K dějinám vysokého školství hudebního na Moravě

1 Název této stati věnované 70. výročí založení Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a 10. jubileu vzniku Fakulty umění Ostravské univerzity, je záměrně shodný s titulem Janáčkova článku, otisknutém v Národních listech 60, 1920 č. 57, dne 27. 2. 1920. 

Karel Steinmetz

O vybudování vysokého hudebního školství na Moravě usiloval Leoš Janáček už od 80. let 19. století. Svědčily o tom jednak jeho články v Moravské orlici v letech 1885 až 1888, v nichž podrobně rozváděl myšlenku o založení Hudební akademie, 2 Srov. např. článek K organizaci hudebního života v Brně, otištěný v čísle 171 ze dne 29. 12. 1985, publikovaný in: JANÁČEK, L. Literární dílo I. Brno: Editio Janáček, 2003, s. 78–80.  jakési vysoké školy nad konzervatoří a varhanickými školami, pečující především o český moderní skladatelský sloh, jednak žádost o zřízení mistrovské třídy varhanní při brněnské varhanické škole, kterou zaslal Janáček v roce 1907 na vídeňské Ministerstvo kultu a vyučování. 3Srov. KUNDERA, L. Janáčkova varhanická škola a Poláčkovo heslo v Českém hudebním slovníku osob a institucí. Po vzniku samostatného státu v roce 1918, se mu podařilo brněnskou varhanickou školu, v níž byl od roku 1881 jediným ředitelem, přebudovat na konzervatoř a na tomto ústavu pak i zřídit tzv. Mistrovské třídy (jakousi vysokoškolskou nadstavbu konzervatoře 4 Podle zákona číslo 183/Sb. z roku 1920 o zřízení Státní hudební a dramatické konzervatoře – s mistrovskými třídami – tyto třídy navazovaly na konzervatoř a ač měly charakter vysoké školy, právně de facto vysokými školami nebyly, přestože profesory jmenoval do funkce prezident republiky a v čele pražského ústavu stál vždy na rok volený rektor.  ) v oboru skladby a klavíru. 5 Srov. např. PETRŽELKA, I. Janáčkovy mistrovské třídy. In Dějiny hudební výchovy stál (osobnosti, instituce, koncepce). Ostrava: Asociace hudebních umělců a vědců – TC Ostrava, s. 25–30. Profesorem v mistrovské třídě skladby byl jmenován Leoš Janáček a do této funkce v klavírní třídě byl ustanoven po úspěšném působení ve Lvově Vilém Kurz. V těchto mistrovských třídách se vyučovalo v budově brněnské konzervatoře na Kounicově ulici, ale úředně brněnská Mistrovská škola spadala pod konzervatoř pražskou. Pouze přímá výuka profesorů Janáčka a Kurze byla dislokována do Brna. Ale zdejší studenti např. vykonávali zkoušky z ostatních předmětů v Praze (z dějin hudby u prof. dr. Jana Branbergra a z estetiky u prof. dr. Václava Štěpána). Také veškerá studijní agenda těchto brněnských studentů se vedla v Praze. Obě mistrovské třídy v Brně absolvovalo 25studentů, z toho skladbu osm a klavírní hru sedmnáct umělců. Janáčkovy přednášky ve skladebné třídě navštěvovalo navíc devět zájemců, hodiny u profesora Kurze šest účastníků.  Ty se pak Janáček snažil rozšířit o další obory (pro zpěv a housle např. jednal s Emmou Destinovou, Otakarem Ševčíkem 6 Viz korespondence Janáčka se Ševčíkem (srov. PŘIBÁŇOVÁ, S. Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. Brno: Knižnice Opus musicum, 1990, s. 60), podle níž houslový pedagog neměl o působení v Brně zájem a pak se stal profesorem mistrovské školy v Praze.  i Jaroslavem Kocianem, 7 Srov. PETRŽELKA, I. Janáčkovy mistrovské třídy. In Dějiny hudební výchovy (osobnosti, instituce, koncepce). Ostrava: Asociace hudebních umělců a vědců – TC Ostrava, s. 27–28. Také Jaroslav Kocián se stal později profesorem houslové hry na mistrovské škole v Praze.  jako budoucími profesory této vysoké hudební školy v Brně). Bohužel penzionováním Leoše Janáčka v roce 1925 a pak odchodem Viléma Kurze zpět do Prahy přestaly Mistrovské třídy v Brně existovat.

