Vojtěch Mojžíš
Úvod
Basklarinet byl sestrojen na sklonku 18. století jako orchestrální nástroj rozšiřující klarinetový zvuk do hlubokých poloh. Tak se s ním v polovině 20. století setkal i brněnský klarinetista Josef Horák (1931–2005) v počátcích své profesionální kariéry orchestrálního hráče. Brzy si uvědomil, že rozšířením rozsahu a témbru do hloubky velký klarinet neztratil žádnou z původních předností menších klarinetů (pohyblivost, velký rozsah, široká škála dynamiky a barev), mimo jiné tedy ani schopnost hry komorní a sólové. Nezůstal však jen u tohoto zjištění. Protože se Josef Horák basklarinetu začal věnovat soustavně, brzy objevil i jeho další, dosud ukryté přednosti. Skladatel a publicista Pavel Blatný v jednom ze svých fejetonů označil Horákův nápad sólového basklarinetu za objev století, za Horákův mimořádný přínos do světové pokladnice hudby. 1
V tomto svém příspěvku, mapujícím období od roku 1955 do roku 1963, bych chtěl první Horákovy kroky na cestě k sólovému basklarinetu zdokumentovat a pojednat i o některých důležitých hudebních kompozicích tohoto raného období Horákovy umělecké cesty za sólovým basklarinetem.
Mládí
Nejprve je však v této souvislosti třeba vyvrátit v literatuře často užívané okřídlené rčení „Může za to Hindemith.“, neboť platí jen částečně. Chceme-li zde totiž vůbec mluvit o vině a nevině, kdo za co může, pak lze právem říci, že za to může Leoš Janáček.
Brněnská kulturní scéna padesátých let minulého století se vyznačovala vzrůstajícím zájmem o dílo Leoše Janáčka, který v Brně na začátku 20. století žil, tvořil a veřejně působil. Symbolem nově se formující janáčkovské tradice se stal dechový sextet Mládí, dílo z pozdních let skladatelova života, které bylo zkomponováno právě zde a váže se na brněnské reálie. Ve svém repertoáru jej chtěla mít všechna tři dechová kvinteta, která v polovině 50. let v Brně působila. Když hledala toho šestého do svého ad hoc sestavovaného kolektivu, nemohla opomenout Josefa Horáka, který se basklarinetem právě začal systematicky zabývat. Horák se proto rázem stal v hudebním Brně vyhledávanou a váženou osobností.
Moravské dechové kvinteto
Nejprve v té době Mládí nastudovali takzvaní „staří“ – Moravské dechové kvinteto. 2 Někteří z členů tohoto souboru Janáčka dokonce ještě pamatovali osobně a podíleli se na provádění Mládí za skladatelova života. Se svojí interpretací se spolu s Josefem Horákem pochlubili pražskému publiku v Rudolfinu 28. února 1955 na První celostátní přehlídce koncertních umělců. Ve stejném obsazení tento titul zařadili i na abonentní koncert 4. března 1955 v Brně, v Domě osvěty (nyní Besední dům). Dobová kritika ve Svobodném slově tehdy psala o „basklarinetistovi hutného tónu“. Této kritiky si Josef Horák velmi cenil, stala se mu důležitým impulsem k dalšímu snažení na cestě za sólovým basklarinetem.
Brněnské dechové kvinteto
Druhým z brněnských dechových kvintet, které Janáčkovo Mládí ve stejné době nastudovalo a provádělo s Josefem Horákem, byli takzvaní „mladí“ – Brněnské dechové kvinteto. 3 Byli to Horákovi vrstevníci. Jejich nastudování mělo podle dobového hodnocení větší výrazovou dynamičnost, publikum na nich obdivovalo to, že hráli vždy zpaměti. Mládí zařadili například do svého programu v Husově sboru v Brně 8. února 1957 a na program koncertu 13. února 1957, uspořádaného brněnskou pobočkou Svazu skladatelů k 60. narozeninám jednoho z nejvýznamnějších Janáčkových žáků, Břetislava Bakaly. Důležité bylo vystoupení Brněnského dechového kvinteta s Janáčkovým Mládím na Pražském jaru 23. května 1958. Byl to koncert z Janáčkových skladeb. Nejen zde, ale i o několik měsíců později v Brně, na koncertě Festivalu Leoše Janáčka 1958 konaném 27. října 1958, kde Brněnské dechové kvinteto rovněž hrálo Mládí, byl přítomen německý muzikolog Wolfgang Steinecke, významná zakladatelská osobnost Mezinárodních prázdninových kursů Nové hudby v západoněmeckém Darmstadtu. Jak Janáčkovou hudbou, tak i kvalitou jejího provedení byl do té míry zaujat, že Brněnské dechové kvinteto i s Horákem do Darmstadtu pozval (viz dále).
