žáci učí hře na dechové hudební nástroje a mají pak možnost stát se členy místních hudebních těles. Až do roku 2001 byla úroveň hudební výchovy garantována konzervatořemi, které zahrnovaly i poslední tři roky povinné školní docházky. Vzdělávací celky trvaly minimálně 6–7 let u žesťových a dřevěných hudebních nástrojů a až 10 let u klavíru, kompozice a dirigování. Výjimku tvoří katedra zpěvu, do které mohli kandidáti vstupovat až po dosažení osmnácti let věku.

V roce 2001 proběhla velká reforma školského systému a základní školy druhého stupně se staly předstupni akademického vzdělání a mají za úkol zajistit odpovídající úroveň hudebního vzdělání pro studenty, kteří pak budou pokračovat na středních školách a gymnáziích s hudebním zaměřením, na nichž pak složí maturitní zkoušku a prokáží tak svou uměleckou vyspělost. Souběžně s vývojem v ostatních evropských zemích i v Itálii začaly vznikat hudební akademie, které byly zpravidla vybudovány transformací původních italských konzervatoří, které se staly akademickými institucemi (tj. vysokoškolské vzdělávání) a nabízejí studentům pětileté vzdělávací celky tvořené dvěma bloky, jedním tříletým (bakalářské studium) a druhým dvouletým (magisterské studium). Tento nový systém umožňuje studentům, kteří po ukončení středoškolského vzdělání nechtějí pokračovat ve studiu hudby, aby se uplatnili i v jiném zaměření.

Důležitou institucí v rámci hudebního vzdělávání je Akademie Sv. Cecílie v Římě, která si zachovává své přední postavení a na které lze studovat až po úspěšném dokončení magisterského studia. Akademie Sv. Cecílie se specializuje na výchovu a profesionální přípravu k sólistické kariéře absolventů. Doba trvání studijního kurzu je zpravidla 2 roky.

Pro ty, kdo před studiem hry na hudební nástroj dávají přednost studiu muzikologie a výzkumu, jsou na univerzitách k dispozici specificky zaměřené kurzy s dobou trvání tří až pěti let. Podmínkou pro studium těchto oborů je úspěšné složení maturitní zkoušky, nemusí se jednat povinně o zkoušku na hudební nebo umělecké škole. Studium je ukončeno sérií zkoušek především teoretických, ale i praktických, a po ukončení tohoto univerzitního kurzu může absolvent najít uplatnění v žurnalistice, pedagogice nebo se stát hudebním a uměleckým kritikem. Nejvyhlášenější univerzity jsou v Boloni, Piacenze, Miláně a Cremoně.

Použitá literatura:

BOSNA, E. Storia della scuola elementare italiana: Adriatica Editrice, 1995.
GENTILE, G. Il problema scolastico del dopoguerra: Tip. Popolare, Roma, 1920.
VERUCCI, G. L’Italia laica prima e dopo l’Unita': Laterza, Bari, 1981.

stepandrlik@gmail.com