Robert Koubek
V rámci studentského projektu specifického výzkumu na Hudební fakultě JAMU vzniká nové souborné vydání klavírních skladeb Jaroslava Ježka. Ježek je širší veřejnosti znám zejména svou tvorbou populárních písní a melodií pro Osvobozené divadlo. Přitom byl na poli artificiální hudby neméně činný, ale jeho osobitý ‚ultramoderní“ 1 styl zůstal povětši-nou nepochopen.
Ježek se začal zabývat kompozicí vlastně až se vstupem na konzervatoř v Praze roku 1924. Byl přijat do třídy Karla Boleslava Jiráka a do kurzu Aloise Háby. Později nastoupil na mistrovskou školu k Josefu Sukovi. I přes Ježkův obdiv ke Smetanovi, Mozartovi, Bachovi a dalším mistrům doby minulé byl jeho zájem o soudobé umění vždy na prvním místě. „…Hleď něco podniknout a nebát se, kdyby šly [sic] proti Tobě všichni, a dělej to, čím můžeš dnešnímu umění pomoci a budeš vidět, jak to půjde, věř mi, že kdybych měl trošku času, že bych tam jel a řekl bych jim tam: ,Pánové, vy jste blbci, vždyť ani nevíte, co je to pracovat pro novou kulturu a jít ji s otevřenou náručí vstříc, pánové, vždyť ty věci co tam děláte, nečte dnes skoro žádná literární veřejnost, to jste mladí?'“ 2 „… Jsme si vědomi, že surrealismus je dnes jediné umělecké hnutí, které vyjádřilo barvu dneška a atmosféru přítomné chvíle a vyprovokovalo obecenstvo, o němž se už leckdo domníval, že se nedá probudit z netečnosti ničím na světě, k projevům zběsilého nesouhlasu nebo nadšeného souhlasu…“ 3
Z výše uvedených záznamů můžeme vidět Ježkovu oddanost nové tvorbě, hledání ne-otřelých, nevyšlapaných cest i za cenu obecného nesouhlasu.
Za studií byl Ježek v častém kontaktu s velkými osobnostmi české básnické a literární elity. Sám byl členem svazu Devětsil. Tyto četné umělecké střety dozajista formovaly osobnost mladého komponisty a tříbily názory na současné umění. Později v roce 1932 byl spolu s Išou Krejčím, Pavlem Bořkovcem a Františkem Bartošem členem skupiny Mánesa, okolo které se pohybovala další řada významných umělců. Dopisujícím členem byl i Bohuslav Martinů. 4 Ježek se soustředil na hudbu pro divadla a hry ve stejné míře jako na kompozici uměleckou – artificiální. Zpočátku své veliké úspěchy v divadelní sféře, a tedy i velmi velkou po jeho skladbách pro divadelní hry bral jako příležitost pro dobrý výdělek, ale zároveň jako čas ubírající činnost, kdy by se raději věnoval umělecké tvorbě. „…Ani nevíš, jak už jsem naježděný a jak bych už rád zůstal doma a raději dělal něco pořádného nežli tohle komediantství, ke kterému se, myslím, přece jen nehodím.“ „… Jsem už delší čas doma a pracuju na sonátě pro St. Nováka, kterému jsem ji už před rokem slíbil. Pracuje se mi zatím velmi dobře a mám z ní radost; když se mi podaří tak, jak si představuji, bude to jedna z mých nejlepších věcí. Bohužel budu už musit tento týden začít pracovat s Voskovcem a Werichem na nové revui pro příští sezonu, což mi bude dosti v mé práci překážeti, ale vynasnažím se, aby tím netrpěla.“ 5 Nejspíše těchto i několik dalších zmínek o tom, že by „raději dělal něco pořádného“ bylo zapříčiněno enormním úspěchem Osvobozeného divadla a poptávkou po stále nových hrách. Nicméně si byl vědom velkého přínosu svých populárních melodií. Činnost pro divadla mu schvaloval i Josef Suk, který v něm viděl velmi nadějného skladatele. „…Myslel jsem tím, že jsi génius, Bohem nadaný muzikant, ze kterého nám může vyrůst veliký mistr.“ 6
Ježek se ve své „vážné“ tvorbě nezaměřoval na určitý nástroj nebo formu. V počátku v jeho kompozicích hraje důležitou úlohu klavír. Mezi prvními skladbami nalezneme Suite pour le piano, Písničky (na básně Seiferta, Nezvala), Rychlíkem (opět písně na texty – Nezva-la, Blakea, Soulpaulta, Cocteaua), Kalendář (cyklus zhudebněních básní Alberta-Birota, Koncert pro klavír a orchestr… Tímto výčtem bychom mohli chronologicky pokračovat. Klavír je pro Ježka určitě prioritním nástrojem, i když řada děl vznikla na pobídku či objednávku větši-nou od kamarádů. „…Nyní budu dělat něco pro Tebe, ale ještě nevím, co to bude,. ..já, věř mi, pro piano nerad píšu…“ 7
Klavírní dílo
K 111. výročí narození Jaroslava Ježka nyní vyjde v hudebním vydavatelství JAMU souborné vydání jeho klavírního díla. Symbolické tři jedničky tak můžeme chápat jako vzpomínku na Tři strážníky.