Foerstrovo dechové kvinteto
Třetím brněnským souborem, který hrál Janáčkovo Mládí s Horákem, bylo Foerstrovo dechové kvinteto 4, následovníci Moravského dechového kvinteta. A byli to právě tito umělci, kteří Janáčkův sextet poprvé nahráli v brněnském rozhlase na zvukový záznam (18. prosince 1957). S příznivým ohlasem se setkalo kupříkladu i jejich koncertní provedení skladby v Brně v Univerzitní knihovně 23. února 1958.
První basklarinetový koncert
Vraťme se ale ještě o tři roky zpět, do roku 1955, kdy 24letý Josef Horák s klavíristou Pavlem Košátkem v Brně uspořádali první komorní recitál basklarinetu s klavírem. 5 Když na tuto událost Josef Horák po letech vzpomínal, označil ji velmi skromně jen jako pokus, kterým si chtěl ověřit, jak se basklarinet bude chovat v komorním koncertním prostředí. Dnes můžeme říci, že se tento pokus zdařil, že basklarinet ve zkoušce obstál a že tedy došlo k něčemu velmi závažnému, co lze bez rozpaků označit za hudební událost dějinného významu.
Většina skladeb, které tehdy v Brně zazněly, pochází ze starších historických období. Nadto jde převážně o adaptace titulů původně určených pro jiné nástrojové obsazení. 6 Na závěr programu však bylo tehdy možné vyslechnout i dvě soudobé kompozice určené přímo pro basklarinet. Jednou z nich byla Sonáta švýcarského skladatele Othmara Schoecka napsaná ještě dříve, než se Josef Horák začal o basklarinet a basklarinetovou literaturu vůbec zajímat. Druhou skladbu 2 skizzy však Horákovi přímo na jeho výzvu zkomponoval kolega ze Symfonického orchestru čs. rozhlasu v Brně (od 1. ledna 1956 Státní filharmonie Brno) Josef Mašta. Má jednu zvláštnost, a to dvojí instrumentační výklad: na obálce rukopisu je sice nadepsáno „pro klavír“, faktura jejího doprovodného partu však zjevně napovídá tomu, že by mělo jít spíše o kytaru. V pozdějších letech ji také Horák s kytarou hrával.
Václav Kaprál: Uspávanky
Ke vzrůstajícímu povědomí o tom, že Josef Horák je respektovaným specialistou na basklarinet, přispěla příhoda z natáčecí frekvence 29. června 1956, na níž dirigent Břetislav Bakala s komorní sestavou Státní filharmonie Brno natáčel pro gramofonovou firmu Supraphon písňový cyklus Uspávanky Václava Kaprála. Horák se k tomuto natáčení dostal náhodou, formou záskoku za nemocného kolegu. Podal však výkon do té míry zdařilý a přesvědčivý, že si Bakala vymínil, že toto basklarinetové sólo již nesmí hrát nikdo jiný než právě Josef Horák.
