Martin Opršál
(přednáška pro zasedání Umělecké rady JAMU v rámci profesorského řízení)
Vaše Magnificence, Spectabiles, vážení členové Umělecké rady, dámy a pánové,
úvodem své přednášky bych rád ocitoval část přílohy doporučujícího dopisu, který pro zahájení mého jmenovacího řízení napsal prof. Vladimír Vlasák, emeritní pedagog HAMU: „Někdy v roce 1982 došlo ke schůzi zástupců ministerstva školství a uměleckých škol, kde se mimo jiné projednávala i otázka otevření třídy bicích nástrojů a na které HAMU oznámila, že na to nemají ani peníze, ani prostory. Na to okamžitě reagoval rektor JAMU prof. František Šolc slovy ‚Já to beru‘. Tak tedy byla na JAMU v akademickém roce 1983/84 jako na první vysoké škole v Československu otevřena třída bicích nástrojů.“
S odstupem času můžeme obdivovat jasnozřivost profesora Šolce, přestože zpočátku se toto rozhodnutí jevilo spíše jako „výkřik do tmy“. Podobně jako na HAMU nebylo kde učit, nebylo na co učit a nebylo z čeho učit. Náš obor však z hlediska materiální a prostorové vybavenosti patří k nejnáročnějším. S výukou se začalo v prostorách bicí třídy brněnské konzervatoře, kde jsem, tehdy patnáctiletý, zrovna studoval. Mohu prohlásit, že vývoj třídy, resp. dnes již katedry bicích nástrojů Hudební fakulty JAMU sleduji z různých úhlů pohledu od samého počátku.
Jak jsem již naznačil, začátky byly velmi skromné a v prvních letech k žádnému závratnému rozvoji nedocházelo. Obrat nastal díky novým možnostem devadesátých let. V té době jsem na JAMU začal studovat, takže můj pohled byl opět o něco bližší. Díky narůstajícím zahraničním kontaktům jsme postupně zjišťovali, jak obrovský rozmach prodělal náš obor ve světě ve druhé polovině 20. století, v době politické a kulturní izolace naší země. Navazovat pouze na předválečnou tradici, tedy prodlévat o šedesát let nazpět, by znamenalo zrovna v bicích nástrojích skok kamsi do pradávné minulosti. Obor se totiž neuvěřitelně posunul jak po stránce interpretační, tak po stránce výuky, a navíc nasazené tempo nepolevovalo. Měli jsme a máme se co ohánět.
Když jsem v roce 1996 nastoupil na post externisty oboru Hra na bicí nástroje, částečně díky několika zkušenostem ze zahraničních škol, částečně možná intuitivně, jsem si pro sebe stanovil několik základních východisek, ze kterých se začala odvíjet moje pedagogická činnost. Naplno jsem tato východiska mohl uplatnit a ovlivňovat jimi chod nově ustavené katedry jako její vedoucí od roku 2003. Rád bych vám ta nejdůležitější alespoň ve stručnosti nastínil.
První a základní věcí je vlastně definice oboru Hra na bicí nástroje. Z dlouholetého vývoje vykrystalizovala v průběhu dvacátého století celá nástrojová skupina, kterou musí adept v průběhu vysokoškolského studia řemeslně zvládnout. Těžko někdy vznikne například obor Hra na smyčcové nástroje, kde by student hrál na všechny členy této nástrojové rodiny. Studuje se samozřejmě na jeden nástroj, s celou tradicí, všemi úskalími, těžkostmi i krásami. V dechových nástrojích je to podobné, nanejvýš si adept přibere příbuzný nástroj. V oboru Hra na bicí nástroje však stojí před studentem nutnost ovládnout několik desítek nástrojů, v jednotlivostech třeba ne tak náročných jako výše uvedené, ale ve své šíři velmi rozmanitých, vyžadujících naprosto odlišné techniky a výrazivo. To činí tento obor jedinečným mezi ostatními instrumentálními obory.
