Kritický pohled na vybrané aspekty vědecké argumentace na téma Geneze barokního hoboje

 

Yelyzaveta Sukhyna

 

Tento text vznikl na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v rámci projektu Kritický pohled na vybrané aspekty vědecké argumentace na téma Geneze barokního hoboje podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT na rok 2020.

 

Otázce původu a geneze hoboje je věnováno mnoho článků, esejí a disertačních prací. Pokud však ve vědeckých kruzích muzikologové stále nemohou na tuto otázku najít jasnou odpověď, pak většina hobojistů studujících na hudebních školách, konzervatořích, a dokonce i na vysokých školách bez váhání prohlásí, že hoboj „vynalezli“ nějací Hotteterre a Philidor a že nástroj byl poprvé použit v partituře orchestru díky Lullymu v baletu Ballet de lʼAmour Malade v roce 1657. Každý přitom rozumí, že řeč je o barokním hoboji, tedy dřevěném dechovém nástroji se dvěma klapkami, a ne o hoboji, který nyní zní v orchestrech.

Díky rozvoji a aktivní propagaci historicky poučené interpretace mnozí dokážou popsat, jak barokní hoboj vypadal, z čeho byl vyroben, kolik měl klapek atd. Někteří se dokonce mohou pochlubit tím, že si na něm vyzkoušeli zahrát pár tónů. Paradoxně, ne mnoho hobojistů si uvědomuje, že v dávném 17. století existovalo velké množství různých hudebních nástrojů a ty všechny byly označovány jedním slovem „hoboj“ (hautbois). Jedním z důvodů může být to, že česká odborná literatura, věnující se této problematice, zatím nevstřebala výsledky moderních výzkumů na tomto poli (na rozdíl například od té anglojazyčné). Nyní si mnozí hobojisté představují, že se v určitém okamžiku dali dohromady nějací Hotteterre a Philidor a přišli se zcela novým nástrojem, který se později stal velmi populárním. Jestliže v anglojazyčné literatuře, především díky badatelské a propagandistické práci Bruce Haynese, je takový „mýtus“ o původu hoboje dávno vyvrácen, pak v českojazyčné muzikologii tato myšlenka stále převládá.

Pokračovat

Barokáři. Historicky poučená interpretace v Česku očima jejích aktérů

Seznámení s výsledky hudebněhistorického výzkumu

 

Přemysl Vacek

 

Mezinárodní konference Hudební fakulty JAMU, která proběhla v listopadu 2021, byla kromě fenoménu improvizace věnovaná aktuálním trendům a výsledkům v oblasti uměleckého výzkumu. Ten ve svém hudebním vymezení nemusí být výhradně doménou muzikologie. Tematikou hudby, jejího provozování či prožívání se mohou zabývat i další humanitní vědy. Monografie Barokáři. Historicky poučená interpretace v Česku očima jejích aktérů, kterou na přelomu loňského a letošního roku vydalo nakladatelství Scriptorium za podpory Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, by se dala charakterizovat jako historicko-antropologická publikace s klíčovým využitím metody orální historie. 1 Cílem výzkumu bylo zmapovat toto hnutí po více než třicetiletém profesionálním působení na naší scéně klasické hudby. Nesnažil jsem se o sepsání lineárních událostních dějin české historicky poučené interpretace (HPI), ale především o postihnutí vývoje oborového vnímání a prožívání její aktérské komunity. Vzhledem k příznivým, ale někdy pro mě poněkud překvapivým reakcím čtenářů z řad hudebníků nebo diskutérů po mém konferenčním příspěvku bych se – kromě rámcového seznámení s výsledky výzkumu – rád zmínil také o možnostech, jak k těmto výsledkům přistupovat z pozice (orální) historie. Dříve než rekapitulujeme výzkum mezi hudebníky historicky poučené interpretace, věnujme pozornost oboru/metodě orální historie, či spíše principům jejího aktuálního post-pozitivistického paradigmatu.