Basklarinetové sólo v této skladbě není příliš rozsáhlé, nachází se jen v několika vstupních taktech III. věty. Je však velmi důležité proto, že svým výrazem předjímá bezprostředně následující emocionálně vypjatou vokální linii sólového sopránového partu (na nahrávce jej ztvárnila Jadwiga Wysoczanská). Je proto naprosto logické, že dirigent v ten okamžik po basklarinetistovi požadoval interpretační pojetí výrazově mimořádně bohaté a technicky kvalitní, srovnatelné s tím vokálním, tedy ne jen něco, co by bylo stačilo instrumentálnímu sólu v běžném orchestrálním kontextu. A právě na to byl Josef Horák velmi dobře připraven. Význam tohoto natáčení je velký i z toho důvodu, že díky němu máme dnes k dispozici první autentický, zaručeně věrohodný a zvukově kvalitní doklad o Horákově hře na basklarinet z poloviny 50. let minulého století. 7
Miloslav Kabeláč: Dechový sextet, op. 8
Za další významný mezník na cestě Josefa Horáka za sólovým basklarinetem lze považovat 15. říjen 1958. Spolu s Brněnským dechovým kvintetem vystoupil v Praze na koncertě v Klubu skladatelů, uspořádaném u příležitosti 50. narozenin skladatele Miloslava Kabeláče. Přednesli tam jeho Dechový sextet, op. 8. Kabeláčova instrumentační koncepce tohoto díla spočívá v tom, že některé ze zvolených nástrojů chápe jako zástupce celé rodiny. Barvu a tónový rozsah těchto nástrojů pak v průběhu skladby účelně mění střídáním členů téže nástrojové rodiny. Rozsah flétnového zvuku směrem vzhůru tedy autor rozšiřuje pikolou, rozsah a barevnost hoboje směrem dolů anglickým rohem, jeden z klarinetů výměnou za altsaxofon, druhý směrem dolů výměnou za basklarinet. K těmto dílčím proměnám obsazení dochází vždy jen na začátku vět, takže každá z částí cyklu dostává poněkud jiný charakter.
V první větě (Pastorale) hraje šestice instrumentalistů na flétnu, anglický roh, klarinet I in B, klarinet II in B, lesní roh, fagot, ve druhé větě (Scherzo, Presto) hraje ve složení velká flétna, anglický roh, klarinet I in B, basklarinet, lesní roh, fagot, ve třetí větě (Andante melancholico) ve složení flétna, hoboj, altsaxofon, basklarinet, lesní roh a fagot. Basklarinet tedy v Sextetu vytváří specifickou alternativu druhého klarinetu, jinou specifikací klarinetové barvy je v tomto díle altsaxofon, střídající klarinet první.
Alois Veselý: Sonáta pro basový klarinet a klavír
Jednou z prvních skladeb pro basklarinet s klavírem napsaných přímo pro Josefa Horáka je Sonáta pro basový klarinet a klavír z roku 1958 od Aloise Veselého, brněnského klarinetisty, sbormistra a skladatele, Horákova kolegy z orchestru. Autor v tomto díle navazuje na stávající představy o orchestrálním charakteru a poslání basklarinetu a zjevně píše pod silným vlivem specifického kompozičního slohu Leoše Janáčka. Za interpretaci této skladby, v níž jej na klavír doprovázela Olga Petráňová, získal Josef Horák v Soutěži tvořivosti mládeže (STM) v roce 1959 v kategorii studentů a absolventů konzervatoří první místo v krajském kole a třetí místo v kole celostátním.
Prvního veřejného provedení se Veselého Sonáta dočkala 22. března 1961 na koncertě soudobé instrumentální tvorby, který uspořádal soubor Musica nova v Domě umění v Brně. Klavírní part v tomto případě nastudoval Branko Čuberka. Veřejných provedení skladby bylo v té době v Brně víc a s Brankem Čuberkou ji Josef Horák 15. února 1962 nahrál také pro brněnský rozhlas.
Komorní sdružení moderní hudby v Brně
První komorní sestavou s basklarinetem, kterou Josef Horák vytvořil, bylo Komorní sdružení moderní hudby Brno 8. Flétnový part v Horákových raných instrumentálních sestavách patřil výhradně Oldřišce Vaňharové, absolventce brněnské Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (dále jen JAMU) ve třídě profesora Oldřicha Slavíčka, posléze člence operního orchestru Janáčkova divadla v Brně, kde po řadu let působila vedle Horákova otce, Josefa Horáka seniora. Byla dobrou komorní hráčkou se smyslem pro souhru a se zaujetím pro interpretaci Nové hudby, kde mohla dobře uplatnit i svoje kreativní improvizační schopnosti.