Po druhé světové válce se však podařilo Janáčkovým žákům Vilému Petrželkovi, Václavu Kaprálovi a pianistovi Ludvíku Kunderovi (otci spisovatele Milana Kundery) či houslistovi Františku Kudláčkovi v roce 1947 založit v Brně Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU), 8Srov. Almanach ke 40. výročí založení Janáčkovy akademie múzických umění. Brno: JAMU, 1988, s. 11 nebo VESELÁ, A. Z rejstříků paměti. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2013, s. 38 či POLÁČEK, R. Janáčkova akademie múzických umění. In Český hudební slovník osob a institucí. která se stala obdobou o rok starší pražské Akademie múzických umění (AMU). Ovšem se vznikem druhé akademie múzických umění v Československu to bylo podobné jako po roce 1918 se vznikem konzervatoře brněnské, po pražském ústavu s dlouholetou tradicí, druhé školy tohoto typu v tehdejší ČSR. 9Jako třetí vysoká škola tohoto typu v Československu vznikla v roce 1949 Vysoká škola múzických umení v Bratislavě. Zatímco komplikace s Janáčkovým prosazováním vzniku a pak zestátněním brněnské školy na ministerstvu školství způsobovali i někteří zdejší hudební pedagogové, 10Srov. např. STEINMETZ, K. Role některých bývalých žáků z varhanické školy v tzv.„Janáčkově případu“. Opus musicum 30, 1998, č. 4/5, s. 156–161. tentokrát si Janáčkovi žáci vedli s prosazením vzniku druhé akademie mnohem diplomatičtěji.

