Autor: Lenka Kučerová
Škola: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Cílem příspěvku je objasnit kulturní situaci a přiblížit prostředí na přelomu 19. a 20. století v Brně a do tohoto kontextu zasadit hudební vzdělávání, jehož rozvoj byl ve zmíněném období značný a jeho potřeba byla vnímaná díky nárůstu spolkové činnosti jako čím dál závažnější.
Hudební školství je možné rozdělit podle organizace do více skupin. Do první z nich patřilo soukromé školství, kam spadá provozování soukromých hudebních ústavů a nezávislé soukromé vyučování jednotlivých pedagogů. Tato forma vzdělávání byla zejména ve vyšších společenských kruzích velmi populární. Nicméně takovéto vyučování nepodléhalo pravidelným kontrolám ze strany ministerstva 1 nebo jiných nadřízených institucí, takže úroveň vzdělání mohla být kvalitativně výrazně odlišná. Umělci takto pedagogicky působili vedle svého hlavního povolání a kromě soukromých hodin často vyučovali na několika školách současně.
Další skupinou byly státní školy, které nebyly primárně zaměřené na studium nástroje, zpěvu nebo hudebně-teoretických disciplín, ale hudební vzdělávání poskytovaly v rámci širších všeobecných osnov. Většinou šlo o školy obecné, na kterých byla zavedená povinná školní docházka.2
Hudební vzdělání hrálo v tomto případě mezi ostatními předměty spíše podružnou a doplňující úlohu. Jestliže se žáci nerozhodli dále studovat hudbu na některém vyšším stupni vzdělání, tak zřejmě není možné říci, že by hudební výchova svou kvalitou a úrovní přímo ovlivňovala hudební dění a kulturní podobu města v době zakládání konzervatoře.
Z tohoto pohledu nejvýznamnější byly hudební školy, které byly zakládány spolky. V největší míře je to právě činnost spolkových hudebních škol, které měly přímý vliv na založení brněnské konzervatoře. Je ovšem nutné říci, že ne všechny takovéto školy, byť měly v době svého působení velmi zásadní význam pro výchovu budoucích brněnských hudebníků (tedy především interpretů, skladatelů a dirigentů), se také nějakým způsobem zapojovaly do procesu, který ke vzniku konzervatoře směřoval. V následujícím textu se soustředím na školy spolků, které se podílely, respektive nepodílely na jejím založení. Toto členění naprosto přesně kopíruje rozdělení spolků podle národnosti. Ty, které byly sjednoceny za účelem vzniku konzervatoře, byly výhradně české, ovšem do tehdejšího brněnského kulturního dění v mnohem větší míře zasahovaly školy německé. Tím vystupuje do popředí otázka národnostního rozdělení Brna, kterou v souvislosti se vzděláním nelze opomenout.
V 60. letech 19. století se k německé národnosti hlásily dvě třetiny obyvatel Brna. Z toho však není možné vyvodit, kolik Čechů a Němců tu opravdu žilo. Mnoho česky mluvících rodin se totiž přihlašovalo k německé národnosti, protože z toho pro ně plynuly určité výhody, které se týkaly např. zvýhodnění ve volbě povolání, ve volbě školy, kterou budou navštěvovat jejich děti, atd. Češi, kteří si stáli za svým českým původem a aktivně se k češství hlásili, byli velmi diskriminováni. Byli to lidé, kteří pocházeli hlavně ze slabších sociálních vrstev (dělníci, řemeslníci aj.) a soustřeďovali se do předměstí a do periferií Brna (např. Zábrdovice, Královo Pole). Naopak vnitřní Brno bylo převážně německé a sem se koncentrovala také naprostá většina kulturního života.
Při zakládání spolků, které se začalo rozmáhat právě od 60. let 19. století, byla tedy pozice Čechů mnohem nevýhodnější, na druhou stranu to vedlo k jejich intenzivnější a naléhavější snaze vytvořit v Brně vlastní kulturní zázemí. Opravdovými centry českého a německého kulturního, spolkového, společenského, ale i politického dění byl pro Čechy Besední dům a pro Němce Německý dům. Zároveň se z těchto institucí stále více stávaly symboly odtržení a osamostatnění obou národností a byly vyhlášenými shromaždišti mnohých nacionálních manifestací.
Německý dům stál v místech dnešního Moravského náměstí.3 S návrhem postavit toto německé kulturní centrum přišel továrník Friedrich Wannieck.4 Stavba domu se velmi protahovala a budova byla konečně otevřena až v roce 1891. Stala se sídlem mnoha nejrůzněji zaměřených spolků, mimo jiné také hudebního spolku Brünner Musikverein, který byl veřejností vnímaný jako nejvýznamnější hudební spolek německého Brna.
