Hierarchizace v tonálních vztazích: aplikace „Probe-Tone Method“ u studentů víceletého gymnázia

Markéta Karafiátová

Cíl a předmět

Předmětem studie je problematika mentálního zpracování hierarchických vztahů mezi tóny v rámci jedné tóniny. Součástí příspěvku je zpráva o výzkumu, jehož cílem je ověřit užití výzkumné metody tonální hierarchizace C. L. Krumhansl, původně aplikované na vysokoškolských studentech, na žácích víceletého gymnázia tj. věkové skupině pubescentů a adolescentů (11–17 let). V naší studii se budeme nejprve zabývat hudebně teoretickými základy tonální hierarchie. Dále budeme reflektovat probe-tone metodu a její výsledky. V další části budeme formulovat vlastní hypotézy a postup jejich ověřování v empirickém výzkumu.

Tonální hierarchizace

Obecně bývá význam slova hierarchie vysvětlován jako určitý vnitřní řád, systém. Slovo pochází z řečtiny (hieros – posvátný, archó – vládnout). Původně se používalo pro vyjádření vztahů podřízenosti a nadřízenosti kněží. Posléze se tento termín začal využívat i v jiných oblastech lidské činnosti (věda, armáda). V tomto určitém systému nalezneme různé prvky tvořící stupnici hodnot či vztahů. Jednotlivé prvky jsou na sobě závislé a jejich uspořádání se vyznačuje vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Nejčastěji je tato struktura graficky zobrazována v podobě hierarchického stromu nebo pyramidy. Prvek na vrcholu je nejdůležitější, protože jako jediný není žádnému prvku podřízený. Právě k němu se vztahují prvky zobrazené na nižších úrovních zobrazení, které jsou mu zároveň podřízené.

V naší práci bude na hierarchii nahlíženo podobně. Protože se jedná o tonální hierarchii, jsou základními prvky tohoto systému tóny a vztahy mezi nimi. To znamená, že některý z tónů vnímá a posuzuje posluchač v rámci určitého celku (tóniny) jako důležitější než jiný. Evropská hudební kultura je v největší míře ovlivněna diatonikou, systémem durových a mollových tónin. Skladatel má v rámci oktávy k dispozici celkem dvanáct tónů (c, cis/des, d, dis/es, e, f, fis/ges, g, gis/as, a, ais/bé, h), kterých může využívat při komponování. Vymezení tónového materiálu, který má skladatel k dispozici, je velice důležité. Souvisí totiž s dílčím rozdělením a variantami tonální hierarchie. Rozlišujeme dva základní typy. Tonální hierarchii v rámci jedné tóniny, která se zajímá o vztahy a uspořádání prvků – tónů v určité tónině. Další variantou je tonální hierarchie mezi jednotlivými tóninami. Zaměřuje se na hledání zákonitostí, vztahů a rozdílů mezi různými tóninami.

Zaměřme se nyní na podstatu vnímání a posuzování jednotlivých tónů. Ukázalo se, že některé z nich jsou posluchačům bližší a připadají jim na poslech příjemnější. Některý z tónů v nás evokuje určitý klid, uvolnění. Jiný zase navodí napětí a neklid. Poslech hudby je tedy založen na střídání těchto dvou pocitů. Klíčové je v tomto případě tzv. tonální centrum, kterým je zpravidla tón na prvním stupni. Ten v posluchači evokuje právě pocit uklidnění a uvolnění. Nazýváme ho tónikou nebo také tonálním centrem, vztahují se k němu všechny ostatní tóny. Pokud tedy uvedeme konkrétní příklad, v tónině C dur jde o tón c. Pravidla tonální hierarchie vycházejí z předpokladu, že v každé tónině existují důležitější tóny, které by měl posluchač vnímat odlišně. S výjimkou prvního stupně (tóniky), bývají do této významnější kategorie řazeny také dominanta a subdominanta. Dominanta je tón nacházející se na pátém stupni v dané tónině, tedy v C dur je to g. Na pozici subdominanty, tedy čtvrtém stupni, se v C dur nachází tón f. Tyto tři tóny jsou považovány za nejdůležitější. Dalším tónem, který by v C dur mohl být posluchači hodnocen jako důležitější, je třetí stupeň, tedy tón e. A to právě z toho důvodu, že je součástí tónického kvintakordu. Tóny na ostatních pozicích jsou považovány za méně důležité – II., VI., VII. stupeň.