Komorní sdružení moderní hudby se pozvolna začalo prosazovat na brněnské hudební scéně jednotlivými výkony na vernisážích výstav nebo v rámci dramaturgicky šířeji koncipovaných koncertních programů.
Na vernisáži výstavy Sochařská kresba a drobná plastika v Domě pánů z Kunštátu 7. ledna 1960 zaznělo v podání Komorního sdružení moderní hudby např. Preludium z Malé suity pro moderní trio (flétna, viola, basklarinet) Petra Vavřína a Andante z Tria C dur Leoše Faltuse, tehdy posluchače II. ročníku skladby na JAMU. Na vernisáži výstavy z grafik a akvarelů Mirčo Jakobova 29. ledna 1960 v Závodním klubu poštovního úřadu Brno 1 umělci provedli kromě Vavřínova Preludia i Svitu pro flétnu, violu a basklarinet Antonína Tučapského.
Trio pro flétnu, violu a basklarinet Čestmíra Gregora vyslechli v podání Komorního sdružení moderní hudby posluchači ve světové premiéře 7. dubna 1960 ve fotografickém kabinetu Domu pánů z Kunštátu u příležitosti otevření výstavy František Doubrava pastely, kresby a akvarely, Vadas Ernö, nestor maďarské fotografie. S úspěchem pak toto dílo bylo provozováno i na Hudební středě Svazu československých skladatelů v Praze 8. února 1961.
Dvěma koncerty v Besedním domě (11. a 27. dubna 1960) absolvovala Oldřiška Vaňharová JAMU. Kromě sólových skladeb provedla společně s oběma členy Komorního sdružení moderní hudby mimo jiné také Trio C dur Leoše Faltuse. Toto Faltusovo Trio zaznělo v jejich podání 2. března 1961 i na koncertě posluchačů brněnské JAMU v Praze a pak ještě 12. dubna 1961 na koncertě moravských skladatelů na Vysokej škole múzických umení v Bratislavě.
Z iniciativy Josefa Horáka a jeho přítele Skalského, ředitele hudební školy v Kuřimi, nalezlo ve své době Komorní sdružení moderní hudby uplatnění také při pořádání četných výchovných koncertů na základních školách v Brně a okolí.
Darmstadt
Za významný mezník na Horákově cestě za sólovým basklarinetem lze považovat rok 1960. Společně se členy Brněnského dechového kvinteta odjel Josef Horák na začátku léta do západoněmeckého Darmstadtu na Festival soudobé hudby (Internationalen Ferienkurse für Neue Musik). Tato cesta se uskutečnila na pozvání Wolfganga Steineckeho, který, jak již bylo uvedeno výše, Brněnské dechové kvinteto spolu s Josefem Horákem slyšel na jejich koncertech v Praze a v Brně. Brněnské dechové kvinteto bylo zařazeno do programu hned na úvod festivalu. Janáčkův sextet Mládí vzbudil mimořádnou pozornost jako originální kompozice. Všeobecný obdiv si však díky kvalitnímu provedení získal i interpretační výkon, na němž se Horák podílel. Brněnští umělci hráli dokonale, s vervou. Není proto divu, že ihned dostali nabídku natočit celý svůj program ve studiu frankfurtského rozhlasu. Tam se Horák seznámil se skladatelem Paulem Hindemithem, jehož Dechový kvintet byl ten den rovněž na nahrávací listině. A právě z tohoto setkání pochází ono známé rčení, objevující se v mnohých studiích o počátcích Horákova basklarinetu, „Může za to Hindemith.“ 9 Německý skladatel Horáka slyšel, jak se rozehrává před natáčením v nahrávacím studiu. Udivila jej virtuosita jemu neznámého instrumentalisty, který cvičil náročné pasáže Janáčkova partu. Požádal Horáka, aby mu zahrál některé melodické obraty a choulostivá tónová spojení v různých polohách rozsahu basklarinetu, a v ten moment, ještě inkognito, Horáka upozornil na svoji fagotovou Sonátu 1938 s tím, že by se dala zahrát také na basklarinet. Horák vznesl námitku, zda by tuto instrumentační změnu byl ochoten autor schválit. V tu chvíli Hindemith odhalil svoji totožnost, představil se a Sonátu 1938 Horákovi k provozování basklarinetem přímo doporučil. Od svého nakladatele (B. Schott´s Söhne, Mainz) pak Horákovi nechal poslat notový materiál nejen od Sonáty 1938, ale i od Tria, op. 47 pro violu, heckelfon a klavír, další své skladby, ve které by rád jako eventualitu slyšel Horákův basklarinet na místo původně zamýšleného heckelfonu.