Brünner Musikverein byl založen už v roce 1862. Jeho hlavní aktivitou byla sice koncertní činnost, ale velká pozornost byla věnována jeho hudební škole, jejímž ředitelem byl dirigent Otto Kitzler. Škola zahájila svou činnost v roce 1866, vyučovalo se tehdy ve farní škole u sv. Jakuba. Neexistovalo tu žádné národnostní omezení, k zápisu se mohl přihlásit kdokoliv. V prvních letech se vyučoval jen sborový zpěv a hra na housle. Cílem bylo založit jednak žákovský orchestr a jednak získat žáky pro spolkový orchestr Musikvereinu, proto byly osnovy rychle rozšiřovány o další obory. Na přelomu století už to byla instituce, která by se svým rozsahem vyučovacích předmětů, počtem žáků (bylo jich cca 400, v prvním roce vyučování 52) a kvalitou výuky bezproblémově mohla stavět na úroveň konzervatoře. Učilo se všem běžným nástrojům orchestru (včetně např. hry na tympány) a hudebně teoretickým disciplínám (pedagogové Traugot Ochs, Albin Paleczek, Rudolf Pospich), dějinám hudby (Richard Wickenhauser), dirigování, zpěvu sólovému i sborovému, byly zaváděny několikaměsíční kurzy hry na některé nástroje, učila se italština, deklamace. Podle pražského nebo ještě spíše vídeňského vzoru si škola opravdu kladla za cíl, aby mohla používat v oficiálním názvu označení konzervatoře. V roce 1900 dokonce zavedla i vyšší třídy některých předmětů, tzv. Konservatoriumsklassen. Ale používání názvu „konzervatoř“ ani názvu „hudební akademie“, o který Musikverein velmi usiloval, nebylo nikdy ministerstvem školství povoleno.
Za jakýsi český pandán spolku Brünner Musikverein byla považována Beseda brněnská. Byl to jeden z mnoha spolků, který měl své sídlo v Besedním domě. Besední dům byl otevřený na podzim roku 1872. Sídlila zde redakce Moravské Orlice a Hlasu, významných periodik, která jsou důležitým zdrojem informací o tehdejším kulturním dění v Brně, dále Tělovýchovná jednota brněnská Sokol a mnoho dalších organizací. Z hudebních spolků to byla především právě Beseda brněnská.
Spolek Beseda brněnská byl založen v roce 1861. Původně to byl mužský pěvecký spolek české menšiny, který si zřídil vlastní pěveckou školu. Ta si vychovávala dorost pro svůj pěvecký sbor. Ředitelem školy byl Jan Nesvadba, sbormistrem Pavel Křížkovský. V roce 1868 se tato pěvecká škola sjednotila se spolkem Řemeslnická beseda Svatopluk a zanikla. Její sbor však fungoval dále, od roku 1876 ho vedl Leoš Janáček. Na Janáčkův popud byla pak činnost hudební školy znovu obnovena. Škola začala fungovat v roce 1882 a jediný obor, který se tu vyučoval, byla hra na housle. Protože Janáčkovým záměrem bylo zřídit vlastní orchestr, brzy rozšířil učební osnovy o hru na violoncello, kontrabas a později o některé dechové nástroje (flétna, lesní roh, trubka). Také se začal vyučovat klavír (od roku 1885) a harmonie (od roku 1908). V prvním roce působení měla škola 15 žáků, na začátku 20. století už téměř 200. Důležitým mezníkem v kontextu hudebního školství bylo zřízení tzv. konzervatorních tříd Besedy. Ty byly určené vyspělejším a nadanějším žákům, kteří svou úrovní odpovídali požadavkům vyššího hudebního vzdělání.
Škola Besedy brněnské nemohla zdaleka konkurovat Musikvereinu, nicméně v českém prostředí to byla jediná škola, která nabízela široké a soustavné hudební vzdělání. Proto v roce 1918 právě tato škola vytvořila základ pro vyučování na konzervatoři.
Neméně významná byla Janáčkova varhanická škola, která s Besedou brněnskou úzce spolupracovala. Bylo to dáno hlavně osobností Leoše Janáčka, který pedagogicky působil na obou školách: byl ředitelem varhanické školy a do roku 1890 sbormistrem i ředitelem školy Besedy brněnské. Varhanická škola poskytovala škole Besedy brněnské také některé místnosti ve své budově. Jejím zřizovatelem byl spolek Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě. Byla primárně zaměřená na vzdělávání varhaníků a ředitelů kůrů a velmi důležitou roli tu hrála výuka hudební teorie – byla to jediná škola, kde se soustavně vyučovala Janáčkova harmonie.