Hned po zřízení AMU po 2. světové válce podali totiž profesoři brněnské konzervatoře návrh na ministerstvo školství a národní osvěty na zřízení samostatné pobočky AMU v Brně a na tento popud s podporou brněnské hudební veřejnosti bylo sedm profesorů brněnské konzervatoře jmenováno členy profesorského sboru AMU. Byli to František Kudláček pro výuku houslí, Ludvík Kundera a František Schäfer pro výuku klavírní hry, Jaroslav Kvapil a Vilém Petrželka pro hudební teorii a skladbu, František Michálek pro varhany a Bohumil Soběský pro zpěv. Dne 12. září 1947 pak vyšel zákon č. 168/1947 Sb. o založení samostatné Janáčkovy akademie múzických umění v Brně nejprve s odborem hudebním a o rok později i dramatickým jako druhá tuzemská vysoká škola s tímto zaměřením. 11Výuka třiadvaceti přijatých posluchačů na Hudební fakultu začala 1. října 1947; slavnostní otevření Janáčkovy akademie múzických umění v Brně se ale konalo až na konci akademického roku 1947/48 dne 8. května 1948 ve velké zasedací síni Nové radnice. Po proslovech Ludvíka Kundery a hostů se konal koncert orchestru složeného ze členů rozhlasu a konzervatoře, řízeného Františkem Stupkou a Pěveckého sdružení moravských učitelů s Janem Šoupalem. Učitelský sbor se rozrostl o další pedagogy Viléma Vaňuru (klavír), Viktora Noppa a Josefa Jedličku (housle), Vášu Černého (violoncello), Jana Šoupala (řízení sboru), Františka Stupku a Antonína Balatku (řízení orchestru), Graciana Černušáka (dějiny hudby), Josefa Kohouta (lesní roh), Františka Horáka (klarinet) a další. Základními obory na Hudební fakultě byly: skladba a dirigování, operní dramaturgie a režie, hudební teorie, hra klavírní, houslová, hra na ostatní orchestrální nástroje, varhanní hra, operní a komorní zpěv. Na Divadelní fakultě 12Poněvadž se tato stať zaměřuje na dějiny vysokého hudebního školství na Moravě, dění na Divadelní fakultě JAMU stojí spíše mimo její pozornost. Mimochodem činnost samostatné Divadelní fakulty byla po reorganizaci brněnské akademie v roce 1959až do roku 1990 zastavena, neboť JAMU se stala vysokou školou bez fakultní s osmi oborovými katedrami (vedle kateder skladby a dirigování, klávesových, strunných, dechových a bicích nástrojů a zpěvu to byly katedry činoherní a operní režie, činoherního herectví a od r. 1969 též katedra syntetických divadelních žánrů). V prvním období Divadelní fakulty byli v jejím čele děkani Frank Wollman, Jaromír Michal, Antonín Kurš, po jejím obnovení pak Josef Kovalčuk, Václav Cejpek, opět Josef Kovalčuk, Zbyněk Srba a Petr Facián. se staly základními obory herectví, režie, dramaturgie a do roku 1953 i divadelní věda (tento obor se pak studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity). V prvních letech působilo na JAMU 27 profesorů (z nichž někteří – a byli mezi nimi i ti školu zakládající – byli pouze externími pedagogy) a 10 lektorů. Děkanem Hudební fakulty byl jmenován Jan Kunc, po komunistickém puči v únoru 1948 však převzal na dva a půl roku pravomoci děkana Hudební fakulty Ludvík Kundera, jenž se zároveň stal v říjnu 1949 prvním rektorem JAMU. 13Ludvík Kundera vykonával funkci rektora do roku 1961. Po něm pak přišli do této funkce František Kudláček, Josef Burjanek, František Šolc, Vladimír Hudec,od ledna 1990 pak Alena Štěpánková-Veselá, Alois Hajda, Václav Cejpek a Ivo Medek. Děkanem Hudební fakulty byl od roku 1950 až do zrušení této funkce v roce 1959 profesor houslové hry František Kudláček. 14 V období 1959 až 1990 byl v čele školy, která se nedělila na fakulty, rektor. Začátkem roku 1990 byly na JAMU opět obnoveny dvě fakulty; do děkanských funkcí na Hudební fakultě pak byli postupně zvoleni Jiří Skovajsa, Bohumil Smejkal, Kamila Klugarová, Ivo Medek, Vít Spilka a Jindřich Petráš.  Tehdy totiž vstoupila v platnost vládní nařízení 58/1958, podle kterého se JAMU stala vysokou školou, která neměla samostatné fakulty, ale osm oborových kateder (vedle kateder skladby a dirigování, klávesových, strunných, dechových a bicích nástrojů a zpěvu to byly katedry činoherní a operní režie, činoherního herectví a od roku 1969 též katedra syntetických divadelních žánrů) a katedry teorie umění i kabinetu marxismu-leninismu. V roce 1964 byla katedra zpěvu rozdělena na dva obory (katedru sólového zpěvu a katedru operní režie a herectví). Před tím (1957) ale bylo založeno Operní studio, jehož vedoucím se stal Miloš Wasserbauer. Studio získalo sál v Husově sboru v Brně-Králově Poli;v roce 1967 změnilo název na Komorní operu Miloše Wasserbauera a pak v roce 1994 na Divadlo Barka.

Přestože v 50. letech 20. století v době tuhého stalinismu poznamenané násilím a v kulturní a umělecké oblasti prosazováním tzv. socialistického realismu, kdy mnoho pedagogů vstoupilo do KSČ 15 Mnoho z nich se stali pak vedoucími pracovníky na katedrách i v akademických funkcích a naopak pedagogové, jako např. František Michálek, Gracian Černušák, František Schäfer, kteří odmítali podporovat nastoupený totalitní režim, měli často velké problémy. Srov. VESELÁ, V. Z rejstříků paměti. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2013, s. 40, 41, 51, 93–95 ad.   a valná většina studentů do Československého svazu mládeže (a ti nejhorlivější i do strany), škola dosahovala v pedagogicko-umělecké činnosti 16  Např. v roce 1951 zahájila JAMU vlastní tisk skript, pak byla roku 1958 zahájena ediční činnost, realizovaná většinou ve Státním pedagogickém nakladatelství (kde byly vydávány sborníky JAMU, významné teoretické studie – monografie), až teprve v roce 2000 vzniklo Ediční středisko JAMU.  srovnatelných výsledků s ostatními vysokými uměleckými školami v Československu. V době politického uvolňování v 2. polovině 60. let bylo ve školní aule JAMU zahájeno pořádání koncertů a činnost vyvíjelo Studio soudobé tvorby (při katedře skladby a dirigování). Pořádaly se zde kromě koncertů také přednášky a besedy pro veřejnost. Instrumentální katedra byla rozdělena na katedry klávesových, smyčcových a dechových nástrojů (1968/69).