Tzv. tonální cítění, známé rovněž pod pojmem smysl pro tonalitu, je považováno za jednu ze základních hudebních schopností. Je založeno na schopnosti hudebně akulturovaného jedince vnímat určité tonální vztahy a vazby mezi jednotlivými tóny. Tedy určitá pravidla či zvyklosti tradující se v naší hudbě, které jsou dány především hudební kulturou. V našem případě se jedná o tonalitu klasickou, někdy nazývanou také jako tradiční, jež je charakteristická především pro hudbu 18. a 19. století, kdy došlo k vydělení diatonických stupnic – durové a mollové. Tonalita je neodmyslitelně spjata s melodií, ale také s harmonií. Podle V. Tichého je charakterizována jako „způsob organizace tónových výšek na základě hierarchického vztahu k jednomu centru (tzv. tonálnímu centru). 1  Tóny tonálního centra považujeme v naší evropské kultuře za hlavní (statické) – jedná se o první, třetí a pátý stupeň z určité tóniny. Jde o tóny, které v sobě nesou pocit klidu, proto jsou často používány k ukončení melodie. Ostatní tóny jsou nazývány jako vedlejší, je pro ně charakteristické určité napětí. To v praxi znamená, že jimi nemůžeme ukončit melodii, neboť na konci melodie automaticky očekáváme pocit klidu.

Utváření tonálního cítění je v největší míře ovlivněno hudební kulturou, ve které jedinec od narození žije, neboť právě v ní nabývá základní hudební zkušenosti. Působí zde souhra funkcionální hudební výchovy a intencionální i institucionální hudební výchovy, a to nejen formou poslechu, ale také formou různých pěveckých, instrumentálních či kompozičních hudebních činností a aktivit. Pokud se zaměříme na obsah evropské hudební výchovy, zjistíme, že je uskutečňována v rámci tonality, obdobně jako drtivá produkce populární hudební kultury. Harmonické cítění, někdy nazývané rovněž jako smysl pro harmonii či sluch pro harmonii, je velice úzce spjato s oblastí tonálního cítění. Můžeme totiž říci, že tonalita je v jistém smyslu nadřazená harmonii. Zatímco tonální cítění uplatňujeme v jednohlasé melodii, tonálně harmonické cítění potom ve vícehlasé hudební struktuře. Každý akord má také svoji určitou harmonickou funkci, tj. úlohu nebo význam, který v tónině může mít. Z toho tedy vyplývá, že všechny akordy nemohou být stejně důležité. Opět se dostáváme k určitému systému hierarchizace, různých vztahů a vazeb mezi akordy. Za základ je považován tónický kvintakord (podobně jako tonální centrum – tón c v oblasti tonální hierarchie), který leží na prvním stupni v tónině. I přesto že je základem tóniny, nemůže ji sám o sobě dokonale vyjádřit. V případě tóniny C dur jsou tóny c, e, g sice základem tónického kvintakordu C dur, mohou však být také kvintakordem postaveným na III. stupni v a moll, kvintakordem IV. stupně v G dur či rovněž V. stupně v f moll. Pokud chceme dokonale vyjádřit tóninu, potřebujeme k tomu několik kvintakordů (nejméně tři), které by měly obsahovat většinu tónů z dané tóniny. Proto se pro komplexní vyjádření tóniny užívá také kvintakordu postaveného na V. stupni, který nazýváme dominanta, a kvintakordu, jehož základní tón leží na IV. stupni – subdominanta. Tyto tři akordy jsou hlavní a obsahují všechny tóny z dané tóniny. Kvintakordy postavené na ostatních stupních, tj. II., III., VI., a VII. nazýváme jako kvintakordy vedlejší. I zde je tedy přítomen hierarchizační princip, který je nositelem neustálé oscilace mezi napětím a klidem vyjádřenými harmonickými prostředky.

