Barbora Bortlová
Českou hudbu vyznačuje mnoho skladatelských osobností, představitelů různých uměleckých směrů a škol. Široká hudební veřejnost zná a cení dílo především našich národních klasiků – Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka, Josefa Suka a dalších. Mezi skladatele o generaci mladší, spolu s Emilem Axmanem, Jaroslavem a Otakarem Jeremiášovými, Ladislavem Vycpálkem, Jaroslavem Křičkou a dalšími, patří i zajímavý zjev skladatele a dirigenta Václava Kálika, o němž veřejnost i sami hudebníci vědí dosud velmi málo a jeho tvorba upadá v zapomnění.
Václav Kálik se narodil 18. října 1891 v Opavě. Jeho otec prof. František Kahlik, 1 horlivý vlastenec, zde vyučoval na gymnáziu Ústřední matice školské dějepis a zeměpis. Jeho matka Ludmila Kahliková (rozená Rabasová) byla výbornou zpěvačkou a klavíristkou. Brzy po narození Václava však rodinu opustila. 2 Ve svých pěti letech se syn se svým otcem stěhuje do Zábřehu na Moravě, kde byl prof. Kahlik jmenován ředitelem nově založeného Matičního gymnázia (1896-1908). Neúplnou rodinu mu nahrazovali kamarádi a prázdninové pobyty v Dědicích u Vyškova v rodině Františka Foltánka, otcova přítele. Právě zde, při pouťových zábavách, pracích na poli či sokolských cvičeních, byl ovlivněn lidovou písní, která ho pak provázela po celý život.
Kálikova cesta k hudbě nebyla snadná, kromě školních písní a nedělní kostelní hudby neslyšel v dětství nic, co by mohlo rozezvučet jeho nitro. Přesto jeho hudební projevy a znamenitý sluch způsobily, že se o něm už v šesti letech začalo mluvit jako o talentu, který by měl být odborně veden. 3 U svého otce však nenašel podporu, 4 přestože i on byl v hloubi duše o jeho talentu přesvědčen. Václav Kálik se začal hudebně vzdělávat poměrně pozdě – ve svých deseti letech se začal učit hře na klavír a později na housle. V roce 1901 zahájil studium na zábřežském gymnáziu, kde jej silně ovlivnil hudební pedagog František Waic. Teprve po otcově smrti (1908) a maturitě (1909) se mohl plně věnovat hudbě a odjíždí studovat do Prahy.
Během studia skladby na mistrovské škole Pražské konzervatoře u skladatele Josefa Suka (1924-1926), získává stipendium pro zahraniční pobyt v Itálii, který mu byl inspirací pro významná instrumentální a vokálně-instrumentální díla (první symfonie Mírová, opera Jarní jitro – Řím, Preludium pro smyčcový orchestr – Miláno, Venezie – tři nokturna pro smyčce – Benátky). Přechodně pobývá ve Florencii, Neapoli a na Capri, kde má volný přístup na konzervatoř Santa Cecilia a do divadla Teatro reale. Poznává a stýká se zde s řadou hudebních osobností (například Pietrem Mascagnim, Ottorinem Respighim, Alfredem Casellou, Carlem Zecchim a dalšími). Itálii navštívil pak ještě několikrát, protože mu byla blízká hlavně uměním renesančních mistrů. Právě zde jej v roce 1938 zastihla zpráva o mnichovské zradě, která mu přivodila značné zdravotní potíže. V té době už byl uznávaným skladatelem a sbormistrem. Dirigování bylo Kálikovou mocnou vášní.
Bohužel, za celý život se pro něj, muže vysokoškolsky vzdělaného, umělce evropského rozhledu, od roku 1946 člena České akademie věd a umění, nenašlo důstojné a úměrné existenční zajištění, ačkoliv se o to mnohokrát usilovně, ale bezvýsledně snažil. Dokonce se tak nestalo ani v rodném Slezsku, kde se vždy rád vracel (v období mezi dvěma válkami a rovněž po 2. světové válce pořádal se svými sbory zdarma koncerty pro horníky a dělníky Vítkovických železáren v Ostravě, zajížděl koncertovat na Hlučínsko a do Opavy). Zemřel v Praze 18. listopadu 1951, měsíc po svých šedesátinách. V květnu roku 1955 (15. 5.) byla na jeho rodném domě v Opavě odhalena pamětní deska. Také ZUŠ v Opavě nese ve svém názvu jeho jméno. Před jejím vchodem je umístěna Kálikova busta od sochaře Jiřího Václava Hampla. 5
Václav Kálik byl po celý život oddán svému rodnému kraji. Tato věrnost mu byla nejen otázkou citu, ale také otázkou mravní odpovědnosti lidu. Zásluhou jeho ženy Marie Kálikové, profesorky filozofie a nadšené hudebnice, se skladatelova pozůstalost dostala zpět do Opavy.