Výbornou úroveň vykazovaly absolventské koncerty většinou v Besedním domě. Ovšem doba normalizace vrátila mnoho věcí do dřívějších let. V roce 1971 byla odvolána řada osobností z vedoucích funkcí: z prorektorského místa musel např. odejít doc. Miloslav Ištvan, z katedry skladby a dirigování odešel skladatel Jan Kapr, který po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa vrátil na sovětské velvyslanectví Stalinovu cenu. Naopak do vedoucích funkcí (včetně těch nejvyšších) se dostali lidé, kteří mohli někdy být dobrými pedagogy (jako např. hornista a rektor JAMU František Šolc či klavírista Karel Jandera), ale také kariéristé s pochybným charakterem. Teprve změna režimu po listopadu 1989 vrátila školu do normálních kolejí, běžných v demokratických zemích.

Po roce 1990 se i Janáčkova akademie múzických umění vrátila k tradičnímu akademickému právu – udělovat významným českým i zahraničním osobnostem čestný titul „doctor honoris causa“. 17 Připomeňme, že skladatel, po němž nese Janáčkova akademie své jméno, byl čestným doktorem Masarykovy univerzity v Brně.   První čestný doktorát JAMU byl udělen klavíristovi Rudolfu Firkušnému (1993), dále čestný titul doctor honoris causa obdrželi z hudební sféry český dirigent Zdeněk Mácal (2007), francouzský skladatel a dirigent Pierre Boulez (2009) a anglický muzikolog, který se celoživotně zabývá janáčkovským bádáním, John Tyrrell (2011).