 

Metoda

Probe-tone

Pod názvem podkapitoly se skrývá metoda, která je užívána pro diagnostiku tonálního cítění, jež bývá součástí různých testů hudebnosti. Její aplikací v praxi se zabývala rovněž Carol Lynne Krumhansl. Jde o americkou profesorku působící na univerzitě v Ithace v New Yorku, která se zabývá oblastí hudební psychologie. V rámci svého působení provedla několik výzkumů, některé z nich zaměřené na bádání v oblasti tonální hierarchie. O svých výzkumných aktivitách sepsala publikaci s názvem Cognitive Foundations of Musical Pitch. Domnívala se, že v západní hudební kultuře existují jistá zakořeněná pravidla pro vnímání hudby. Některé tóny z dané tóniny totiž vnímáme jako hlavní, na poslech líbivější a důležitější než tóny jiné. Za základ, nejvýznamnější tón, považuje tóniku – tj. první stupeň v tónině. Jako další podstatné tóny, které bývají posluchačům bližší, určila také dominantu (V. stupeň) a III. stupeň (tvoří tónický kvintakord  2 – tedy například v C dur by šlo o tóny c, e, g). Své domněnky se poté pokusila potvrdit výzkumy. Nelze však říci, že by byla první, kdo se touto tematikou podrobněji zabývá.

Při sestavování metody Probe-tone vycházela z dlouhodobého pozorování a zjistila, že pokud člověk slyší tóny stupnice C dur – c, d, e, f, g, a, h, automaticky očekává, že bude následovat vrchol, c – tedy opět tónika. Proto za hlavní v systému tonální hierarchie považuje právě první stupeň. Výzkumy prokázaly, že tónika získala u mnoha respondentů nejvyšší možné bodové hodnocení (7). Potvrdila také svůj předpoklad, že posluchač setkávající se s hudbou dané kultury ohodnotil nejvyšším počtem bodů kromě tóniky také III. stupeň a V. stupeň (dominantu), neboť spolu s tónikou tvoří tónický kvintakord, který je v naší hudební kultuře považován za konsonantní. Podobně tomu bylo i v případě subdominanty. Výsledky výzkumu také prokázaly, že dle bodového hodnocení se na dřívějších příčkách umisťovaly tóny, které do dané tóniny náležely – kromě tóniky, III. stupně, dominanty a subdominanty také II., VI. a VII. stupeň. Na posledních pozicích se potom nacházely tóny, které do tóniny nenáležely. Právě její práce se stala klíčovou inspirací mé diplomové i disertační práce. C. Krumhansl totiž svůj výzkum provedla u vysokoškolských studentů. Já jsem se tedy zaměřila na mladší věkovou kategorii a zajímalo mě především to, zda se závěry jejího výzkumu dají vztáhnout také k mladší věkové kategorii. Její metoda je založená na posuzování jednotlivých tónů v kontextu stanovené tóniny. Na začátku každé testové položky byla respondentům prezentována stupnice, která měla navodit určitou tóninu. (Pozn. různé způsoby navození tóniny – stupnice, kadence, …). Poté uslyšeli samostatný tón (probe-tón), který měli v kontextu tóniny navozené stupnicí posuzovat. Pokud se respondentům zahraný tón do kontextu hodil, ohodnotili jej nejvyšším počtem bodů. Pokud si však mysleli, že se tón do tóniny nehodí vůbec, volili nejnižší počet bodů.

Test a jeho konstrukce

Test obsahoval celek 24 položek, rozdělených do dvou bloků po dvanácti (každý v jiné tónině – D dur a F dur). Respondentům byly vybrány tóny, jež do tóniny patřily, ale také ty, které se v tónině nenacházely. Celkem jich bylo dvanáct – všech dvanáct půltónů v rámci oktávy. Na začátku každé testové položky si respondenti poslechli řadu tónů (stupnici), která jim byla zahrána na klavír a měla navodit danou tóninu. Po chvíli ticha zazněl samostatný tón (probe-tone). Úkolem respondentů bylo posoudit, zda se samostatně zahraný tón do předešlé stupnice hodí nebo ne. Pro zápis svých odpovědí do záznamového archu měli možnost využít číslice 1–7. Číslici 7 volili v případě, když se zahraný tón do stupnice hodil nejvíce, číslici 1 potom tehdy, když se do stupnice hodil nejméně. V případě nejasností se mohli zeptat na cokoli, čemu neporozuměli. Prvních dvanáct položek žáci posuzovali ve vztahu k tónině D dur. Jednotlivé tóny, jež měli respondenti posuzovat, byly řazeny chronologicky za sebou (od dis 1 po půltónech směrem nahoru). Položky 13–24 měli posoudit ve vztahu k tónině F dur. Pořadí jednotlivých tónů však bylo náhodné, neřídilo se tedy žádným pravidlem. V následující tabulce nalezneme přesné zadání jednotlivých tónů, jež respondenti posuzovali (viz tab. č. 1).

