MgA. Karel Martínek (* 1979 v Olomouci) absolvoval v letech 2004-2009 obor hra na varhany na Hudební fakultě JAMU v Brně ve třídě Prof. Kamily Klugarové a improvizaci u MgA. Karla Pokory. Účastnil se interpretačních kurzů a kurzů improvizace u předních evropských varhaníků – Susan Landale, Martina Sandera, Günthera Kaunzingera, Juliana Gembalskeho, Reitze Smitse. V současné době soukromě studuje improvizaci u Philippa Lefebvra v Paříži. Působí jako umělecký ředitel a dramaturg Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci, ředitel kůru a varhaník v olomouckém chrámu sv. Mořice, a pedagog varhanní hry na Konzervatoři evangelické akademie v Olomouci, v minulosti vyučoval též na Církevní konzervatoři v Opavě. Vedle těchto aktivit se věnuje koncertní činnosti v České republice i v zahraničí; úzce spolupracuje s Moravskou filharmonií Olomouc a Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně.
Jak vzpomínáte na své studium na Hudební fakultě JAMU?
Velmi rád a dobře. Na Janáčkovu akademii jsem šel studovat v podstatě jako samouk, bez předchozího absolutoria konzervatoře. Neměl jsem tedy zpočátku vybudovány všechny potřebné návyky nutné k systematickému způsobu studia varhanní hry. Od počátku se mě však velmi ochotně ujala má pedagožka Prof. Kamila Klugraová, díky které jsem rychle zvládl přechod na profesionální způsob práce.
Druhá věc, která se mi v souvislosti se studiem na JAMU vybaví je celkově přátelské prostředí, vstřícnost všech pedagogů a zaměstnanců, ale i dobré zázemí pro cvičení a umělecký růst. Bohužel mě zde již minul pravý studentský život, protože jsem do Brna dojížděl z Olomouce.
V čem Vás profilovalo umělecky?
Během svého studia jsem se především naučil smyslu pro řád, odhad a plánování úkolů, ale i odhad svých vlastních možností a schopností. Mimořádně cenná byla pro mě také možnost srovnání s jinými a zdravá, inspirující konkurence.
…a lidsky?
Na fakultě jsem měl také možnost poznat rozdíly mezi „řemeslným“ uměním a jeho tvůrci na straně jedné a lidmi tvůrčími s opravdovým vnitřním nadáním na straně druhé. Díky tomu jsem si srovnal priority – není pro mě důležité hrát jako stroj bez chyb, ale důležitý je duch a hloubka, který do uměleckého projevu dám.
Studium varhanní hry ale předcházela matematika…
Ano, ta mě bavila již během gymnaziálních studií, mj. i díky vynikajícímu pedagogovi. Proto jsem jí spolu s fyzikou začal po maturitě studovat na Přírodovědecké fakultě univerzity Palackého v Olomouci. Ale spíše šlo o rozhodnutí. Stále více a více jsem měl ale umělecké sklony. Místo toho, abych se učil integrály, tak jsem chodil víc a víc cvičit na varhany. A když jsem zjistil, že ani studium muzikologie na Filozofické fakultě UP není to, co by mě zcela naplňovalo, rozhodl jsem se pro uměleckou dráhu.
Které osobnosti Vás – vedle pedagogů HF JAMU, na ní nejvíce ovlivnily?
Můj předchůdce v chrámu sv. Mořice v Olomouci – zakladatel a po více než čtyři desetiletí president a dramaturg Mezinárodního festivalu v Olomouci Antonín Schindler. Nejprve jako solidní improvizátor, později zejména jako vynikající organizátor hudebního života, který mě byl nápomocen mnoha cennými radami, kontakty apod. Velmi rád vzpomínám na léta, kdy jsme spolupracovali na organizaci varhanního festivalu či hudebním provozu u sv. Mořice.