Na Hudební fakultě JAMU během 70 let trvání této školy pedagogicky působili (nebo stále působí) významní pedagogové a umělci. 18Ze skladatelů jmenujme například Jaroslava Kvapila, Viléma Petrželku, Theodora Schaefera, Miloslava Ištvana, Jana Kapra, Zdeňka Zouhara, Aloise Piňose-Simandla, Ctirada Kohoutka, Arnošta Parsche, Rudolfa Růžičku, Karla Horkého (pseudonym Daniel Forró), Michala Košuta, Pavla Novák Zemka, Františka Emmerta, Ivo Medka, Leoše Faltuse, Miloše Štědroně, Jaroslava Šťastného (pseudonym Peter Graham), Martina Smolku, Zbyňka Matějů, Jana Kavana či Dana Dlouhého. Dále to byli klavíristé, např. Otakar Vondrovic, Ludvík Kundera, František Schäfer, Inessa Janíčková, Jan Erml, Vlastimil Lejsek,Jaroslav Smýkal, Daniela Velebová, Igor Ardašev, Jan Jiraský, varhaníci František Michálek, Vratislav Bělský, Josef Černocký, Alena Štěpánková-Veselá, Josef Pukl, Kamila Klugarová, cembalistka Maria Barbara Willi, houslisté František Kudláček, Jiří Trávníček, Antonín Moravec, Bohdan Warchal, Alexandr Plocek, Rudolf Šťastný, Jan Šlajs, Bohumil Kotmel st., Adolf Sýkora, Bohumil Smejkal, Josef Doležal, Jan Stanovský, Cyril Studýnka,  Bohuslav Matoušek, violisté Antonín Hyksa, Jiří Kratochvíl, Ladislav Kyselák, Karel Procházka, Jan Řezníček, violoncellisté Bohuš Heran, Váša Černý, Karel Krafka, Stanislav Apolín,Ivan Měrka, Bedřich Havlík,Jan Hališka, kontrabasisté Rudolf Tuláček, František Hertl, Jiří Bortlíček, kytaristé Martin Mysliveček, Vladislav Bláha, trumpetisté Václav Pařík, Milan Jermář, Jan Broda, hornisté Josef Kohout, František Šolc, Bohuš Zoubek, Otto Kopecký, Jindřich Petráš, pozounisté Josef Smékal, Lubomír Klučar, Jaroslav Kummer, flétnisté Oldřich Slavíček, Arnošt Bourek, hobojisté František Suchý, Vítězslav Winkler,  Ivan Sequardt, klarinetisté František Horák, Vladimír Říha, Antonín Doležal, Bohumil Opat, Valtr Vítek, Lubomír Bartoň, Vít Spilka, fagotisté Josef Jakubec, František Svoboda, hráči na bicí nástroje Antonín Paseka, František Vlk, Pavel Šumpík, Martin Opršál, Kamil Slezák, Radek Tomášek, Dan Dlouhý, pěvci a pěvkyně Věra Střelcová-Wasserbauerová, Jarmila Vavrdová-Tomašovová, Josef Válka, Eduard Hrubeš, Vlasta Linhartová, Libuše Lessmannová-Nosková, Vilém Přibyl, Cecilie Strádalová, Jan Kyzlink, Zdenka Kareninová, Anna Barová, Jarmila Krátká, Jarmila Hladíková,Pavel Kamas, Richard Haan, Adriana Hlavsová, Jaroslava Janská,Marta Beňačková, Zdeněk Šmukař, dirigenti Břetislav Bakala, Antonín Balatka, Jaroslav Vogel, František Jílek, Richard Týnský, Jiří Waldhans,Jaroslav Brož,Jiří Pinkas, Otakar Trhlík, Petr Vronský, Rostislav Hališka, Jan Zbavitel, Emil Skoták, Tomáš Hanus, sbormistři Jan Šoupal, Josef Veselka,Lubomír Mátl, Josef Pančík, operní režiséři Ilja Hylas, Miloš Wasserbauer František Preisler, Václav Věžník, Jan Málek, Alena Vaňáková, muzikologové Josef Burjanek, Vladimír Hudec, Jan Trojan, Jiří Vysloužil, Jindřiška Bártová, Monika Holá, Jiří Kulka, Jana Slimáčková-Michálková, korepetitoři a klavírní spolupracovníci Milan Máša, Božena Němcová-Kalábová, Jiřina Kolmanová, František Kratochvíl, Marta Vašková, Danuše Křístková, Olga Petrová-Petráňová a mnozí další. Učili zde – či stále učí – osobnosti, které vychovaly celkem na dva tisíce 19  Almanach JAMU (1947–1987) uvádí jmenný soupis 940 absolventů hudebních oborů a 20 absolventů aspiratury a postgraduálního studia v oboru skladba. V letech 1988–2016 studijní oddělení evidovalo 1107 absolventů magisterského studia hudebních oborů a od roku 1997 též 64 hotových doktorů (Ph. D.).   vynikajících skladatelů, mladých interpretů – instrumentalistů či pěvců, operních režisérů a dalších umělců, kteří se v době studia či krátce po absolvování školy často stali laureáty mnoha prestižních soutěží a pak se ve své umělecké kariéře uplatnili nejen na našich či zahraničních koncertních podiích, operních scénách, orchestrech či komorních seskupeních, ale také jako sólisté a často i pedagogové na konzervatořích i vysokých školách. Dnes Hudební fakulta nabízí studijní obory jako je duchovní hudba, dirigování orchestru, dirigování sboru, kompozice, operní režie, zpěv, hra na klavír, varhany, cembalo, hra na jednotlivé smyčcové nástroje, hra na dechové nástroje, bicí nástroje, kytaru a hudební manažerství. Jak v poslední době přesvědčivě ukazuje registr uměleckých výkonů (RUV), zařadila se Janáčkova akademie múzických umění mezi české umělecké vysoké školy s nejlepšími výsledky.

***

V Ostravě začaly sílit snahy o vybudování vysokého hudebního školství (zvláště instituce podobné pražské Akademii múzických umění, brněnské Janáčkově akademii či Vysoké škole múzických umění v Bratislavě) až na konci 60. let 20. století. Právě tehdy mnoho absolventů ostravské konzervatoře odcházelo studovat na tyto vysoké školy, četní ostravští umělci, kteří v minulosti uvedené akademie sami absolvovali, se pak na ně vraceli jako externí pedagogové. Byli to třeba ostravští umělci a pedagogové Ivan Měrka, Valter Vítek, Jan Hališka, ale později i další. Zároveň však na tomto místě musíme připomenout i snahy osobností Miroslava Klegy, Čestmíra Gregora a z Prahy v době „Pražského jara“ do Ostravy dojíždějícího skladatele Ladislava Simona o vybudování jakéhosi typu vysokoškolského specializovaného studia (sice při konzervatoři – která by se po příkladu někdejších mistrovských tříd stala pro tento typ postgraduálního studia školou vysokou – a v úzké spolupráci s ostravským rozhlasem) pro zvukové mistry, hudební režiséry a hlavně skladatele. Bohužel všechno ostravské snažení tohoto typu přerušila neblahá léta tzv. normalizace. A tak založit vysokou hudební školu v Ostravě umožnily až změněné společenské a politické podmínky a svobodné rozhodování i ve školství po roce 1989.

