Autor: Lenka Štůralová
Škola: Hudební fakulta JAMU v Brně
Osobnost a dílo
Tématem mé disertační práce je tvorba britského soudobého skladatele Briana Ferneyhougha.
Tento skladatel patří k hlavním představitelům hnutí Nová složitost. Tímto termínem začali být v osmdesátých letech dvacátého století označováni mladí skladatelé, převážně britského původu, jejichž tvorba navazovala na konstruktivismus a vyznačovala se snahou o dosažení komplexní součinnosti evolučních procesů v každé dimenzi hudebního materiálu.
Sám Ferneyhough se proslavil zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let složitou notací, rytmicky zajímavým řešením skladeb a velkou interpretační náročností kompozic.
Brian Ferneyhough je také tvůrce mnoha esejí z oblasti soudobé hudby. Jejich styl je úzce spojen s Ferneyhoughovými skladbami (v mnohých esejích lze také nalézt jakési komentáře či „vysvětlení“ postupů práce na vlastních kompozicích).
Posledním významným Ferneyhoughovým přínosem je pak jeho pedagogická praxe. Sám žákem Lennoxe Berkeleyho a Klause Hubera se stal Ferneyhough vyhledávaným pedagogem kompozice. Důkazem toho je, kromě četných zmínek v životopisech mladších skladatelů, jeho působení na prestižních universitách ve Freiburgu, Californii a nyní na Stanfordské univerzitě. Jeho rozsáhlé dílo a aktivity ale není možné v době určené ke zpracování tématu důkladně obsáhnout, a proto bylo třeba rozsah práce omezit na jednu konkrétní oblast.
Po shrnutí dostupného materiálu se jako proveditelné řešení zdá zúžit téma na Ferneyhoughovy skladby pro klavír. Při jejich počtu a rozložení skladeb do různých časových období v rozmezí téměř čtyřiceti let, lze na jednotlivých dílech dokumentovat vývoj skladatelova hudebního jazyka. Zvolená oblast se navíc překrývá s již částečně realizovanými analýzami skladby Coloratura.
Ferneyhough je autorem celkem pěti vydaných skladeb pro sólový klavír. Mezi tato díla patří dvě kompozice z roku 1966 – Epigrams a Sonata for Two Pianos, a dále Three Pieces for Piano z přelomu téhož a následujícího roku. Poté roku 1981 vzniklo u příležitosti benátského bienále pravděpodobně nejznámější Ferneyhoughovo klavírní dílo Lemma Icon Epigram. V roce 2000 Ferneyhough zkomponoval skladbu Opus Contra Naturam, která tvoří součást prozatím jediné autorovy opery Shadowtime.
K těmto dílům lze dále přiřadit skladby s klavírem v roli doprovodného nástroje a díla, ve kterých klavír figuruje jako součást většího souboru.
Analýza těchto skladeb je ale problematická. První potíž spočívá v naprostém nedostatku materiálů v češtině (s výjimkou několika obecných článků v odborných časopisech) a v nedostupnosti některých pramenů. Jednou z dalších překážek je obtížnost analýzy skladeb díky jejich komplexní struktuře. Analýzu pak značně komplikuje i skutečnost, že Ferneyhough při tvorbě skladeb často používal počítačové programy, takže případné zákonitosti ve struktuře kompozice jsou bez znalosti jeho postupů těžko odhalitelné.
A komplexní je také instrumentace. Zatím se dá obecně říci, že v pozdnějších Ferneyhoughových dílech se její složitost zvyšuje. V Coloratuře pro hoboj a klavír jsou užity zejména extrémní polohy nástrojů, velké intervalové skoky atd. Je dokonce známo, že skladba byla odmítnuta u komise doporučující díla na festival soudobé hudby s tím, že by bylo třeba ji přepsat pro klarinet.
Například v pozdější skladbě Trittico pro kontrabas můžeme ale nalézt mnohem širší paletu instrumentačních postupů – až na hranici realizovatelnosti.
Jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších rysů tohoto autora je ale jeho práce s rytmem. Již v raných dílech používá množství nepravidelně dělených hodnot, později ale začal dělit nepravidelně i celé takty (např. třípětinový, pětisedminový atd.).
Úryvek z Etudes Transcendantales
V dílech je také možné všímat si způsobu notace, proměnlivosti či jednotvárnosti hustoty, faktury, zvláštností metra a rytmu, mapovat druhy užitých hudebních gest a jejich vývoj v průběhu skladby, způsobů užití dynamiky a distribuce výšek (všechny dosud analyzované skladby začínají řadou dvanácti tónů, s níž poté autor různými způsoby pracuje – řada se vrací v různých obměnách, v původní podobě, je zkrácená, je užita vertikálně atd.).