Účelem nového vydání je přinést zájemcům o Ježkovu hudbu notový text v nejvyšší možné kvalitě. Díky manželce skladatele Frances Ježkové máme veškeré dochované autografy umístěny v Muzeu české hudby. V novém vydání bude přísně citováno přímo z autografů jednotlivých skladeb. O to, aby se na Ježka a jeho klavírní dílo nezapomnělo, se pokoušel Václav Holzknecht. A skutečně se mu podařilo postupně takřka vše vydat. Bohužel jsou vydané edice často nepřesně citovány a někdy svévolně mění skladatelův zápis. Není třeba zobecňovat, mezi vydáními jsou i přístupy k revizi velmi citlivé. Nová edice by měla být zároveň syntézou všech vydání předchozích. Díky Ježkovu zvyku podepisovat a datovat dokončenou partituru je nám umožněno sledovat jeho skladatelský vývoj a mapovat místo a vznik jednotlivých děl. Prèlude [sic] ze Suite pour le piano je první dochovanou skladbou. Na autografu je napsáno datum 6. 11. 1926. Prèlude nebylo doposud vydáno – zřejmě hlavně z důvodu nekompletnosti celé zamýšlené suity. Zde nenastávají žádné komplikace a rukopis je dobře čitelný.
En caffé à Place Bastille – podle datového záznamu – 14. 12. 1927 – v pořadí druhá klavírní kompozice nebyla také doposud vydána. U této skladby můžeme konfrontovat více rukopisů, protože ve sbírce Muzea české hudby jsou i skladatelovy skici. Je třeba si uvědomit, že Ježek byl zrakově postižený – po nevydařené operaci pravého oka, na které oslepl, mu zbylo jen oko levé, které bylo již od přírody málo vyvinuté. 8 Mohl tak psát a číst jen z velmi blízké vzdálenosti nosem se takřka dotýkaje papíru. Na několika fotografiích je takto při komponování zvěčněn. Proto může být občas čitelnost některých manuskriptů horší a konfrontace všech dochovaných záznamů nutná. Další v pořadí již třetí skladba je Sonatina – dokončena 6. 3. 1928. Psána na objednávku pro Karla Šolce za pobytu Ježka v Paříži. Sonatina byla vydána Národním hudebním vydavatelstvím Orbis v Praze roku 1949 9 a revize se ujal Holzknecht. K nahlédnutí je i edice Supraphonu z roku 1979 10 , ta je ovšem jen kopií edice předešlé. Zde bylo zřejmě i pro revizi vše dobře čitelné, a proto i vydaný text neobsahuje takřka žádné odchylky. Můžeme zmínit hlavně umístění dynamických znamének, které mohlo být ale skladatelem dopsáno až po dokončení not. Jelikož psal Ježek vcelku velkým „fontem“,nezůstávalo místo pro případná dynamická označení (např. crescenda a diminuenda) – umístil je nakonec nad noty – vydání Holzknechtovo je umisťuje doprostřed mezi part pravé a levé ruky. Je pak otázkou, jestli i v tomto nebyl skladatelův úmysl, a pak tedy i v nové edici nechat pozice všech znamének dle rukopisu. Petite suite pour le piano byla taktéž zkomponována ještě za skladatelova pobytu v Paříži – 25. 4. 1928. Vydána byla Hudební Maticí Umělecké Besedy (HMUB) roku 1937. Odchylek mezi rukopisem a autografem je mnoho a netýkají se jen dynamických znamének. Bohužel vydání obsahuje jiné noty, a to i přesto, že autograf je velmi dobře čitelný a spolu s ním máme k dispozici i skicu dané skladby. Součástí nové edice bude i hojné porovnání rukopisu s vydanými notovými texty a následným komentářem. Následují Bagatelles datem 19. 