Význam a postavení Václava Kálika v české hudební kultuře
Václav Kálik zaujímá v české hudbě zdánlivě izolované postavení. Přesto, že znal a ctil hudbu světových i českých mistrů moderních směrů, zvláště novoromantismu a impresionismu, směrově ani stylově jim nepodléhal. Vytvořil si svůj vlastní osobitý sloh s vyspělou, moderní technikou, a přece v souladu s českou tradicí a jejími nejlepšími představiteli. Vladimír Helfert označil Kálika ve své České moderní hudbě 6Helfert, V. Česká moderní hudba. Olomouc: Index, 1936. za tradicionalistu, tj. zařadil jej mezi skladatele, kteří sice rozvíjejí některé rysy génia české hudby, ale svým dílem neurčují její nové směry. Helfertovo pojetí tradicionalismu je nutno chápat v tom smyslu, že nevychází z nedostatku vlastní tvůrčí myšlenky o hledání opory v navazování na minulost, ale o vědomí, že každá novost roste z pevných kořenů tradice. Myslit evropansky, ale komponovat česky, to bylo Kálikovo heslo. Proto v celém svém díle usiloval o výraz český a lidu srozumitelný.
I když byl Kálik žákem Vítězslava Nováka a Josefa Suka, jeho dílo nenese stopy vlivu těchto učitelů. U Nováka se naučil smyslu pro přísnou stavebnost a tektoniku skladeb, především základy imitační a harmonické techniky a polyfonie. Josef Suk se stal pro Kálika vzorem především v individualizaci jednotlivých hlasů a ve zvukové konkrétnosti určité hudební myšlenky. Pro jeho skladatelský projev je příznačný vroucí lyrismus velmi blízký Foersterovu, a proto se také Kálik rozhodl, již jako hotový skladatel, pro studium u něj. Vzhledem k vokální složce svého díla bývá Kálik uváděn jako Foersterův následovník. Společný bohatý lyrický fond je přivedl na nejvyšší místa v tvorbě české sborové hudby. Existují však i zde základní rozdíly. Foersterova lyrika má osobní ráz, Kálikova obecně lidský, ve které nachází prostor pro seberealizaci. Poslední z vedoucích osobností české hudby, ke které má Kálik ve své vývojové éře blízko, je Otakar Ostrčil, jehož tvorba stejně jako Novákova se vyznačuje přísnou vnitřní logičností a stavebností. Velice vřelý a pro Kálika klíčový byl jeho vztah k Bedřichu Smetanovi, který mu byl po celý život vzorem. Rozuměli si jak v rovině estetické, tak v umělecké představě o národní hudbě. Historikové označují Kálika za předního znalce Smetanova díla. Nejedlý a Ostrčil vysoce ohodnotili Kálikovu interpretaci Smetanových sborů. Kálik si obzvlášť považoval srozumitelnosti slova u sborového zpěvu v jeho operách (Braniboři v Čechách, Libuše, Dvě vdovy, Tajemství).
Václav Kálik pečlivě studoval polyfonní umění Johanna Sebastiana Bacha. Polyfonie byla „alfou a omegou“ jeho tvorby. Tónomalebné a harmonické „vymoženosti,“ které přinášela moderní hudba, se proto velmi málo odrazily v jeho díle. Významnou úlohu měla polyfonie ve stavbě jeho děl, v jejich rozložení po formální stránce. Každé téma bylo pro Kálika především melodií. Hlavní rys, který byl typický pro Kálikovo dílo, je umění hospodařit s výrazovými prostředky, ovládaní polyfonie a její pohyb. Jako stoupenec neoklasicismu, lépe řečeno „novobachovství“, rozvíjí složité polyfonní struktury, které jsou součástí jeho symfonismu, který se neprojevuje jen v hudbě instrumentální, ale i vokální.