Respondenti své odpovědi zapisovali do záznamového archu. Ten obsahoval celkem tři tabulky, do kterých žáci vpisovali své odpovědi, tedy číslice 1–7. Využívali však pouze dvě tabulky, třetí byla rezervní pro případ, že by některý z respondentů potřeboval opravovat své odpovědi. Záznamový arch rovněž obsahoval hlavičku, kam žáci vpisovali své osobní údaje. Tedy jméno, ročník a název školy, kterou navštěvují, také věk. Vyplňovali rovněž položku, jež se týkala jejich zájmu o hudbu. Vybírali z možností, zda se hudbě aktivně věnují i ve svém volném čase (hra na nástroj, sólový zpěv, sborový zpěv, …), nebo pouze ve výuce HV na gymnáziu.

Hypotézy

H1: Nejvyšší skóre získají tóny zastupující první, třetí a pátý stupeň dané tóniny – tónika, třetí stupeň a dominanta. Výrazně vyšší skóre získá také IV. stupeň – subdominanta. Na dalších pozicích se umístí ostatní stupně dané tóniny (II., VI., VII.). Poslední příčky obsadí tóny, které do dané tóniny nepatří (viz tab. 3).

H2: Při porovnání položek 1–12 (tónina D dur, tóny zadány chronologicky) a položek 13–23 (tónina F dur, tóny zadány náhodně) nebudou rozdíly v odpovědích žáků, skóre jednotlivých tónů se nebude lišit, v obou tóninách bude podobné (viz graf č. 1).

H3: Výsledky žáků, kteří mají praktické hudební zkušenosti (hrají na hudební nástroj, zpívají ve sboru atd.), jsou odlišné od výsledků žáků, kteří se hudebním aktivitám nevěnují ve svém volném čase, ale pouze ve školní výuce HV (viz graf č. 2, 3).

H4: Výsledky nejsou závislé na věku respondentů. Odpovědi starších žáků (I. a II. ročník vyššího gymnázia) jsou ve srovnání s odpověďmi jejich mladších kolegů obdobné (viz graf č. 4) 3

.

 

Výzkumný vzorek

Výzkumu se celkem zúčastnilo 131 žáků ze šesti tříd gymnázia. Ze všech čtyř ročníků nižšího gymnázia (I, II, III, IV) se na výzkumu podílelo 85 žáků, z toho 36 chlapců a 49 dívek ve věku 11–15 let. Původně byl celkový počet vyplněných dotazníků totožný s počtem zúčastněných žáků, tedy 131. Jeden záznamový arch jsem následně musela vyřadit, neboť jej vyplňovala dívka s diagnostikovanou poruchou sluchu. Děvče spadá do kategorie studentů se specifickými vzdělávacími potřebami, zvláště v hudební výchově je její porucha významně zohledňována. Ze dvou ročníků vyššího gymnázia (I. ročník + kvinta, II. ročník + sexta) se do výzkumu zapojilo celkem 46 žáků, z toho 18 chlapců a 28 dívek, jejichž věkové rozmezí se pohybuje mezi 15–17 lety. Z tohoto výzkumného vzorku bylo možno použít všechny záznamové archy.

Jedna z položek testu zjišťovala, zda mají žáci zkušenosti s hudbou mimo školní výuku (hra na hudební nástroj, zpěv ve sboru, sólový zpěv atd.). Z počtu 130 žáků označilo 79 z nich variantu, že mají s hudbou zkušenosti, 51 respondentů volilo odpověď, že nemají praktické zkušenosti s hudbou, výjimkou je pouze školní hudební výchova. (viz tab. č. 2).