Pokračovat

Ernst von Dohnányi a Bratislava

 

Andrej Prachár

 

Úvod

Bratislava – mesto, v ktorom sa dlhé storočia miešali rôzne kultúrno-národnostné a spoločenské vplyvy. Vdýchli mestu jedinečnú atmosféru, ktorá v ňom dominantne pretrvávala najmä do roku 1918. Práve do tohto obdobia prevládala v meste pestrofarebná zmes maďarskej, nemeckej, ako aj židovskej kultúry. Výnimočnosť mesta podčiarkovala aj spätosť a blízkosť s európskymi metropolami ako Viedeň a Budapešť. Oboma smermi putovalo do mesta a z neho nespočetné množstvo hudobníkov, umelcov, či bežných ľudí. Navštevovali kultúrne podujatia, diskutovali pri káve alebo sa len tak prechádzali uličkami týchto malebných miest.

Samotná hudobná história Bratislavy je nesmierne bohatá. V priebehu jednotlivých vývojových etáp v nej pôsobilo množstvo skladateľov, interpretov a dirigentov. Pestrý spoločenský a kultúrny život Bratislavy podmieňoval mnoho aktivít a foriem hudobného prejavu – od oficiálneho, inštitucionalizovaného pôsobenia oficiálnych hudobných telies – orchestrov a divadiel až po menšie, komornejšie súbory, domáce muzicírovanie a rôzne aktivity hudobných a kultúrnych spolkov na území Bratislavy.

V posledných desaťročiach 19. storočia bola Bratislava (vtedy Prešporok) svedkom rozletu veľkých hudobných talentov. Mená ako Franz Schmidt, Ernst von Dohnányi a Béla Bartók sa nezmazateľne zapísali nielen do histórie samotného mesta, ale aj do dejín hudby. Spájalo ich napr. štúdium na tamojšom Kráľovskom katolíckom gymnáziu, kde získavali aj prvé hudobné skúsenosti. Napriek ich medzinárodnému významu je povedomie o ich pôsobení v oblasti hudobného života a vzťahu k Bratislave doteraz veľmi slabé. Cieľom príspevku je priblíženie Dohnányiho detstva a mladosti v Bratislave s vykreslením vtedajšej kultúrnej atmosféry mesta a oboznámenie sa s charakterom jeho tvorby a najvýznamnejšími dielami.

Pokračovat

Pastorela Hejsa, novina: k analýze díla Jiřího Ignáce Linka

 

Pavel Ostrý

 

Pastorely 17. až 19. století tvoří dobově významný žánr v rámci kantorské hudby. České předobrozenecké texty i samotná hudba dnes přispívají k hlubšímu poznání pojetí vánočních svátků té doby a jejich poetiky. Témata pastorel, ať už se jedná o zvěstování narození Ježíše Krista pastýřům, ukolébavky, či tříkrálovou tematiku, bývají zasazena do českého lidového prostředí. To se projevuje často i v podobě hudební stránky kompozic tohoto typu, v nichž jsou užity prvky příznačné pro pastorální styl. S těmito prvky poté každý autor nakládá dle svých skladatelských a invenčních schopností.

Pokračovat

Hudobná teória a jej miesto v hudobnovednom diskurze

 

Lucia Maloveská

 

Úvod

Hudobná teória je svojbytnou disciplínou, s vlastným metodickým aparátom a s unikátnym vzťahom k hudobnej praxi. Neexistuje však izolovane, naopak, odvíja sa ako inherentná súčasť širšieho odvetvia – hudobnej vedy. Z jej ukotvenia v hudobnovednom diskurze, v rámci ktorého aktívne koreluje s ďalšími disciplínami, vyplývajú mnohé ďalšie špecifiká hudobnej teórie. Domnievam sa preto, že mapovanie teritórií tejto disciplíny a jej styčných bodov s inými oblasťami môže byť kľúčové pre relevantné, moderné definície hudobnej teórie. Text koncipujem ako komentár k faktorom, ktoré ovplyvňujú povahu a rozmanitosť tejto disciplíny. Interdisciplinaritu tu pritom chápem ako jednu z esenciálnych vlastností hudobnej teórie – a zároveň ako jeden z dôvodov, prečo na hudobnú teóriu možno nazerať toľkými rozdielnymi prizmami. Pre ilustráciu postavenia hudobnej teórie potom vyberám niekoľko pojatí, ktoré sa venujú vytýčeniu jej pozície v rámci hudobnovedného diskurzu.

 

Pokračovat