Kálik usiloval ve svém díle nejen o novou formu svého projevu, ale o celý styl nového projevu soudobé hudby. Ve svých skladbách vyjadřuje vztah k českému kraji jak v osobní lyrice, tak se začal také zabývat problematikou sociální – mírovou, jako první skladatel v české hudbě první poloviny 20. století. Ve skladatelské sféře je silně introvertním a intelektuálním typem. Styky Kálika s jeho současníky – Emilem Axmanem, Jaroslavem a Otakarem Jeremiášovými, Ladislavem Vycpálkem, Jaroslavem Křičkou, Karlem Bohuslavem Jirákem a Bohuslavem Martinů – můžeme uvést v té souvislosti, že pozorně studoval jejich produkci, ale sám postupoval svými osobitými cestami.
Významná byla jeho činnost pedagogická a organizátorská (například organizace 1. koncertu slovenské hudby v Praze roku 1920, pěveckých slavností 1. dělnické olympiády nebo organizace pěvectva jihozápadní Moravy). Vychoval ve své době vedle Ferdinanda Vacha největší počet sbormistrů, byl zván jako hostující dirigent na koncerty pěveckých spolků a sborů.
Dílo Václava Kálika zaujímá ve slohovém vývoji české hudby 20. století místo zcela zvláštní tím, že základní principy jeho tvorby zůstávají nezměněny od počátku až po závěr jeho skladatelské činnosti. Jeho přínos spočívá především v dialektické negaci podstaty klasicismu a romantismu v návaznosti na slohotvorné principy předcházející melodicko-harmonickému myšlení. Pro získání nových možností hudebního výrazu se výchozím bodem stává barokní styl, jehož transpozice do hudební myšlenkové roviny 20. století je jeho hlavním přínosem pro českou hudbu – integrace podstaty evropského hudebního baroka a podstaty české národní hudby vycházející již z předklasicistních začátků a vrcholící ve Smetanově odkazu. Vývoj hudebního myšlení na rozdíl od dobových podnětů evropské hudební moderny řešil návratem zpět, antiromantickým přístupem k tradičnímu hudebnímu materiálu, vykrystalizovanému během celého hudebně-historického vývoje.
Václav Kálik skladatelsky působil v oblasti komorní, symfonické, operní. Dá se říci, že nejvýraznější je ale jeho tvorba sborová. K té se vždy po letech znovu a znovu vracel. „Vždyť co je krásnějšího nad lidský zpěv, v němž hudba spojena se slovem – a to se slovem mateřštiny, dociluje výrazu, jakého nemůže dosáhnout žádný jiný z hudebních nástrojů. A což teprve zpěv v družnosti, v kolektivu, ve sboru! Tam jsou dány po stránce umělecké i citové možnosti, jaké nikde jinde neexistují.“ 7
Jako sborový skladatel se stal oblíbeným a známým od začátku své tvůrčí cesty. Kálikovo jméno se objevilo poprvé na umělecké veřejnosti v souvislosti s koncertem ženského sboru Moravského smíšeného sdružení učitelského ve Vyškově (14. dubna 1918), který řídil prof. Ferdinand Vach a byly zde provedeny Kálikovy tři ženské sbory a capella s názvem „Návrat“. Bylo mu tehdy 26 let. Z odborného hlediska byl tento sborový cyklus vysoce oceněn a Kálik byl označen jako „zjev v naší mladé hudbě zcela mimořádný.“ 8
První celkové hodnocení Kálikovy sborové tvorby provedl Karel Hanf v časopise Za hudebním vzděláním, 9 domnívaje se, že Kálik svou sborovou tvorbu uzavřel, neboť se odmlčel na dlouhých deset let (1923-1933), s výjimkou roku 1925, kdy zkomponoval cyklus ženských sborů Podzimní den. Toto desetileté mlčení bylo pravděpodobně způsobeno bolestným rozchodem s Pěveckým sdružením jihočeských učitelů. Hanf řadí Kálika do linie Smetana-Foerster-Kálik. Výstižně podal přehled o Kálikově sborové tvorbě prof. dr. Josef Plavec v článku Za velkým realistou sborové tvorby, 10 kde vyzvedává jeho vlastenecké cítění, které dovedl krásně hudebně vyjádřit právě ve sborech. Často také ve svých sborech opěvoval českou přírodu, jako v cyklu Můj kraj, Její kraj, rád zpracovával lidové písně, zejména ze své rodné oblasti. Kálikova melodika zde nikdy není konstruována, nýbrž tryská ze srdce. Prof. Plavec coby dlouholetý sbormistr dobře poznal, že se Kálikovi zvlášť dařilo v ženských sborech, ať to byly sbory lyrické – Oslovení, Duben, Oblaky – nebo dramatické – Malé requiem na paměť obětí okupace.