 

Zjištěné výsledky

Hypotéza č. 1

První hypotéza byla zaměřena na potvrzení výsledků výzkumu C. Krumhansl a jejího konceptu tonální hierarchie v naší hudební kultuře. Následující porovnání ověří nebo vyvrátí, zda lze pravidla tonální hierarchie aplikovat na všechny získané výsledky. V tónině D dur došlo k naprosté shodě se zákonitostmi tonální hierarchie, ovšem v F dur nemohly být všechny vytyčené body potvrzeny. To také ovlivňuje celkový součet skóre jednotlivých stupňů. Podle něj se na první pozici umístila tónika s celkovým počtem 1415 bodů, na druhém místě dominanta s finálním skóre 1350 bodů. Celkové pořadí těchto dvou stupňů potvrzuje rovněž fakt, že na stejných příčkách se umístily i v jednotlivých tóninách. Třetí pozice, na níž se v celkovém pořadí umístil VI. stupeň, se mírně vymyká konceptu tonální hierarchie, podle něhož by měla tato příčka náležet buď III. stupni nebo subdominantě. I přesto získal právě VI. stupeň skóre, které v součtu činí 1118 bodů, a zařadil se tak před subdominantu, která se objevila až na čtvrté pozici s celkovým skóre 1113 bodů. Rozdíl mezi nimi však nebyl velký, šlo o pouhé 3 body. Na páté příčce celkového pořadí se umístil III. stupeň, který od všech respondentů získal celkem 1058 bodů. Šestá i sedmá pozice patří VII. (1010 bodů) a II. stupni (1009 bodů). Pokud se nyní zaměříme na poslední příčky celkového pořadí, vidíme, že se zde objevují stupně, které do žádné z tónin nepatřily. Jednalo se o snížené a zvýšené tóny. Pokud tyto získané výsledky porovnáme s vytyčenými body první hypotézy, zjistíme, že s výjimkou VI. stupně, jenž se umístil na třetí pozici, došlo k úplnému potvrzení pravidel tonální hierarchie všemi respondenty (viz tab. č. 3).

Hypotéza č. 2

Je zaměřená na porovnání výsledků při různém zadání testu. Proměnila se nejen tónina, ale také způsob řazení tónů, který může mít vliv na výkon respondentů. Graf v příloze (viz graf č. 1) porovnává informace zaznamenané respondenty v obou tóninách. Oranžové sloupce reprezentují hodnoty v tónině D dur, fialové sloupce zobrazují situaci, která nastala v F dur. Můžeme z něj vyčíst jak celkový počet bodů, který tón získal (bodové skóre), tak jeho procentuální vyjádření skóre. Na ose x nalezneme celkové pořadí stupňů, seřazené podle četnosti jejich volby. Osa y obsahuje rozmezí možného skóre. Pokud sečteme bodové hodnocení, které obdržely všechny stupně v D dur, dostaneme se na 5709 bodů. Když tento úkon provedeme u všech stupňů tóniny F dur, získáme číslo nepatrně menší, tedy 5647 bodů. Porovnání tedy ukazuje, že v tónině D dur volili respondenti nepatrně vyšší bodové ohodnocení jednotlivých položek než v F dur.

Na první pozici se umístila v obou tóninách tónika, avšak v D dur získala nepatrně vyšší skóre. Rozdíl mezi hodnocením tóniky v D dur a F dur činní celkem 95 bodů a 11 % z celkového bodového skóre. Na druhé pozici se opět shodně umístila dominanta. Pokud porovnáme rozdíl těchto hodnot, zjistíme, že není tak velký jako v případě tóniky. Činí totiž pouze 36 bodů a pouhé 4 % z celkového skóre. Zajímavá je však situace, která nastala v F dur. Tónika se umístila na první příčce a obdržela nepatrně vyšší počet bodů než dominanta, které patří druhá pozice. Rozdíl činní pouze jeden bod a v procentuálním vyjádření se pohybuje pouze v jedné desetině procenta. U třetí příčky v celkovém pořadí pozorujeme první větší odlišnost. V D dur se na tomto místě nachází subdominanta, zatímco v F dur náleží tato příčka VI. stupni. V celkovém pořadí se na třetím místě nachází VI. stupeň. V tónině D dur získal 531 (58,1 %) bodů, v F dur potom skóre 587 (64,5 %). Rozdíl těchto dvou položek činí 56 bodů a 6,4 %.