Impuls k založení vysokého hudebního (a také i výtvarného) školství v Ostravě dal na půdě ostravské Pedagogické fakulty tehdejší její proděkan, klavírista Rudolf Bernatík. 20 Hned po vzniku Ostravské univerzity se děkan Pedagogické fakulty, tehdy docent Jaroslav Hubáček, stal prvním rektorem této ostravské vysoké školy a doc. Rudolf Bernatík byl zvolen děkanem Pedagogické fakulty (matematik doc. RNDr. Květoslav Burian byl jmenován děkanem Přírodovědecké fakulty, doc. PhDr. Eva Mrhačová děkankou Fakulty filozofické a doc. MUDr. Jaroslav Šimíček děkanem Zdravotně sociální fakulty).    Ten spolu s kolegy z konzervatoře, jako byli např. Valter Vítek, Jan Hališka, Zdeněk Gola, Vítězslav Kuzník, vytvořil odbornou pedagogickou skupinu, která se pak stala základem učitelského sboru nového pracoviště. A tak vedle tradičních kateder hudební a výtvarné výchovy vznikla na Pedagogické fakultě na podzim roku 1991 i dvě čistě umělecky zaměřená pracoviště vychovávající umělce a hlavně pedagogy na základních uměleckých a středních školách: umělecko-pedagogická katedra (UPK – hudební obor) a katedra výtvarné tvorby. UPK od svého vzniku nabízela jak v bakalářském studiu, tak i ve studiu magisterském tyto hudební obory: hra na klavír, housle, violu, violoncello, kontrabas, klarinet, harfu a sólový zpěv (studijní plány a umělecké požadavky byly v podstatě shodné jako na AMU či JAMU).

Výrazné umělecké i pedagogické úspěchy umělecko-pedagogické katedry podnítily děkana Bernatíka (za velké podpory výtvarníka Eduarda Ovčáčka a kunsthistorika Petra Holého, ale i tehdejšího primátora města Ostravy ing. arch. Jiřího Smejkala a pražského sochaře prof. Stanislava Hanzíka) k jeho velkému úsilí o vytvoření Institutu pro umělecká studia stojícího mimo Pedagogickou fakultu. Vedení univerzity tomuto společnému projektu hudebníků a výtvarníků velmi přálo, a tak se podařilo u předsedy Akreditační komise prof. Jaroslava Kurzweila i člena této komise pro umění, uměno-vědné a uměno-pedagogické obory prof. Ivana Poledňáka, ale hlavně i náměstka ministra MŠMT Libora Pátého získat pro projekt podporu Akreditační komise vlády ČR. Ta nakonec schválila pro Institut pro umělecká studia (IpUS) studijní programy hudební umění a výtvarné umění a tím vyslovila souhlas s vytvořením univerzitního Institutu pro umělecká studia.

