Bolesti rukou u klavírních interpretů a jejich léčba v 19. století

 

Lenka Kučerová

 

Výuka hry na hudební nástroje má stejně dlouhou historii jako vývoj nástrojů samotných. Nejinak je tomu také u nástrojů klávesových. Pomiňme zde takové, které se dnes považují za předchůdce současného klavíru. Obrovské množství vývojových typů, často i kuriozních, vyžaduje po interpretovi specifické znalosti jejich konstrukce, a tedy i způsobů hry. K nástroji, který se svou stavbou a možnostmi nejvíce blíží těm dnešním, přispěli na počátku 19. století především dva stavitelé, Robert Stodart (1748–1813) a John Broadwood (1732–1812), a jejich synové. 1 I v tuto dobu se však v klavírnických dílnách experimentovalo, ať už záměrně za účelem extrémního zesílení zvuku klavíru; zde lze jako příklad uvést Grafův nástroj se strunami několikanásobné tloušťky (takový používal Beethoven v závěru života v období hluchoty), nebo za účelem zdokonalit a zpevnit kostru nástroje a zvětšit jeho rozsah. Všechny tyto změny měly vliv na způsob klavírního vyučování.

Vezměme však v úvahu délku profesní dráhy tehdejšího učitele. Byl-li jako dítě hudebně nadaný, začal se svou činností v mnohem útlejším věku, než je dnes obvyklé, a jeho kariéra trvala prakticky celý život. Za několik desetiletí, která se pedagogové soustavně věnovali své profesi, se mohli v praxi setkat s různými typy klávesových nástrojů. Hra na každý z nich by jistě vyžadovala odlišné metodické přístupy. Bohužel bylo jen málo takových, kteří vývoj nejen sledovali, ale byli sami schopni a ochotni se v této oblasti dále vzdělávat. Je pravda, že možnosti mnohých vyučujících byly velmi omezené, ať už z důvodů materiálních, nebo čistě praktických, např. kvůli náročnému cestování do velkých měst, kde by mohli přijít s novinkami do kontaktu. Řada z nich tedy ulpívala na velmi mechanickém způsobu hry a cvičeních, která měli sami z mládí zažitá. Pokračovat

Klavírny cyklus Elegantiae tripudiorum Jana Nováka

Tento odborný článok vznikol na Hudobnej fakulte Janáčkovej akadémie múzických umení v rámci projektu Fenomén interpretácie klavírneho diela Jana Nováka podporeného z prostriedkov účelovej podpory na špecifický vysokoškolský výskum, ktorú poskytlo MŠMT na rok 2020/2021.

 

Dominik Gál

 

V roku 2021 si pripomíname sté výročie narodenia jedného z najvýznamnejších českých skladateľov druhej polovice 20. storočia Jana Nováka. Rodáka z Novej Ríše sprevádzali celý život dve záľuby, konkrétne hudba a latinčina. Odmalička ich rozvíjal  na jezuitskom gymnáziu na Velehrade, následne na klasickom gymnáziu v Brne a svoje stredoškolské štúdiá uzavrel na brnenskom konzervatóriu, kde študoval v triedach F. Schäfera a V. Petrželky. Zlomový bod v živote mladého klaviristu a skladateľa nastal v roku 1947, kedy ako vysokoškolský študent získal štipendium nadácie J. Ježka. Vďaka nemu sa zúčastnil hudobných kurzov v Tanglewoode (USA), ktoré viedli významné osobnosti ako napr. A. Copland alebo S. Koussevitzky. Veľmi však túžil súkromne študovať u B. Martinů a z toho dôvodu sa ho rozhodol po skončení kurzov vyhľadať v New Yorku. Ich vzťah, v rovine súkromného študenta a profesora, sa postupom času zmenil na vzťah blízkych priateľov. Po návrate do Československa sa J. Novákovi darilo aj napriek nezhodám s vtedajším politickým režimom, ktoré viedli až k jeho vylúčeniu zo Zväzu československých skladateľov. V roku 1968 sa v dôsledku invázie vojsk Varšavskej zmluvy rozhodol emigrovať. So svojou ženou Eliškou a dcérami Clarou a Dorou žili v dánskom meste Aarhus, no po úspechu v kompozičnej súťaži v talianskom Roverete z roku 1969 sa usadili v mestečku Riva del Garda. V roku 1977 sa ale z dôvodu silnejúceho politického napätia presťahovali do nemeckého Ulmu a od roku 1982 J. Novák pedagogicky pôsobil na neďalekej univerzite v Stuttgarte. Zomrel 17. novembra 1984. Pokračovat