George Gerschwin: Rhapsody in Blue

Ondřej Jurásek, Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, katedra hudební výchovy

Úvod

Základním cílem tohoto příspěvku je analýza a interpretace skladby Rhapsody in Blue. Georgi Gershwinovi zajistila nejen trvalé místo ve světovém symfonickém repertoáru, ale znamenala také počátek jeho koncertantní tvorby, která dále pokračovala Koncertem F dur, symfonickou básní Američan v Paříži či Kubánskou předehrou.

George Gershwin (1898–1937) napsal Rhapsody In Blue v letech 1923–1924 jako American Rhapsody. „Titul ostatně pochází od bratra Iry. … Když se pak Ira vrátil z výstavy Whistlerových obrazů (jejichž názvy jako např. »Aranžmá v šedém a černém« nebo »Nokturno v černé a zlaté« mu zaimponovaly) a navrhl Rhapsody in blue, George okamžitě souhlasil.“ (Schebera, 2000, s. 61)

Originální verze pro dva klavíry však byla upravena pro klavír a jazzový orchestr v roce 1926 (pro klavír a symfonický orchestr v roce 1942) Ferdé Grofém, (oficiálním) aranžérem orchestru Paula Whitemana, díky jehož impulsu skladba vznikla.

Tvůrčí syntéza Rhapsody In Blue, která vyjadřuje „americkou charakteristiku hudebního vývoje ve světle evropské tradice a jazzu“ (Schnierer, 1998, s. 334) znamenala pro Gershwina výrazný úspěch v oboru orchestrální hudby.

První provedení orchestrem Paula Whitemana s Georgem Gershwinem (klavír) bylo realizováno 12. února 1924 v newyorském sále Aeolian Hall v rámci jedenáctidílného programu, který byl tematicky zaměřen na americkou populární hudbu.

Koncepce práce je rozdělena do šesti částí, které jsou uspořádány s vědomím korelace: Forma, Melodika, Harmonie, Kinetika, Dynamika a Barva.

Základní studijní prameny: partitura Rhapsody in Blue (Gershwin, 1988) či monografie George Gershwin (Pasi, 1964) a George Gershwin: Životopis ve fotografiích, textech a dokumentech (Schebera, 2000).

Původnost této práce spočívá v rozsahu zpracování uvedené problematiky prostřednictvím analyticko-syntetické, induktivně-deduktivní a komparační metodologie.

 

Forma

Jedná se o rapsódii,1 jejíž záměrné vyjádření národního (amerického) rázu2 vytváří paralelu s Uherskými rapsódiemi Ference Liszta a Slovanskými rapsódiemi Antonína Dvořáka. Skladbu, která je interpretována v jednom proudu orchestrem a sólovými kadencemi klavíru, lze rozčlenit zhruba na tři části: introdukci (1. až 19. takt), (nejrozsáhlejší) střední část (20. až 503. takt) a tematickou kodu (504. až 510. takt). Gershwin uvádí: „Neměl jsem… žádnou strukturu, kterou by má hudba musela respektovat. Víte, na počátku »Rhapsody« byl záměr, nikoli plán.“ (Schebera, 2000, s. 59) Leonard Bernstein uvádí: „»Rapsodie« vlastně není skladbou v akademickém smyslu. Je to řetěz samostatných úseků, spojených jemnou pastou z klihu a vody. Komponovat, to je vlastně něco zcela jiného než psát melodie.“ (Schebera, 2000, s. 62, 64)

 

Melodika

Skladba obsahuje pět (respektive osm) základních témat,3  Gershwin k jejich inspiračnímu zdroji uvádí: „Nenašel jsem nová témata, ale rozpracoval jsem tematický materiál, který jsem už měl v hlavě, a pokusil se vybudovat celkovou koncepci. Pojal jsem skladbu jako jakýsi hudební kaleidoskop Ameriky s naší směsicí ras, s naší nevyrovnatelnou vervou, s našimi blues, s naším velkoměstským šílenstvím.“ (Pasi, 1964, s. 47–48)

  1. téma (1. až 5. takt), které je uvedeno v tónině B dur, lze definovat sestupnou instrumentální melodikou s bluesovým charakterem (oscilace mezi v. a m. 3 či č. a zv. 4) v ambitu f až hes2 (hlava tématu). Úvodní trylek (také možná introdukční část) vytváří napětí. Značné rytmické členitosti odpovídá úvodní charakteristické glissando 1. klarinetu a zejména synkopy (zvyšující hybnost).
  2. téma (11. až 14. takt), které je uvedeno v tónině Es dur, lze definovat vlnící se (sestupnou) vokální melodikou s bluesovým charakterem (oscilace mezi v. a zv. 2 a v. a m. 7) v ambitu es1až hes1 (hlava tématu). Rytmické stejnoměrnosti odpovídá pohyb v osminových notových hodnotách.
  3. téma (91. až 94. takt), které je uvedeno v tónině C dur, lze definovat vlnící se (sestupnou) vokální melodikou s fanfárovým charakterem v ambitu c2až a2 (hlava tématu). Rytmickou členitost zvyšuje figura (antitetické téma), kterou lze chápat jako jeho součást.
  4. téma (138. až 141. takt), které je uvedeno v tónině G dur, lze definovat vlnící se (sestupnou) vokální melodikou s bluesovým (scatovým) charakterem (oscilace mezi v. a m. 7) v ambitu a až g1 (hlava tématu). Rytmické členitosti (s charakterem rumby) odpovídají zejména synkopy (zvyšující hybnost).
  5. téma (303. až 310. takt), které je uvedeno v tónině E dur, lze definovat vlnící se vokální melodikou s bluesovým charakterem (oscilace mezi v. a zv. 2) v ambitu h až h1
    (hlava tématu). Rytmickou členitost zvyšuje figura (antitetické téma), kterou lze chápat jako jeho součást.