Škola začala fungovat roku 1882 a základ tvořily předměty hra na varhany, sborový zpěv a hudební teorie. Nicméně už od počátku byl Janáčkův cíl mnohem vyšší než pouhá výchova varhaníků. Chtěl zřídit instituci, která by poskytovala co nejkomplexnější hudební vzdělání. Souviselo to i s tím, že Janáček zakládal varhanickou školu hned poté, co se v roce 1879 vrátil ze studií na konzervatořích ve Vídni a v Lipsku. Studium se tedy brzy rozšířilo o další předměty: v 90. letech to byla hra na klavír a na housle a v prvním desetiletí nového století se už učila hra na smyčcové a dřevěné dechové nástroje.
Posledním sídlem školy byla budova na rohu Jiskrovy a Seminářské ulice, dnešní ulice Kounicova a Smetanova. ZUŠ varhanická je tam dodnes, také tam sídlí hudební oddělení Moravského zemského muzea, kde jsou uloženy všechny materiály týkající se varhanické školy a z velké části i hudební školy Besedy brněnské. Vedle budovy školy byl postaven zahradní domek, kde Janáček od roku 1910 bydlel. Zdeňka Janáčková v něm bydlela až do své smrti v roce 1936. Dnes je tu stálá expozice Život a dílo Leoše Janáčka.
Na celkovém obrazu českého hudebního vzdělávání na počátku 20. století se v Brně podílely ještě hudební školy spolku Svatopluk a Ženské vzdělávací jednoty Vesna. Co se týče počtu žáků a rozsahu osnov, obě tyto školy byly skromnější než varhanická škola nebo škola Besedy brněnské, přesto velmi přispěly k dalšímu vývoji hudebního školství po roce 1918.
Spolek Řemeslnická beseda Svatopluk byl čtenářský, pěvecký a vzdělávací spolek, který vznikl v roce 1868 oddělením řemeslnického odboru od Besedy Brněnské. Jeho sbor vedli Jan Nesvadba, Leoš Janáček, později Max Koblížek. Hudební škola byla založena poměrně pozdě, až v roce 1895, a byla určena členům spolku. Vyučovalo se tehdy nejžádanějším nástrojům: hře na housle, na klavír a na violoncello. Na začátku století měla škola necelých 100 žáků.
Poněkud odlišně organizovaný byl brněnský spolek Vesna, který fungoval od roku 1870. Původně to byl mužský i ženský spolek, který se měl hned v prvním roce svého trvání spojit s Besedou brněnskou. To se však neuskutečnilo a vedení prosadilo, aby se Vesna stala ženským všeobecně vzdělávacím spolkem. Zájem Vesny se ze začátku soustředil jen na provozování zpěvu, ale postupem času se přesunul do všeobecnější vzdělávací oblasti. Hudební výchova byla součástí celkového vzdělávacího systému. Jeho strukturu tvořilo postupně několik škol5 a mezi nimi byla i hudební škola. Hlavní organizátor a iniciátor vzniku škol Vesny byl František Mareš, v dějinách brněnské předválečné pedagogiky velmi významná osobnost.
Hudební škola zde vznikala postupně. Její základ tvořily povinné předměty zpěv, hra na klavír a hra na housle, učební osnovy hudební školy se postupně rozšiřovaly, vyučoval se tu např. i předmět Fyziologie hlasového ústrojí. Škola pořádala podobně jako jiné hudební školy přednáškové cykly, koncerty atd. V jedné z výročních zpráv konzervatoře o hudební škole Vesna řekl Jan Kunc: „Základ vyučování je tak dokonalý, že Vesna byla takřka malou konzervatoří.“ 6
Na zmíněných institucích působil v podstatě stále tentýž okruh pedagogů. Někteří z nich byli současně sbormistry, případně působili po nějakou dobu jako ředitelé škol. Patřil sem Leoš Janáček, který vedl varhanickou školu a také tu vyučoval, současně byl činný v Besedě brněnské jako pedagog a sbormistr. Dále to byl Max Koblížek, který se soustředil hlavně na hudební školu Vesna, ale učil také hru na varhany na Janáčkově škole. Vilém Petrželka byl absolventem varhanické školy a ve Vesně vedl hudební archiv. V Besedě brněnské dále učili Jan Kunc (harmonie, dějiny hudby, estetika), Jaroslav Kvapil (klavír, harmonie, kontrapunkt, sbormistr, krátce byl také ředitelem školy) a houslista Rudolf Reissig, který působil také na varhanické škole. Spolupráce jednotlivých škol byla těsně provázaná a většina takto působících pedagogů přešla učit na nově zřízenou konzervatoř.