Brněnská premiéra Sonáty se uskutečnila 21. června 1961, Trio zaznělo v Brně poprvé 15. února 1963. Bylo to na koncertech souboru Musica nova. Obě tyto skladby se pak objevovaly i na programech dalších významných Horákových basklarinetových kreací, a Paul Hindemith se tak stal jedním z prvních renomovaných sympatizantů Horákovy basklarinetové kariéry. Když přijel do Prahy a navštívil tam svého dlouholetého přítele, našeho předního violistu Ladislava Černého, naskytla se příležitost k vzájemnému setkání obou umělců. Josef Horák spolu s klavíristkou Emmou Kovárnovou Hindemithovi zahráli jeho Sonátu 1938 u Černého v bytě. Autor byl spokojen, vyjádřil se neobyčejně příznivě v tom smyslu, že lépe zahranou si již tuto svoji skladbu ani nedovede představit.
Epizoda s Hindemithem však nebyla jediným přínosem Horákovy první cesty do Darmstadtu. Přímo na festivalu měl Horák možnost setkat se ještě se třemi dalšími významnými osobnostmi soudobé hudby, které pozitivně ovlivnily jeho umělecký růst. Fotografie ze 7. července 1960, pořízená v Darmstadtu, dokládá setkání Josefa Horáka se Severinem Gazzellonim. Italský flétnista měl již v té době značné zkušenosti s provozováním Nové hudby na svůj koncertantně již tradiční hudební nástroj. V jeho interpretačním arzenálu bylo možné slyšet například efektní deformace tónů či multifony, což Horáka přivedlo na myšlenku začít s něčím podobným také na basklarinetu. Oba interpreti se spřátelili a vzájemně se respektovali. Pozdější hudební kritika dokonce Horáka nejednou označovala za Gazzelloniho basklarinetu.
Na těchto darmstadtských prázdninových kursech Horáka oslovila také další italská osobnost, skladatel a dirigent Bruno Maderna, který jej pozval do jím řízeného darmstadtského festivalového Kranichsteinského orchestru. Toto angažmá mělo být realizováno v některém z následujících ročníků. Horák se tehdy do Darmstadtu skutečně z Brna vydal, avšak v Praze mu byla cesta z úřední moci nečekaně, doslova na poslední chvíli zrušena, neboť mu nebyl vydán služební cestovní pas. Namísto toho dostal od příslušných orgánů radu, aby se omluvil, že vůbec nepřijede, protože „měl dopravní nehodu“.
Třetí osobností, s níž Josef Horák navázal v roce 1960 v Darmstadtu umělecký kontakt, byl Karlheinz Stockhausen. Když zjistil, jak dobře Horák na basklarinet hraje, nabídnul mu k provedení svoji kompozici Křížová hra (Kreuzspiel) pro hoboj, basklarinet, klavír a baterii bicích nástrojů. Provedení této skladby v Brně bylo vůbec prvním uvedením některé ze Stockhausenových skladeb za „železnou oponou“. Autor si tohoto Horákova odvážného činu nesmírně vážil, víc než mnohých provedení v kterékoliv ze západních hudebních metropolí.