Momentálně studujete improvizaci a u Philippa Lefebvra v Paříži…
Za svým učitelem jezdím v intervalu cca čtyř měsíců. Když pominu to, že mám možnost mít lekce na nástroji v katedrále Notre Dame (a nejde jen o samotnou hru na varhany, ale i o pouhou přítomnost na tomto místě, např. na nedělní mši), je nesmírně inspirující vidět, jaká hudba se zde provozuje, na jak špičkové úrovni (včetně improvizace). Zajímavé je srovnávat rozdíly v přístupu k improvizaci u nás a ve Francii. U nás přetrvává zvyk tonality, výstavby improvizace na bázi předehry, dohry, preludia. Zejména v církevním provozu není zvykem pouštět se do modernějších přístupů, natož pak třeba možností, které poskytuje atonalita, práce s témbrem aj. Ve Francii je důležitým hudebním zdrojem gregoriánský chorál, jímž je tamní liturgie silně prodchnuta. To byla zajímavá zkušenost již při první lekci. Philippe Lefebvr mě zasvěcoval do světa modality, kvartových akordů, a experimentů vůbec. U nás to bohužel naráží ne nevůli lidí i kněžích, stále jakoby převládal určitý prvek lidovosti. V této souvislosti však rád mohu podotknout, že u sv. Mořice je situace jiná, nikdy se mě nestalo, že by někdo odmítal moderní pojetí. Jsem velmi šťastný také za podporu zdejšího faráře – probošta Františeka Hanáčka.
Co pro Vaši profesní dráhu znamená pozice uměleckého ředitele Mezinárodního varhanního festivalu?
Díky této funkci mám skvělou možnost vymýšlet dramaturgii, nemusím navíc řešit technický provoz akce (to dělá olomoucká filharmonie), získávám spoustu kontaktů na přední světové varhaníky. Tedy generálně si nesmírně cením tohoto dobrého zázemí, které umožňuje zvát do Olomouce absolutní špičku – viz jména umělců jako Jean Guillou, Olivier Latry, Ben van Oosten aj.
Jak hodnotíte „svůj“ nástroj u sv. Mořice, tedy v současnosti největší varhany v republice, nástroj Michaela Englera z let 1742-1745, rozšířený v šedesátých letech z původních III/50 na V/95?
Na tolik diskutované mořické varhany jsem postupně formoval svůj názor od bezmezného obdivu, do dnešní fáze, kdy si myslím, že aktuální stav nástroje by asi neměl být konečný. Jsem přesvědčen o dvou skutečnostech – mělo by být respektováno dědictví historického nástroje; ale také nepochybují o tom, že hudební život v chrámu by bez rozšíření varhan nebyl možný. V ideálním případě bych byl pro možnost restaurovat a vrátit do původního stavu barokní varhany Michaela Englera a v presbytáři postavit nový velký koncertní nástroj.
Jak se vlastně v české kotlině žije profesionálnímu varhaníkovi na volné noze?
To je silně individuální. Já mám obrovské štěstí díky zázemí u sv. Mořice, díky lidem, kteří mi v pravý čas velmi pomohli. Ale znám také spoustu výborných varhaníků, kteří nakonec raději skončili u výuky klavíru na ZUŠ (čímž tuto činnost nijak nesnižuji – naopak si jí vážím). Generálně je to velmi těžké, a to nejen u nás, ale i v řadě dalších zemích Evropy.
Umělecky se profilujete především jako improvizátor a interpret francouzské varhanní hudby 19. a 20. století – čím Vás tato oblast inspiruje?
Vliv na to mají snad i geny. Ve Francii mám předky z obou větví rodiny, a asi i díky mému založení. Vždy mě oslovoval spíše prožitek a působení hudby než její racionální výstavba a řád, ale to nelze nijak generalizovat, neboť samozřejmě i ve Francouzské hudbě řád je. A samozřejmě nemalou roli hrála i inspirace francouzskými varhanami a virtuosní varhanní školou od konce 19. století.
Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Mám spoustu plánů, ale netuším, které jsou reálné a které ne. Když mě bylo patnáct let, chtěl jsem si ve stodole u rodičů v Ješově postavit totožné varhany jako u sv. Mořice. Začal jsem vyřezávat klávesy, ale u těch to také skončilo. Takže vážně(ji) – chci pracovat na dalším rozvoji festivalu, mám plán i na další paralelní festival, který by byl alternativou k MVF, ale probíhal by na jiných olomouckých varhanách, které jsou také mimořádně zajímavé. Chtěl bych také zvýšit úroveň liturgické hudby u sv. Mořice. Tj. provádět více vokálních děl, zvát hostující sbory a instrumentální ansámbly, a udělat vše pro to, aby rozvinutý hudební provoz v chrámu byl běžnou praxí, která by se neomezovala jen na velké svátky. Budu šťastný za úspěšné pokračování své koncertní činnosti. A vlastně mám ještě jeden konkrétní cíl – chtěl bych si zahrát na varhany u sv. Pavla v Londýně.
Děkuji za rozhovor
Petr Lyko