V pořadí čtvrtým stupněm se stala subdominanta, jejíž skóre se v D dur vyšplhalo na 596 bodů (65,5 %) a v F dur 517 bodů (56,8 %). Rozdíl těchto dvou hodnot lze vyčíslit na 79 bodů a 8,7 %. Na pátém místě se objevuje třetí stupeň, který získal 543 bodů (59,6 %) v D dur a 515 bodů (56,6 %). Rozdíl v těchto dvou hodnotách činí pouze 28 bodů a 3 %. Šestou pozici obsadil VII. stupeň, jehož skóre je vyčísleno na 459 bodů a 50,3 % v D dur, v F dur se pohybovalo ve vyšších hodnotách, 551 bodů a 60,5 %. Rozdíl mezi těmito položkami činí 92 bodů a 10,2 %.  Na sedmé pozici se umístil poslední ze stupňů, který do tónin patřil. Tím byl II. stupeň, jenž získal od respondentů 506 bodů 55,5 % v D dur a 503 bodů 55,3 % v F dur. Pokud tyto hodnoty porovnáme, na první pohled je patrné, že jsou velice podobné. Rozdíl mezi nimi činí pouze 3 body a dvě desetiny procenta.

Na posledních pěti pozicích se nachází stupně, které do tónin nepatří. Podle pořadí se na osmém místě ocitl snížený VII. stupeň. Ten získal v D dur celkem 422 bodů (46,6 %), zatímco v F dur pouze 386 bodů (42,4 %). V tomto případě je rozdíl poněkud větší než u minulé položky a lze jej vyčíslit na 36 bodů a 4,2 %. V pořadí devátá pozice patří zvýšenému V. stupni, který od respondentů obdržel v D dur 300 bodů (33 %), v F dur bylo jeho skóre vyčísleno na 415 bodů (45,6 %). Jedná se patrně o největší bodový rozdíl mezi dvěma stupni, který byl v tomto výzkumu zaznamenán. Rozdíl totiž činí 115 bodů a 12,6 %. Desátou pozici obsadil zvýšený IV. stupeň, jenž získal v D dur 330 bodů (36,3 %), v F dur 342 bodů (37,6 %). Rozdíl mezi těmito dvěma položkami tedy není nijak výrazný, jedná se o 12 bodů a 1,3 %. Předposlední pozice náleží sníženému III. stupni. V D dur získal 318 bodů (34,9 %), zatímco v F dur se jeho skóre vyšplhalo na pouhých 281 bodů (30,9 %). Opět se tedy nejedná o velký rozdíl v hodnocení tohoto stupně, jde o 37 bodů, které tvoří 4 % z celkového skóre. Poslední příčka patří zvýšenému I. stupni, který byl respondenty ohodnocen nejnižším skóre. V D dur získal 254 bodů (28,4 %) a v F dur 249 bodů, což činí 27,4 % z celkového skóre. Rozdíl mezi bodovým hodnocením těchto stupňů je 5 bodů a 1 %.

Závěrem bych ráda srovnala toto celkové umístění s pravidly tonální hierarchie, které bylo vymezeno již dříve. I zde můžeme zpozorovat, že na předních příčkách se umístila tónika, dominanta, subdominanta i III. stupeň. Další pozice obsadily stupně patřící do tóniny. Jedinou odchylkou od tezí první hypotézy je umístění VI. stupně, který by měl v celkovém hodnocení figurovat přibližně o dvě příčky dál. Posledních pět pozic i zde obsadily stupně nenáležící do tóniny. Z těchto výsledků tedy jasně vyplývá, že z velké části došlo rovněž k potvrzení pravidel tonální hierarchie, a to v obou tóninách.