O deset let později, v roce 1962, uvádí Jan Kapusta ve své fundované stati Sborová tvorba Václava Kálika (Hudební rozhledy), že sborová tvorba je zastoupena 15 cykly, 21 jednotlivými. skladbami, 9 hesly a 9 cykly úprav národních písní. Když spočítáme všechny jednotlivé sbory bez ohledu na cykly, tak je jich 122 – co do počtu sborů stojí Kálik hned za Josefem Bohuslavem Foersterem. Kapusta při analýze vychází ze slovesné složky. Volba básně ke kompozici byla u Kálika důležitým činitelem spoluurčujícím kvalitu skladby. Kálikův přístup k volbě byl vždy osobní (například sbor Slezské lesy na motivy Petra Bezruče, Tři žertovné sbory na námět Josefa Václava Sládka, kdy v křišťálově prostých verších ožívají vzpomínky na školu a dětství). Kálik text nezhudebňoval, ale hudebními prostředky rozvinul danou myšlenku. Totéž si ověřujeme u Smetany a Foerstera. „Je svatým právem skladatele upravit si text básně. Tato zásada byla tolika velkými mistry probojována. Má-li hudební dílo mít svou vnitřní pravdivost, musí být mnohdy text básně zkrácen nebo upraven.“ 11Z dopisu Vratislavu Vycpálkovi psaného 15. dubna 1945 v Nymburce.
Kálik respektuje zásady spádu českého jazyka, pochopil melodii a rytmus české řeči. Tímto se hudební logika, formální výstavba a sled hudebních myšlenek kryje s logikou, formální výstavbou a sledem myšlenek básně. Kálik od počátku své tvorby usiloval o osobitý styl, jeho melodické a harmonické postupy ve sborové tvorbě ale nepopírají klasicko-romantickou kontinuitu. Tím je realistou ve sborové tvorbě, vycházející z české národní tradice. Je ještě jeden vzácný rys v Kálikově sborové tvorbě, a to je polyfonie, která byla v cizině nazývána „polyfonií vnitřně slyšenou a cítěnou, polyfonií zpívající.“ Kálik užívá polyfonie jako výrazového prostředku. Podařilo se mu spoutat nejmodernější harmonie do polyfonie a naplnit tak každou notu hlubokým myšlenkovým obsahem.
Prvotinou ve sborové tvorbě Václava Kálika je cyklus Čtyři nokturna (1. Večer, 2. Slezské lesy, 3. Květnový večer, 4. Večer v lukách) pro mužský sbor, komponovaný v Praze v roce 1912. Kálik se tak stal zakladatelem sborového cyklu a skoro důsledně pak vytváří cykly v celém svém sborovém díle. Za první světové války horečně pracoval a skladatelsky rostl. Píše další sborové cykly – Čtyři sbory (1. Vánoční, 2. Les, 3. Vinice, 4. Září – připsán Dr. Vladimíru Helfertovi), mužský cyklus Můj kraj (1. Pohled do kraje, 2. Podzimní silnice, 3. Rybníky, 4. Horský kraj, 5. Závěr) a jeho ženský protějšek Její kraj (1. Oblaky, 2. Pole, 3. Most). O Vánocích roku 1916 vzniká již zmíněný cyklus tří ženských sborů Návrat (1. Návrat, 2. Svítání, 3. Oslovení). Do této válečné doby náleží ještě jedno významné dílo – Návrat do vlasti pro mužský sbor a capella na slova Otakara Theera z ledna roku 1917.
Kálik dával s oblibou i své úpravy lidových písní do cyklů – Slovácký čtyřlístek, Jihočeský čtyřlístek, Sedm lidových písní. Neúnavně a s láskyplným vztahem k lidovým pokladům upravuje lidové písně až do poloviny 2. světové války – Čtyřlístek pro ženský sbor, Čtyřlístek pro mužský sbor, Čtyřlístek pro smíšený sbor, Čtyřlístek z našeho pohraničí pro ženský sbor, Polabský čtyřlístek pro smíšený sbor. Po velkých italských cestách hledá skladatel opět hlubší příklon k domovu cyklem Z domoviny (Uhodilo, Kosatec, Vápeníci, Večer). Jde o oslavu našeho kraje a lidu po vzoru Josefa Mánesa.