Z komparace jednotlivých témat4 vyplývá základní princip jejich vzájemného kontrastu, který se týká zejména tonálního plánu (B dur, Es dur, C dur, G dur a E dur), melodiky (sestupná či vlnící se, vokální či instrumentální) a jejího charakteru (blues či fanfára), rytmiky (členitost či stejnoměrnost) a její další determinace (figura).

Graf č. 1: Rozsah jednotlivých témat v rámci skladby (hodnoty vyjádřeny v %).

 

Harmonie

Tato složka (stejně jako forma celku a dílčích ploch) je adekvátní hudebním zkušenostem, kterými Gershwin v období komponování skladby disponoval a které vycházely především z praktického kontaktu se skladbami určenými pro revue či muzikály v rozsahu maximálně velké dvoudílné formy AB, jejichž harmonická složka nepřekročila rámec chromatiky v základní podobě (mimo-tonální dominanty, chromatická terciová příbuznost). Znalost klavírních skladeb Bachových, Beethovenových, Chopinových či Debussyho se stala východiskem jeho harmonického myšlení, jehož základem jsou principy klasicko-romantické harmonie s terciovou stavbou akordů a tonalitou. Přesto působí moderně a dokáže vytvořit napětí srovnatelné se skladbami evropských skladatelů, kteří pracovali s akordy o volné stavbě, se zahuštěnými akordy či dalšími výboji harmonického myšlení dvacátých let.

Prolnutím principů tzv. klasické harmonie s blues vznikají průběžné harmonie plné nerozvedených disonancí a netradičních (překvapivých) spojů, které působí neotřele a vytváří originální kompoziční rukopis Gershwina. Příkladem může být 3. a 4. doba druhého taktu (1. tématu): nad alterovaným akordem (v tónině B dur) VII6#4 (es – a – cis) obsahujícím dvě disonance (es – a: zv. 4, es – cis: zv. 6) zní melodie s tóny b, as, ges, jejichž spojení s kvartou uvedeného akordu tvoří celkem pět disonancí kumulovaných v rámci dvou dob (a – b: m. 9, a – as: zm. 8, a – ges: zm. 7).

K postižení Gershwinovy práce s harmonickou složkou postačí analýza úvodních patnácti taktů, ve kterých jsou uplatněny všechny podstatné jevy vyskytující se v průběhu skladby:

  1. takt: základní tónina B dur je definována prostřednictvím stupnicovité pasáže
    (tedy melodicky), která je zakončena citlivým tónem a je rozveden do oktávy tónického kvintakordu;
  2. takt: alterovaný kvartsextakord VII. stupně (3. až 4. doba), jeho citlivé tóny postupují opačným směrem, než jejich rozvod vyžaduje, k septimě a nóně mimo-tonální dominanty;
  3. takt: mimo-tonální dominanta (D9), (1. až 2. doba) je rozvedena do subdominantního kvintakordu; následující tónický kvintakord dokončuje kadenci, která definitivně určuje základní tóninu;
  4. takt: dominantní septakord (2. až 3. doba) je postaven na sníženém IV. stupni, vznikl přehodnocením tóniny (B dur → B dur harmonická), následující spojení s dominantním septakordem je opakem klamného spoje; postup je zakončen tónikou;
  5. takt: modulační mezivěta, která začíná paralelismy durových kvintakordů na VI. a sníženém VII. stupni;
  6. takt: ozdobný tón as mění charakter tónického kvintakordu B dur na dominantní septakord, tedy mimo-tonální dominanta směřující do tóniny Es dur;
  7. takt: nástup tóniny je oddálen prostřednictvím paralelismů durových kvintakordů na VI. a sníženém VII. stupni; nástup tóniky (3. doba);
  8. takt: ozdobný tón des mění charakter tónického kvintakordu Es dur na dominantní septakord směřující k subdominantě As dur;
  9. takt: nástup tóniny je oddálen prostřednictvím paralelismů durových kvintakordů na VI. a sníženém VII. stupni;
  10. takt: harmonické zklidnění, potvrzení subdominantní funkce; dokončení modulačního průběhu; konec mezivěty;
  11. až 14. takt: tónina Es dur, její durový tónorod je oslaben prostřednictvím destabilizovaných melodických tónů;
  12. takt: neúplná mimo-tonální dominanta (D7) uvádí následující tóninu As dur.