Hypotéza č. 3

Následující hypotéza je zaměřena na porovnání hudebních zkušeností respondentů a také na to, zda se jejich praktické zkušenosti promítnou do výsledků testu. Hlavním cílem bylo srovnání výsledků dvou skupin respondentů. První z nich tvořili žáci aktivně se věnující hudebním aktivitám (61 %), druhou potom respondenti, kteří se s praktickými dovednostmi v oblasti hudby setkávají pouze v hodinách HV na gymnáziu (39 %). V některých bodech se jejich výsledky zásadně nelišily, avšak v mnohých byly rozdíly zásadní. V D dur se obě skupiny shodly na pořadí jednotlivých stupňů, což se však již nestalo v tónině F dur. Pokud srovnáváme skóre jednotlivých stupňů, lze odhalit jisté zákonitosti opakující se v případě obou tónin. Skupina respondentů s praktickým hudebním vzděláním zaznamenala stabilnější výsledky v obou tóninách. Nejen v pořadí stupňů, ale také ve skóre přiřazeném jednotlivým stupňům, spolehlivěji poznávali důležité tóny). Zatímco ve výsledcích druhé skupiny respondentů nelze jasně zpozorovat pravidelnost v hodnocení. Skóre by se mělo vyvíjet, tedy čím vyšší celkové pořadí tónu, tím menší skóre, což se u druhé skupiny nestalo. Došlo tedy částečně k potvrzení třetí hypotézy. Nelze popřít, že praktické hudební zkušenosti měly pozitivní vliv na výsledky respondentů při testování v oblasti tonálně-harmonického cítění (viz graf č. 2, 3).

Hypotéza č. 4

Tato hypotéza bude věnována porovnávání výsledků několika skupin respondentů různého věku. Hlavním cílem je potvrdit či vyvrátit tvrzení, že jejich věk může mít rozhodující vliv na výsledky v tomto testu. Pokud se zaměříme na interpretaci výsledků jednotlivých stupňů, zjistíme, že rozdíly mezi celkovým skóre nejsou nijak výrazné, alespoň na prvních čtyřech pozicích, kde se jejich skóre liší pouze o několik málo procent. První větší rozdíl nalezneme v hodnocení VII. stupně, jenž se nachází na páté pozici. Vidíme, že skupina nejmladších (11–13 let) respondentů jej ohodnotila na 53,10 %, zatímco skupina starších žáků (15–17) mu přisoudila 68,94 %. Jde doposud o jeden z nejvýraznějších rozdílů v procentuálním hodnocení, neboť činí 15,84 %. Větší odlišnosti lze pozorovat rovněž na šesté a sedmé pozici celkového pořadí, kde se umístil II. a III. stupeň. Procentuální rozdíl hodnocení II. stupně činí 10,95 %. Podobně vysokou hodnotu lze zpozorovat také u III. stupně, jedná se totiž o nejvíce rozdílné skóre všech stupňů. Celkem byl tento rozdíl vyčíslen na 21,24 %. V porovnání procentuálního vyjádření dalších stupňů se již neobjevují takovéto větší odlišnosti. Posledních pět příček obsadily již tradičně tóny, které do F dur nepatří. Odlišnosti mezi nimi nejsou nijak výrazné, většinou se pohybují v rozmezí dvou až pěti procent. Jediný očividný rozdíl ve výši skóre se objevil u hodnocení zvýšeného IV. stupně. Ten totiž obdržel od skupiny starších respondentů 46,27 %, mladší respondenti jej ohodnotili 33,30 %. Tyto dvě hodnoty se tedy liší o 12,97 %.

Důležité bude nyní následující porovnání (viz graf č. 4). Modré sloupce grafu reprezentují hodnoty naměřené u mladších respondentů. Průběh skóre je většinou sestupný, řídí se tedy pořadím jednotlivých položek. Hodnoty v modrém sloupci se s postupem míst celkového pořadí zmenšují. Pokud však srovnáme celkové umístění jednotlivých stupňů s pravidly tonální hierarchie, zjistíme, že došlo k malé odchylce. VI., VII. a II. stupeň by se totiž měly umístit v rozmezí pátého až sedmého místa. Z výsledků mladších respondentů vyplývá pořadí, které není zcela totožné s pravidly tonální hierarchie. Když se nyní zaměříme na průběh skóre u starších žáků, vidíme, že v mnoha místech nemá sestupnou tendenci. Jde především o VII., II. a III. stupeň, kde vidíme největší procentuální rozdíly v hodnocení obou skupin. Starší žáci těmto stupňům připsali mnohem větší hodnotu. To mohlo být způsobeno právě lepším vnímáním pravidel tonální hierarchie, nebo také například menším soustředěním či únavou respondentů. Avšak pro vyjádření určitého konkrétnějšího stanoviska by bylo třeba případné závěry ověřit na větší skupině respondentů.