O vznik konzervatoře se hlavně zasazoval Leoš Janáček. Na jaře roku 1919 vypracoval podrobné učební osnovy budoucích oborů. Vycházel v nich hlavně z osnov své varhanické školy. V roce 1916 zde byly totiž zřízeny samostatné studijní obory (houslový, klavírní a skladatelsko-varhanický) a Janáček chtěl tento základ na budoucí konzervatoři postupně rozšiřovat o obory další. Státní hudební a dramatická konzervatoř (dnes Konzervatoř Brno) byla zřízena v září 1919 jako soukromý ústav. Sídlila ve stejné budově jako dnes, na tehdejší Třídě legionářů. Předpokládalo se, že do funkce ředitele školy nastoupí Leoš Janáček, nicméně zvolen byl Jan Kunc a Janáček byl „odklizen“ na pozici profesora brněnské pobočky mistrovské skladatelské školy Pražské konzervatoře.
Brněnská konzervatoř se skládala z mistrovské školy (obory: skladba a klavír) a dále ze střední školy se čtyřletými obory (skladba, dirigování a hra na varhany). Byl tu zřízen sedmiletý instrumentální obor, šestiletý obor pro dechové nástroje a kontrabas, pětiletý pěvecký, tříletý učitelský a dvouletý herecký obor. Přidružená byla i základní hudební škola. Osnovy byly převzaty tak, jak je vypracoval Janáček. Tato situace trvala jen do roku 1920, kdy byla konzervatoř zestátněna. S tím se pojila mimo jiné povinnost sjednotit osnovy s konzervatoří v Praze. Důsledkem bylo např. to, že se tu přestala učit Janáčkova harmonie.
Činnost spolků a spolkových škol po roce 1918 většinou skončila. Varhanická škola jako instituce úplně zanikla převedením na konzervatoř.
Činnost škol Vesny pokračovala až do 50. let a v 90. letech byla znovu obnovena. Provozuje střední školy sociálně a zdravotnicky orientované.
Za přímého pokračovatele hudební školy Besedy brněnské, jejímž ředitelem byl od roku 1920 až do roku 1946 Jaroslav Kvapil, se považuje dnešní ZUŠ Jaroslava Kvapila. Sbor Besedy brněnské koncertuje dodnes, je to údajně nejdéle existující český sbor.
Summary
Musical Education in Brno Before the Founding of Conservatoire
It’s possible to divided the musical education in Brno before the founding of conservatoire into several groups: giving of private lessons, general state schools, in which the playing some instruments, singing or music theory were taught, and schools of music organised by some societies. The latter played the most important role in the period of the founding of conservatoire. These societies were called Brünner Musikverein, Beseda brněnská, Vesna, Artisans‘ society Svatopluk and Janáček’s organ school. Conservatoire in Brno was founded according to the proposal of Leoš Janáček in the year 1919. It became state school in the year 1920. It was born by the fusion of schools of music Svatopluk, Vesna and Janáček’s organ school. Its staffs were elaborated by Leoš Janáček and Jan Kunc became its director.
[1] 1848–1918 Ministerstvo kultu a vyučování, 1918–1945 Ministerstvo školství a národní osvěty.
[2] Obecná škola (Volksschule) byl typ školy pro primární vzdělávání dětí, zavedený v Rakousku (včetně českých zemí) v roce 1869 v souvislosti se zavedením povinné školní docházky na základě Hausnerova zákona. Obecná škola byla institučně odděleným prvním stupněm národní školy, jejímž druhým stupněm byla měšťanská škola (tzv. měšťanka, Stadtschule, Bürgerschule, po roce 1918 nazývaná i v češtině též občanská škola). Československý „malý školský zákon“ z roku 1922 rakouský systém národní školy s drobnými úpravami převzal. Po roce 1948 byla v Československu obecná škola zákonem o jednotné škole přejmenována na národní školu. Tu pak v roce 1953 nahradily jiné typy škol.
[3] Od roku 1860 se dnešní Moravské náměstí nazývalo Lažanskýplatz nebo Am Kiosk, od roku 1915 Kaiser-Josef-Platz nebo Am Kiosk.
[4] Dnes je podle něj pojmenovaná brněnská Wannieck Galery.
[5] V roce 1918 jich bylo 13, např. průmyslová, vyšívačská, škola pro ženská hospodářská povolání atd.
[6] Čerpáno z výroční zprávy státní hudební a dramatické konzervatoře v Brně za školní roky 1931/32 a 1932/33, s. 9.