Musica nova
Není jistě náhodou, že bezprostředně po návratu Josefa Horáka a Brněnského dechového kvinteta z Darmstadtu vznikl v Brně nový hudební soubor, který se programově orientoval výhradně na interpretaci Nové hudby. Jeho základ utvořila již dobře sehraná dvojice Oldřiška Vaňharová – flétna a Josef Horák – basklarinet, tedy umělci, kteří již dříve spolupracovali v Komorním sdružení moderní hudby. Třetím členem stabilního jádra tohoto nového sdružení, které začalo pracovat pod názvem Musica nova, se stal klavírista Branko Čuberka. Éra souboru Musica nova nebyla dlouhá, trvala jen tři roky. Za tu dobu však uspořádal celkem devět samostatných koncertů. O jeho historii existuje důkladná a kvalifikovaná dobová studie z pera muzikologa a skladatele Miloše Štědroně. 10 Budeme se proto v souvislosti s koncerty souboru Musica nova zabývat jen skladbami s basklarinetem.
Na prvním koncertě, který se konal 22. března 1961 v Domě umění a na němž měl průvodní slovo muzikolog Rudolf Pečman, zazněla v podání Josefa Horáka a Branka Čuberky Sonáta Aloise Veselého a Suita à 12 Pavla Blatného. Ani jedna z těchto skladeb však není z hlediska novátorské hry na basklarinet nějak významná. Jazyk Veselého je méně osobitý, až příliš tradiční, Pavel Blatný zde prezentuje v prvé řadě svoji náklonnost k dodekafonii.
Nejen po instrumentální, ale i po kompoziční stránce zajímavější byl večer druhý, 21. června 1961 v Domě umění. Odborného průvodního slova se na něm ujala Milena Černohorská. V československé premiéře zazněly hned dvě skladby, které si Josef Horák přivezl z Darmstadtu. Nejprve to byla Křížová hra (Kreuzspiel) pro hoboj, basklarinet, klavír a bicí Karlheinze Stockhausena a poté Sonáta 1938 pro basklarinet a klavír Paula Hindemitha. Vzhledem k mimořádné náročnosti multiseriální Stockhausenovy partitury bylo třeba svěřit její nastudování a řízení dirigentovi. Tohoto úkolu se ujal mladý Lubomír Mátl. Sonátu 1938 Paula Hindemitha s Horákem přednesl Branko Čuberka (viz též výše). Třetí skladbou večera, v níž je zapojen basklarinet, bylo nevýrazné Concertino pro trio od brněnského skladatele Václava Řeháka, které trio Musica nova uvedlo ve světové premiéře.
Neméně pestrý byl i třetí celovečerní koncert (14. března 1962 v Domě umění, průvodní slovo opět Milena Černohorská). Světovou premiéru zde měly hned tři skladby napsané přímo pro Horákův basklarinet. Scherzo contrario pro kytaru (xylofon), klarinet (basklarinet) a housle od Zdeňka Pololáníka je určeno pro variabilní nástrojové obsazení. Tato variabilita instrumentální sestavy mohla Horákovi posloužit k lepší představě o různorodosti souznění basklarinetu v komorních formacích. Za mimořádně významné lze považovat uvedení Invence pro basklarinet sólo Leoše Faltuse. Jak z tvůrčího, tak interpretačního hlediska lze považovat komponování pro sólový jednohlasý nástroj, v tomto případě pak ještě širší veřejnosti neznámý, za velmi obtížnou disciplínu. Třetí premiérovanou skladbou byly Tři věty pro flétnu, basklarinet a klavír Pavla Blatného.
Čtvrtý koncert souboru Musica nova se uskutečnil v prostorách brněnské Univerzitní knihovny 25. března 1962, průvodní slovo pronesl Jan Trojan. V české premiéře na něm za Horákova spoluúčinkování zazněly dvě skladby zahraničních autorů – Divertimento pro flétnu, violu, basklarinet a bicí Rudolfa Wagnera-Régenyho a Trio pro altovou flétnu, violu a basklarinet drážďanského skladatele Johannesa Paula Thilmana. Ani jedna z nich nevzbudila větší pozornost publika, osobní kontakt na Thilmana se však v následujících letech ukázal jako velmi užitečný pro průnik sólového basklarinetu do německého prostředí. Větší sympatie si získalo stručné Trio pro flétnu, violu a basklarinet Čestmíra Gregora. Suita à 12 Pavla Blatného zde již nebyla novinkou, prvního provedení se však dočkaly Karikatury pro flétnu, basklarinet a klavír Aloise Piňose, dílo pro novodobé směřování tvorby brněnských skladatelů na počátku 60. let 20. století velmi příznačné.