 

Přílohy

 

Tabulka č. 1 – zadání testu.        Tabulka č. 3 – pořadí stupňů sestavené dle skóre.

D dur F dur
1. dis 1 1. des 2
2. e 1 2. a 1
3. f 1 3. d 2
4. fis 1 4. ges 1
5. g 1 5. g 1
6. gis 1 6. c 2
7. a 1 7. es 2
8. ais 1 8. f 1
9. h 1 9. as 1
10. c 2 10. b 1
11. cis 2 11. e 2
12. d 1 12. h 1
stupně celkový součet skóre
T 1415
D 1350
VI. 1118
S 1113
III. 1058
VII. 1010
II. 1009
sn. VII. 808
zv. V. 715
zv IV. 672
sn. III. 599
zv I 503

 

 

 

Tabulka č. 2 – Struktura respondentů.

Třída počet žáků dívky chlapci hudební[1] nehudební věk
Prima 26 15 11 16 10 11–12 let
Sekunda 16 8 8 7 9 12–13 let
Tercie 19 10 9 16 3 13–14 let
Kvarta 23 15 8 15 8 14–15 let
1. roč. + kvinta 25 14 11 12 13 15–16 let
2. roč. + sexta 21 14 7 13 8 16–17 let
Celkem 130  76  54  79  51  

 

Graf č. 1 – srovnání celkového skóre jednotlivých stupňů v D dur a F dur.

 

Graf č. 2 – porovnání jednotlivých stupňů v F dur.

 

Graf č. 3 – porovnání skóre jednotlivých stupňů vyjádřené v procentech u obou skupin respondentů v D dur.

 

 

Graf č. 4 – skóre jednotlivých tónů.

 

Shrnutí

Tonální hierarchizace je jednou ze základních vlastností mentálního zpracování hudby. Příspěvek se zabývá jejím výzkumem za použití „probe-tone method“ C. Krumhansl. Skupinu respondentů v počtu 130 představují studenti víceletého gymnázia ve věku 11–17 let. Byly sledovány čtyři aspekty: adekvátnost použití „probe-tone method“ vzhledem k věku respondentů, variabilnost hudebního podnětu, profil hudebnosti studentů a věkový rozdíl.

 

Summary

Tonal  hierarchy is one of the basic princip of mental processing in music. The paper deals with the research of tonal hierarchy while using the „probe-tone method“ first aplicated by C. Krumhansl. The respondents (n = 130) aged 11–17 were grammar school students. Four aspects were examined: the pertinence of the „probe-tone method“ relative to the age of the respondents, variability of musical stimuli, students musicality profile, and age difference.

Key words: tonal hierarchy, „probe-tone method“, grammar school students.

 

 

 

Seznam literatury a informačních zdrojů

FRANĚK, Marek. Hudební psychologie. Praha: Karolinum, 2007.

HALLAM, S.; CROSS, I.; THAUT, M. (eds.) The Oxford Handbook of musical psychology. Oxford, New York: Oxford University Press, 2009.

HRADECKÝ, Emil. Úvod do studia tonální harmonie. Praha: Supraphon, 1972.

KOFROŇ, Jaroslav. Učebnice harmonie. Praha: Supraphon, 1991.

KRUMHANSL, C., L. Cognitive Foundations of Musical Pitch. New York: Oxford University Press, 2001.

LUSKA, Jiří. Vývoj sluchu pro harmonii v ontogenezi. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006.

LÝSEK, František. Hudebnost a její výzkum u mládeže školou povinné: Příspěvek k otázce hudební výchovy na nehudebních školách. Brno: Rovnost, 1947.

RISINGER, Karel. Hierarchie hudebních celků v novodobé hudbě. Praha: Panton, 1968.

SEDLÁK, František a VÁŇOVÁ, Hana. Hudební psychologie pro učitele. Praha: Karolinum, 2013.

SEDLÁK, František. Základy hudební psychologie. Praha: SPN, 1990.

TICHÝ, Vladimír. Harmonicky myslet a slyšet. Praha: AMU, 1996.

stepandrlik@gmail.com