8. 1929, vydané také u HMUB roku 1933. 11 Protože nová edice chce poskytnout budoucím interpretům přímý text skladatele bez prostředníka, stojíme u Bagatelles trochu na rozcestí. Autograf totiž na několika místech obsahuje rytmické „chyby“, v notopise nejspíše přehlédnuté Ježkem. Nyní je otázkou, zda respektovat skladatelův zápis nebo dané takty opravit. Vydané noty všechny zmíněné nesrovnalosti již nemají. Kompozice Rapsodie 12 z 3. 5. 1938, Toccata, 13 datovaná březen – duben 1939, a Etuda 14 byly vydány opět vydavatelstvím Orbis v Praze roku 1949. Všechny tři skladby jsou více či méně spojeny s již výše popsanými problémy u děl předchozích. Někde revize nepřesně cituje pouze dynamické značení a na některých místech opět nalezneme chybné noty. Rukopis Grande Valse Brilliante je datován 22. 10. 1939. Jedná se o poslední Ježkovu nevydanou klavírní skladbu. Václav Holzknecht ji podrobil trochu přísnější kritice a je možné, že když připravoval Ježkovo dílo pro vydání, Grande Valse Brilliante tam z důvodu antipatie nezařadil. „S dalším dílem z téhož roku (1939) to však nedopadlo již tak šťastně…Grande Valse Brilliante nemá proto již půdu pod nohama. Nebylo to dobré téma…Proto zůstalo při dobrém úmyslu a při zevně technické stránce skladby.“ 15 Tato skladba tedy bude mít v nové edici jako několik předchozích premiéru. Posledním dokončeným klavírním dílem je Sonáta pro klavír z roku 1941. 16 Vyšla tiskem u HMUB roku 1949 a posléze copyright u Supraphonu roku 1976. Ježek „tvrdil, že snad není tak špatný skladatel, když tuhle věc dokázal.“ 17 Právě tato skladba, jíž si cenil, vyvolala mnoho dotazů na téma Ježek – Martinů. Naštěstí se celý „Případ Sonáty“ objasnil díky prof. Jaroslavu Mihulemu, který na obranu Martinů napsal k tomuto takřka detektivnímu příběhu rozuzlení. 18 Rukopis je zde velmi pečlivě přepsán perem a dobře čitelný. Obě tištěná vydání respektují autograf Sonáty. Dokonce se revize edice Supraphonu ujal klavírista Jan Novotný, sám interpret Ježkova díla, a do notového textu zapsal své poznámky, které zdůvodnil v přiloženém komentáři.19
Klavírnímu dílu Jaroslava Ježka se tedy dostane jakéhosi obnovení. Práci s rukopisy ztěžovala i již zmíněná oční vada skladatele. Projevuje se to zejména umístěním některých posuvek. V tomto ohledu jsou nejhůře čitelné „zahuštěné“ akordy obsahující čtyři a více tónů, nebo souzvuky připomínající clustery či akordy alterované. Při těchto hůře analyzovatelných harmoniích bylo často obtížné „vypátrat“, ke které notě skladatel onu posuvku umístil, protože ji Ježek občas napsal tak, že by mohla patřit hned k několika tónům.
Doufejme, že nová edice upozorní na neprávem upozaděné Ježkovo klavírní dílo a bude poskytovat budoucím interpretům kvalitní text pro jeho nastudování.