Malým přínosem pro komorní basklarinetovou literaturu se staly skladby mladých sovětských skladatelů Olega Jančenka Sonata pro flétnu, basklarinet a klavír a Georgie Firtiče Kontrasty pro flétnu, basklarinet a klavír. Napsali je pro soubor Musica nova na doporučení brněnského skladatele Zdeňka Pololáníka a zazněly v premiéře na Večeru mladých sovětských skladatelů, pořádaném organizacemi Svazu československo-sovětského přátelství a Revolučního odborového hnutí (ROH) Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně 24. dubna 1962.
Na další koncert souboru Musica nova 26. listopadu 1962 v Domě umění v Brně dramaturgie zařadila mimo jiné Trio pro alt, flétnu a basklarinet na verše Rabíndranátha Thakura od Zdeňka Zouhara pro basklarinet, flétnu a lidský hlas. V poněkud větším obsazení stejného typu posluchači v ten večer vyslechli vůbec poprvé Písně pro soprán, flétnu, violu, basklarinet, fagot a harfu od španělského skladatele Jaime Padróse. Druhou skladbou drážďanského profesora Thilmana v Horákově repertoáru se stala skladba Postavy (Gestalten) pro basklarinet a klavír. Instrumentačně zajímavým byl další titul tohoto večera, Musica Spingenta III pro basklarinet a bicí nástroje Zdeňka Pololáníka. Nesporný význam této skladby pro Horákův vývoj spočívá mimo jiné v tom, že dynamická a barevná pestrost účelně sestavené baterie bicích nástrojů pobízí basklarinetistu k tomu, aby i on, ve skladbě coby partnerský protipól, rovněž mobilizoval všechny svoje dispozice a schopnosti k co největší rozmanitosti a pestrosti herního projevu.
Významné zastoupení měl Horákův basklarinet i na koncertě souboru Musica nova konaném 15. února 1963 v Besedním domě v Brně. Provedeno v české premiéře na něm bylo Trio pro violu, heckelfon a klavír, op. 47 Paula Hindemitha. Toto dílo, jak již bylo dříve naznačeno, Horákovi doporučil před třemi lety při jejich setkání v Darmstadtu sám autor s tím, že part heckelfonu lze hrát na basklarinet. Premiéru měly ještě Monology pro basklarinet sólo Aloise Piňose, po Faltusových Invencích další Horákovi věnovaná virtuózní sólová skladba. Pro soubor Musica nova, rozšířený o baterii bicích, byla i následující skladba Zdeňka Pololáníka, Musica concisa.
Štědroň se ve své studii zmiňuje ještě o dvou jiných celovečerních koncertech souboru Musica nova. Na jejich programu však již jako novinky zazněly jen tři basklarinetové kompozice. V Chrudimi 22. února 1963 posluchači vyslechli poprvé Duo Jindřicha Felda, v Brně v Besedním domě 27. února 1964 Miniatury pro basklarinet a klavír Slávy Vorlové a Konflikty pro housle, basklarinet, klavír a bicí nástroje Aloise Piňose.
V roce 1963 činnost brněnského souboru Musica nova skončila, neboť Josef Horák odešel do Prahy, aby v tamním prostředí, které nabízelo větší možnosti uplatnění, efektivněji pokračoval ve snaze prosadit se jako basklarinetový virtuos.