V těžkém českém jaru 1939 píše Kálik smíšený sbor Domov na text Sládkův, který je oslavou českého domova, jehož krásy jsou nade všechno na světě. V protektorátním roce 1940 vzniká Šest českých tanců na texty lidové poezie (Zpátečná, Věneček, Svatební, Kolovrat, Milostná a Šupaná), krátce po nich pak Tři české tance (1. Polka, 2. Sousedská, 3. Šáteček). 12 Po osvobození předkládá Kálik veřejnosti zvlášť významný ženský sbor na slova Heleny Hudcové Malé requiem, věnovaný památce těch, kteří se z války nevrátili a zahynuli v koncentračních táborech.
Jeden z nejlepších Kálikových sborů neobyčejné zvukové krásy je smíšený sbor Září na verše Jaroslava Seiferta. Ke konci života, který byl předčasně ukončen krátce po dovršení Kálikových šedesátých narozenin, komponuje pozoruhodná mistrovská díla. Cyklus mužských sborů Pražské obrazy (1. Na uhelném trhu, 2. Na Petříně, 3. Hudba, 4. Praha), jímž vzdává hold hlavnímu městu Praze jako matce měst, mužský sbor Laudetur Jesus Christus, ale především poslední sborové dílo vůbec, Srdce, na vlastní slova, který je jakýmsi duchovním odkazem skladatele, jeho rozloučením. Na prahu smrti skladatel vzkazuje nám živým:
„Rozdávejte srdce lidské všem, kdo v žití svém strádají!
Srdce lidské čarovnou vlastnost má, že ho nikdy neubývá,
Čím víc ho rozdáváte, tím víc narůstá.
Dávejte, rozdávejte všem!“
Spolupráce s českým pěvectvem, provozování sborové tvorby Václava Kálika
Václav Kálik přijel v roce 1909 do Prahy studovat Pražskou konzervatoř a zároveň Karlovu univerzitu. Před 1. světovou válkou při své první zahraniční cestě (1912) studoval dirigování u šéfa drážďanské opery Ernsta von Schucha. Po návratu z Drážďan opustil studium klavíru (prof. Adolf Mikeš) a houslí (prof. Jindřich Bastař) a věnuje se jen komponování. K dirigování se znovu vrátil po 1. světové válce (1919).
V roce 1911 začal řídit smíšený sbor Hudební jednoty absolventů a posluchačů vysokých škol v Praze. Kromě Hudební jednoty spolupracuje ještě s jinými pěveckými spolky – Pěvecké sdružení Svazu českého studentstva, Sbor Dělnické akademie, Hlahol. Toto období můžeme označit jako počátek jeho dirigentské práce.
Na jaře roku 1920, kdy byl Kálik na čas zástupcem Jaroslava Křičky v pražském Hlaholu, přichází poprvé do styku s Českou filharmonií právě jako dirigent-sbormistr ve Smetanově síni v Praze na 1. slovenském koncertu – Kálik zde řídil spojené mužské sbory Hlaholu a Typografie (jako skladatel o 6 let později – až do roku 1942 byla všechna jeho orchestrální díla ve svých premiérách prováděna tradičně Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha a Rafaela Kubelíka, následně pak Františka Stupky, Otakara Jeremiáše, Karla Boleslava Jiráka, mimo Prahu potom pod vedením Karla Nedbala). V červenci 1921 se stává sbormistrem Pěveckého sdružení jihočeských učitelů (PSJU). Spolu s Bořivojem Frommem zakládají pěveckou Župu západomoravskou (po roce 1933).
Úctu a lásku českého pěvectva ke Kálikovi a vysoké ocenění jeho sborového díla dokumentují i mnohá čestná členství, jimiž poctily skladatele pěvecké spolky Hlahol Nymburk (1935), Křížkovský Praha (1937), Dobroslav a Dobromila Kolín (1940), Hlahol a Janáček Třebíč (1941), Smetana Telč (1948), Václav Praha-Bubeneč (1949), APS Moravan Brno (1951). Jihlavský ženský pěvecký sbor si dal do svého štítu dokonce skladatelovo jméno Kálik (1937).
V interpretaci Kálikových sborů vynikly na koncertním pódiu, ať už za jeho života nebo po jeho smrti, zejména tyto soubory:
- APS Moravan s Josefem Veselkou a Janem Řezníčkem;
- Pěvecké sdružení moravských učitelů (PSMU) s Janem Šoupalem, Antonínem Tučapským, Oldřichem Halmou a Lubomírem Mátlem;
- Pěvecký sbor Čs. rozhlasu (PSČR) s Milanem Malým;
- Vachův sbor moravských učitelek (VSMU) s Břetislavem Bakalou, Zbyňkem Mrkosem, Aloisem Veselým, Ferdinandem Vachem;
- Nymburský Hlahol s Antonií Polmanovou-Preclíkovou, Rudolfem Fikrlem, Atonínem Šídlem;
- Smíšený sbor českého učitelstva s Josefem Plavcem;
- Pěvecké sdružení Českomoravské vrchoviny s Josefem Mátlem;
- Pěvecké sdružení pražských učitelek (PSPU) s Metodem Doležilem;
- Pěvecký sbor Ještěd;
- Pěvecké sdružení slezských učitelek;
- Pěvecké sdružení slezských učitelů.