Ve skladbách pro komorní soubory je navíc možné sledovat míru rovnováhy mezi klavírem a sólovým nástrojem, což lze i graficky přehledně znázornit pomocí tabulky či grafu. K těmto skladbám patří například již zmiňovaná kompozice Coloratura pro hoboj a klavír. Mezi kompozice pro větší komorní soubor lze zařadit například skladby Chronos Aion, La Chute d’Icare a další.
Při analýze skladby Coloratura jsem se prozatím soustředila na zařazení skladby do kontextu hudby dvacátého století a období tvorby autora spolu s analýzou hustoty faktury a jejích proměn a dále na rytmickou a melodickou složku díla.
Coloratura byla zkomponována v roce 1966 ve Fernyhoughově rodném městě Coventry. Poprvé byla ale provedena až roku 1972. Autor se v ní pokusil vyjádřit vztah dvou charakterově velmi rozdílných nástrojů – hoboje a klavíru. Zatímco klavír je dle vlastních slov autora spíše flegmatický a neústupný, charakter hoboje je ozdobný (odtud snad pochází i název skladby) a rtuťovitý.
Notace Coloratury a dalších raných děl je vlastně klasická, i když Ferneyhough postupem času vyvinul a začal užívat některé vlastní značky pro určité elementy kompozice (například šipky pro zrychlení či zpomalení) – a tak se poznámkový aparát ke skladbám stával stále delším.
Forma skladby Coloratura se částečně podobá formě klasického koncertu, se sólovým úvodem hoboje, rovnocennými vstupy s klavírem, několika pasážemi s vedením klavíru, sólovou kadencí těsně před koncem díla a společným ukončením skladby oběma nástroji, ve kterém hlavní úlohu opět přejímá hoboj.
Rytmická struktura skladby není v žádném případě jednoduchá (ani stavebně, ani interpretačně), ale v porovnání s pozdnějšími Ferneyhoughovými díly je přece jen srozumitelnější. Ve skladbě však ještě nelze nalézt typicky Ferneyhoughovské dělení taktu na jmenovatele odlišného od čísla dvě a jeho násobků. Zato se již v této skladbě téměř s každým dalším taktem mění i jeho označení a dochází také k velmi častým změnám tempa.
Také výskyt triol, kvintol a tak dále je v uvedené skladbě již značný, ale ještě nejsou tolik vrstveny nad sebou.
Rovněž značení změn dynamiky je velmi detailní. Ta je navíc díky své velké proměnlivosti i velmi interpretačně náročná, protože dynamické změny jsou realizovány téměř z jedné noty na druhou.
V průběhu další práce může zajímavé výsledky přinést i srovnání realizace skladby v počítačově přesné verzi a v provedení živým interpretem. Přinese jistě mnoho zajímavých poznatků o míře odlišnosti nejrůznějších aspektů kompozice (například tempo, rytmus, dynamika), které bude jistým doplněním k tématu velké interpretační náročnosti Ferneyhoughových skladeb. Realizace přepisu kompozice není problematická, je však třeba vhodně zvolit způsoby a prostředky srovnávání.
Jednou z dalších možností je analýza a grafické znázornění distribuce jednotlivých nástrojů a způsobů hry v průběhu skladby. Tuto analýzu bylo možno provést po jednotlivých oddílech skladby. Těchto oddílů lze ve skladbě nalézt celkem jedenáct. Nečlení dílo pouze na orientační body pomáhající u souhry při nácviku skladby, ale dělí na relativně samostatné díly i materiál kompozice.
Způsob jejich rozložení také odhaluje proporce oddílů, které jsou pozoruhodně vyrovnané. Posuzování jejich velikosti pomocí počtu taktů je ale pouze orientační, protože velikost taktů je velmi proměnlivá a to ovlivňuje i jejich časovou délku a následně trvání celého oddílu.
V současné době stále ještě shromažďuji chybějící materiály, upřesňuji rozsah tématu a jako nejvýznamnější problém stále vnímám nutnost zpřesnit prostředky analýzy skladeb a určení konkrétních poznatků a cílů, které by tyto rozbory měly přinést.
Summary
The Brian Ferneyhough Phenomenon
Brian John Peter Ferneyhough – Contemporary Music – New Complexity – Compositions for Piano – Analysis
The paper is focused mainly on the process of analysis of Brian Ferneyhough’s works. Brian Ferneyhough is a British contemporary composer (born 1943) considered to be the leading figure of the New Complexity movement.
The New Complexity is a term used for group of composers creating complex works, which are usually extremely difficult to perform.
The previous research was focused primarily on the analysis of Ferneyhough’s early works (for example Coloratura for oboe and piano). An attention was also paid to the comparison of Ferneyhough’s musical and literary language (the latter usually used in the essays on contemporary music techniques).