Koncertantní skladby pro basklarinet s orchestrem
Na Horákovu výzvu psát pro basklarinet zareagovala jako jedna z prvních skladatelka Sláva Vorlová. Josefu Horákovi napsala celou řadu skladeb, mimořádný význam však má její Koncert pro basklarinet a smyčce, op. 50 z roku 1961, první koncertní skladba pro basklarinet. Josef Horák jej poprvé provedl 14. července 1961 na symfonickém koncertě v Kúpelnej dvorane lázní v Trenčianských Teplicích. Orchestr Janáčkovy akademie múzických umění řídil Zdeněk Mácal. Horák toto dílo později hrál i s jinými dirigenty a s jinými orchestry v některých dalších městech. V době, kdy se začala rozvíjet jeho umělecká spolupráce s klavíristkou Emmou Kovárnovou, vznikla i nová verze tohoto díla, op. 50b, v níž byl do partitury vkomponován klavírní part. Dílo pak bylo v programech uváděno i pod jinými názvy: Tři koncertní obrazy pro Due Boemi nebo Dvojkoncert pro Due Boemi. Co se týče četnosti provedení, méně šťastný osud měla kompozice Bohuslava Řehoře, který jako svoji absolventskou práci na JAMU napsal třívětý Koncert pro flétnu, klarinet, basklarinet a orchestr. Proveden byl pouze jednou, a to na orchestrálním koncertě Janáčkovy akademie múzických umění 18. června 1962 v sále Stadia na Leninově třídě v Brně. Part flétny přednesla rovněž absolvující Oldřiška Vaňharová, part klarinetu Bohumil Opat, part basklarinetu Josef Horák, Státní filharmonii Brno řídil Otakar Trhlík.
Závěr
Prvním povzbuzením na Horákově cestě, jak již bylo zmíněno v jednom z úvodních odstavců, byla pochvalná kritika v regionálním tisku. Za významný podnět lze označit i pochvalu a dramaturgickou nabídku od Paula Hindemitha, reprezentanta hudební scény světového formátu, který svojí autoritou a vstřícným gestem otevřel oči celé řadě dalších skladatelů. Ti v Horákově projektu teprve až po Hindemithovi nalezli velkou tvůrčí výzvu. Popsaná sedmiletá etapa Horákových basklarinetových začátků je významná tím, že v jejím průběhu byl čistě orchestrální basklarinet přetvořen v basklarinet sólový. Jaké osudy Josefa Horáka a jeho sólový basklarinet čekaly v dalších letech, to je již dalším tématem, přesahujícím rámec tohoto příspěvku.
Shrnutí
Přední český instrumentalista Josef Horák (nar. 24. 3. 1931, zemř. 23. 11. 2005) docílil během svého uměleckého působení v Brně v letech 1955 až 1963 toho, že se z basklarinetu, dříve jen orchestrálního nástroje, stal nástroj koncertní. K myšlence širšího využití basklarinetu jej přivedla nejen pochvalná kritika jeho hry na basklarinet uveřejněná v tisku, ale i vlastní zkušenost plynoucí z interpretačního snažení, při němž objevil dosud nevyužité schopnosti basklarinetu. Zapojil jej do hudby komorní, inicioval tvorbu četných kompozic pro různá nástrojová obsazení s basklarinetem včetně těch sólových, podnítil vznik prvních koncertů pro basklarinet s orchestrem. Josef Horák se aktivně podílel na provozování Nové hudby v Brně na počátku 60. let 20. století.
Resumé
Josef Horák, a leading Czech instrumentalist (24 March 1931–23 November 2005), during the time when he was active as a musician in Brno between 1955 and 1963, managed to transform the bass clarinet, previously a solely orchestra instrument, into a concert instrument. He got the idea of a more extensive use of the bass clarinet not only thanks to the laudatory critique of his bass clarinet playing published in the press, but also thanks to his own experience derived from his interpretation efforts leading him to discoveries of the yet unexploited capabilities of the bass clarinet. He engaged the instrument in chamber music, initiated the creation of numerous compositions for different instrumental casts with the bass clarinet, including solo ones, he sparked the creation of the first concertos for the bass clarinet and orchestra. Josef Horák was active in New Music performances in Brno in the early 1960s.
Klíčová slova
basklarinet, sólový nástroj, Musica nova
Strany 11-18/2020