Zvláštním aspektem koncertního provádění skladeb po skladatelově smrti (v letech 1946-51 se nevyskytlo) je jejich zařazení do programů Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro:
- 1957, 1965 – Hudba (APS Moravan, Josef Veselka);
- 1958 – Šáteček (Pražský Hlahol, Zdeněk Tomáš);
- 1961 – Praha (APS Moravan, Josef Veselka);
- 1968 – Návrat do vlasti, Září, Rybníky (PSMU, Antonín Tučapský);
- 1971 – Preludium pro smyčce (FOK, Václav Smetáček);
- 1975 – Rybníky (PSMU, Oldřich Halma);
- 1976 – Domov (PSČR, Milan Malý);
- 1978 – Peřeje, Zpěv noci po osvobození (PSČR, Milan Malý).
U hudebního vydavatelství Supraphon a také v Českém rozhlase byly pořízeny snímky Kálikových ženských, mužských a smíšených sborů v interpretaci:
- APS Moravan (Josef Veselka);
- PSMU (Jan Šoupal, Antonín Tučapský);
- PS Křížkovský (František Sýkora);
- Českého pěveckého sboru (Josef Veselka);
- VSMU (Alois Veselý, Břetislav Bakala, Zbyněk Mrkos, Jan Šoupal);
- Pěveckého sdružení pražských učitelek (Rudolf Fikrle);
- Pěveckého sboru ostravských učitelek (Alois Tiahan);
- Nymburského Hlaholu (Antonín Šídlo);
- PSČR (Milan Malý);
- Pěveckého sboru Slovenské filharmonie (Jan Maria Dobrodinský).
Inspirační zdroje Václava Kálika procházely lety proměn. Všechny však mají jediného společného jmenovatele: lásku – v celé své šíři a hloubce. Nejen lásku něžnou, intimní, přes lásku mateřskou, ale i lásku transformovanou do vyšších poloh čistého lidství, až po lásku k milované vlasti a národu.
Česká hudební kultura získala ze slezské oblasti mnoho cenných podnětů, které se velmi intenzivně podílely na formování jejího charakteru. Dílo Pavla Křížkovského a Leoše Janáčka, vklad základní, již bylo plně doceněno a zařazeno do celkového kontextu české i evropské hudební kultury. Další významná osobnost české hudby 20. století Václav Kálik, opavský rodák, v mnohém připomínající své krajany, stále čeká na odborné docenění.
Shrnutí
Příspěvek se zabývá osobností Václava Kálika, skladatele 1. poloviny 20. století, původem ze Slezska, patřícího ke generaci skladatelů tzv. České moderny. Text je zaměřen na sborovou tvorbu, která je z jeho díla nejvýraznější. První část se zabývá významem a postavením Václava Kálika v české hudební kultuře – hodnocením jeho sborového díla po stránce tektonické a obsahové. V další části příspěvku je zohledněna spolupráce s českým pěvectvem a provozování jeho sborové tvorby našimi významnými pěveckými sbory s neméně výraznými dirigentskými osobnostmi.
Summary
The paper deals with Václav Kálik‘s personality, a composer of the first half of the twentieth century, born in Silesia, belonging to a „Czech Modern“ composers generation. The text focuses on choir creation which is the most distinctive part of his work. The first part deals with Václav Kálik‘s importance and his role in the Czech music culture. The part evaluates the content and tectonic features of his choir creation. The next part follows up his cooperation with Czech singers and concerns with the realizations of his choir creation by our important choirs and not less important musical directors.
Přehled literatury a pramenů
HELFERT, V. Česká moderní hudba. Olomouc: Index, 1936.
VRATISLAVSKÝ, J. Václav Kálik – obraz života a díla českého skladatele. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1961.
Václav Kálik a jeho místo v české kultuře. Sborník z konference. Opava: Slezské zemské muzeum, 1971.
Pozůstalost Václava Kálika. Oddělení Muzikologie, Slezské zemské muzeum v Opavě.
Strany 15-22/2019