 

Kinetika

Rytmus (stejně jako melodika) je zásadním činitelem z hlediska utváření charakteru skladby. „Nebylo to poprvé, co symfonickou hudbu „rytmus“ vytvářel – dáváme přednost termínu rytmus před označením jazz, které nám připadá příliš jednostranné. Nebylo to poprvé, co skladatel užil rytmické mluvy, ale bylo to poprvé, co tato mluva byla použita ke koncertnímu dílu z vnitřní nutnosti.“ (Pasi, 1964, s. 46) Charakteristické synkopické frázování (viz 1. téma) či rytmické struktury (figury) evokující foxtrot (např. 91. až 98. takt) přesahují inspiraci jazzovým žánrem k jeho komerčním stylizacím.

 

Dynamika

Charakteristickým znakem (mimo četného užití akcentů) odkazujícím k (hudebnímu) romantismu jsou dynamické skoky v klavírních kadencích (např. 30. až 39. takt) a také opakování jednotlivých témat z větší části orchestrem a klavírem s dynamickými změnami.

 

Barva

Orchestr je charakteristický zejména obsazením neobvyklých nástrojů (banjo, saxofony), hrou pizzicato (kontrabas, violoncello), užitím dusítek (trumpeta) a dalšími prvky, které (spolu)utvářejí jazzový žánr.

Klavír je charakteristický ne-témbrovým využitím, které spolu s četným frázováním, důrazem na přednes či technickou virtuozitu odkazují zejména k (hudebnímu) romantismu. Odklon od moderní (avantgardní) evropské hudby„si můžeme vysvětlit jednak tím, že původně byla rapsódie komponována pro dva klavíry, jednak, a to nejspíš, tím, že Gershwin jako výborný pianista bezpochyby chtěl dokázat svou hlubokou znalost nástroje brilantním klavírním partem.“ (Pasi, 1964, s. 48)

 

Závěr

Třebaže Rhapsody in Blue představuje mezník v tvorbě George Gershwina, její analýza a interpretace je v odborné literatuře často omezována jen na kusé poznámky – a to navíc v rámci jednotlivých biografií či slovníkových hesel.

Finální zjištění této práce spatřuje originalitu skladby ve skloubení artificiální hudby a vybraných prostředků jazzového žánru. Tvůrčí syntézu lze tedy definovat následovně: jedná se o neprogramní instrumentální skladbu ve volné formě, jejíž národní (americký) ráz je utvářen užitím specifických hudebních znaků dobové populární (jazzové) hudby, která se projevuje zejména v melodice (bluesový charakter), rytmu (synkopické frázování či evokace tanců) a barvě (obsazení neobvyklých nástrojů).

Prolnutím principů tzv. klasické harmonie s blues vznikají průběžné harmonie plné nerozvedených disonancí a netradičních (překvapivých) spojů, které působí neotřele a vytváří originální kompoziční rukopis Gershwina.

Závěrem bych rád poděkoval zejména panu Jiřímu Pospíšilovi, hudebnímu režisérovi a pedagogovi Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, bez jehož cenných poznámek by tento příspěvek jen stěží vzniknul.

 

Abstrakt

Základním cílem tohoto příspěvku je dílčí analýza a interpretace skladby Rhapsody in Blue, která Georgi Gershwinovi zajistila nejen trvalé místo ve světovém symfonickém repertoáru, ale znamenala také počátek jeho koncertantní tvorby. Finální zjištění se zabývá zejména originální tvůrčí syntézou artificiální hudby a vybraných prostředků dobové populární (jazzové) hudby. Ta se projevuje zejména v melodice, rytmu, barvě a harmonii.

 

Abstract

The main goal of this contribution is the partial analysis and the interpretation of the composition Rhapsody in Blue. This composition ensured George Gershwin not only the permanent place in the world symphonic repertoire but it also represented the beginning of his concertante production. The final ascertainment deals mainly with the genuine creative synthesis of the artificial music and of the chosen means of the period pop (jazz) music. It manifests itself mainly within the melody, rhythm, timbre and harmony.

 

 

 

 

Seznam použité literatury

GERSHWIN, George. Rhapsody In Blue. London: Ernst Eulenburg, 1988. 62 s., ISBN 3-7957-6160-3.
MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan, WASSERGERGER, Igor a kol. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby II: Část jmenná.   Světová scéna – osobnosti a soubory A – K. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1986. 560 s.
PASI, Mario. George Gershwin. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1964. 128 s.
SCHEBERA, Jürgen. George Gershwin: Životopis ve fotografiích, textech a dokumentech. 1. vyd. Jinočany: H&H Vyšehradská, 2000. 202 s. ISBN 80-86022-75-7.
SCHNIERER, Miloš. Svět orchestru 20. století II. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 435 s. ISBN 80-200-0668-0.

 

Seznam auditivních pramenů

GERSHWIN, George. Rhapsody In Blue. Česká republika: Selected Sound Carrier, 1996. Poznámka: Slovenská filharmonie, Libor Pešek (dirigent), Jozef Hala (klavír), 16 min., 42 s.

 

Redakce

More Posts