K 1. říjnu 2001 tedy vznikl z umělecko-pedagogické katedry a katedry výtvarné tvorby Institut pro umělecká studia, pracoviště Ostravské univerzity zajišťující výuku ve dvou studijních sekcích – hudební a výtvarné (jeho ředitelem se stal tehdy docent Rudolf Bernatík). Úsilí obou sekcí cíleně směřovalo ke komplexní akreditaci výtvarných (2002) i hudebních (2006) bakalářských a magisterských programů, což umožnilo v roce 2007 vznik Fakulty umění Ostravské univerzity, vysokoškolského pracoviště připravujícího kvalifikované jednak výtvarné umělce, jednak instrumentalisty, zpěváky a hudební pedagogy ve studijních programech Výtvarné umění a Hudební umění. Katedry zaměřené prakticky doplňuje Katedra teorie dějin a umění zajišťující nejen výuku v oblasti výtvarného a hudebního umění, ale díky publikační a přednáškové činnosti svých členů se profiluje také jako vědecko-výzkumné pracoviště. Po vzniku Fakulty umění byl nejprve v jejím čele zástupce ředitele IpUS Rudolfa Bernatíka hobojista Dušan Foltýn, ale po konstituování akademického senátu byl zvolen děkanem fakulty grafik a výtvarný pedagog doc. Zbyněk Janáček. Dosavadní učitele hudebních oborů posílili hostující klavíristé prof. Czeslaw Stańczyk a prof. Nataša Veljkovič, pěvkyně prof. Alicja Słowakiewicz, prof. Henryka Januszewska‑Stańczyk, Tatiana Teslya, učitelé Janáčkovy konzervatoře (klavíristky Xenie Hranická, Monika Tugendliebová, houslista Luděk Cap a houslistka Irena Vítková, kontrabasista Jan Krček, flétnista Jiří Bystroň ad.) i mladí pedagogové (většinou absolventi ostravské vysoké školy) – klavíristé Lukáš Michel, doc. Eliška Novotná, klarinetista doc. Igor Františák. Posilou učitelského sboru se stali i známí operní a koncertní pěvci Klemens Słowioczek a Eva Dřízgová‑Jirušová.

V roce 2011 se podařilo akreditovat na Fakultě umění Ostravské univerzity doktorský studijní program Hudební umění, obor Interpretace a teorie interpretace, a ačkoliv se na hudební větvi ostravské Fakulty umění nedají studovat všechny hudební obory, jako je tomu třeba na HAMU či na Hudební fakultě JAMU (nelze zde například studovat skladbu), velkou výhodou však je, že tato umělecká fakulta ostravské vysoké školy je jedinou uměleckou vysokou školou v České republice, na které se spojuje studium tradičního múzického umění – hudby s uměním výtvarným, což otevírá nebývalé možnosti (např. v oblasti multimediální tvorby). O tom se však Janáčkovi nemohlo ani ve snu vůbec zdát, že v kraji, ve kterém se narodil a ve městě, v němž zemřel, bude také vysoká hudební (ale též výtvarná) škola.

Literatura a prameny:

Almanach ke 40. výročí založení Janáčkovy akademie múzických umění. Brno: JAMU, 1988.

ČERNUŠÁK, G. Janáčkova akademie múzických umění. In Československý hudební slovník osob a institucí I. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 566–567.

HUBÁČEK, J. Ke vzniku a počátkům rozvoje Ostravské univerzity. In Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 18. Šenov u Ostravy: Tilia, 1997, s. 233–243. ISBN 80-86101-02-9.

JANÁČEK, L. K dějinám vysokého školství hudebního na Moravě. Národní listy 60, 1920, č. 57, dne 27. 2. 1920.

Konzervatoř Brno. Sborník k 50. výročí trvání první moravské odborné umělecké školy. Brno: Nakladatelství Blok, 1969.

KUNDERA, L. Janáčkova varhanická škola. Olomouc: Velehrad, 1948.

PETRŽELKA, I. Janáčkovy mistrovské třídy. In Dějiny hudební výchovy (osobnosti, instituce, koncepce). Ostrava: Asociace hudebních umělců a vědců – TC Ostrava, s. 25–30. ISBN 80-85780-72-0.

POLÁČEK, R. Janáčkova akademie múzických umění. In Český hudební slovník osob a institucí.http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/ index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=1759 [cit.: 29. 12. 2016].

PŘIBÁŇOVÁ, S. Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. Brno: Knižnice Opus musicum, 1990. ISBN 80-900314-0-4.

Sborník na paměť 125 let Konzervatoře hudby v Praze (uspořádal V. Blažek). Praha: Vyšehrad, 1936.

STEINMETZ, K. Role některých bývalých žáků z varhanické školy v tzv. „Janáčkově případu“. Opus musicum 30, 1998, č. 4/5, s. 156–161. ISSN 00862-8505.

STEINMETZ, K. – MAZUREK, J. – KUSÁK, J. – OLŠAROVÁ, P. Ostrava hudební. Vývoj hudební kultury jednoho města v posledních 160 letech. Ostrava: Ostravská univerzita, 2014. ISBN978-80-7464-664-5.

VESELÁ, A. Z rejstříků paměti. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2013. ISBN 978-80-7460-035-7.