Druhou zásadní věcí je respekt k předchozímu faktu. U studentů občas sleduji nechuť k tomu či onomu nástroji. Jako škola jsme však povinni dát vzdělání v co nejkomplexnější nástrojové šíři. Proto jsem docílil toho, že v průběhu bakalářského studia projde student výukou na všechny podstatné nástroje našeho oboru. Jak s tímto základem pak naloží v praxi, je již jeho věc. Je pravda, že interpretační úroveň je dnes na takové výši, že není prakticky možné věnovat se špičkově všem nástrojům. Hráč se postupně profiluje nějakým směrem, ať už nástrojovým, stylovým, či jako pedagog. K této profilaci u nás napomáhá navazující magisterské studium, v kterém umožňujeme adeptům, aby si zformovali podobu studia hlavních předmětů pro své potřeby. Jsem rád, že na základě konkurzů v roce 2008 se podařilo naplnit moji vizi získat pro katedru pedagogy, kteří se sami ve své umělecké praxi nějakým směrem specializují a tuto odbornost přenášejí do výuky. Máme tedy pro každý směr výuky odborníka z praxe, většinou se zkušeností ze zahraničních škol, což považuji v našem oboru za mimořádně důležité. Já se od počátku své pedagogické činnosti věnuji melodickým bicím nástrojům, jelikož tak činím i jako interpret. Nebylo to v té době úplně běžné, ale současnost mi dává za pravdu. Na řadě škol v zahraničí jsou až nyní vypisovány konkurzy na pedagoga melodických bicích nástrojů. Důležité je uvědomit si, a to se našim studentům snažíme sdělit, co jakoukoliv specializací získáváme a ztrácíme. Mohu být hráčem univerzálního typu s tím, že ze mě nikdy nebude žádný velký sólista na konkrétní nástroj, ale budu široce použitelný v praxi. Nebo mohu být vyhledávaným interpretem na určitý nástroj, avšak bez využití na nástroje ostatní. Rozhodnutí je pouze a jen na studentovi či absolventovi. Speciálně bych ještě rád zmínil působení absolventů na ZUŠ a důležitost doplňovat jimi učitelský stav, jelikož náš obor na základním stupni stále tíží snad již dobíhající tradice, kdy byla místa pedagogů bicích nástrojů obsazována neaprobovanými vyučujícími.
Snažím se studenty vést k vnímání jiných oborů. Je to jako v životě – někdy máme tendenci k netoleranci či ignoraci čehokoliv, co se vymyká našemu omezenému rozhledu. Přitom v odlišnosti od nás samotných můžeme často nalézt nečekanou inspiraci. Interpret samozřejmě řeší zejména záležitosti svého oboru, ale přílišná zahleděnost jen na vlastní problémy je krátkozraká. Jiné obory mají rozdílnou problematiku, a ačkoliv není nutné jim plně porozumět, měli bychom se jimi ovlivňovat pro rozšíření svého vlastního obzoru. Naopak my sami bychom svým přístupem vždy měli svůj obor reprezentovat tak, abychom byli přínosnými partnery. Proto všemožně podporuji mezioborovou spolupráci, jak ve výuce, tak ve vlastní umělecké činnosti. Můžeme se díky tomu hodně naučit a dovědět se o sobě a své práci.
Dalším úkolem, který jsem si stanovil a který se díky trvalé podpoře vedení Hudební fakulty podařil, bylo postupné budování instrumentáře, notového archivu a prostorového uspořádání katedry. Ostatně, kdo navštívil v poslední době Klenbový sál a přilehlé prostory na Hudební fakultě, může sám posoudit. Byl to běh na dlouhou trať, ale pokud chceme být srovnatelní se současným standardem tříd bicích nástrojů v zahraničí, bylo to nezbytné. Těžko bychom mohli věrohodně vyučovat něco a na něco, co nemáme.
Posledním východiskem, už poněkud nadstavbovým, ale pro mě vždy zcela samozřejmým, byla a je umělecká spolupráce se studenty nad rámec výuky. S přibývajícími roky dostává nový rozměr, protože něco jiného to bylo před dvaceti lety, v začátcích mého působení na JAMU, kdy jsme byli se studenty téměř vrstevníci, a jiné je to teď, kdy nás dělí již rozestup jedné generace. Jsem totiž přesvědčen a nesčetněkrát jsem si ověřil, že mezigenerační spolupráce na uměleckém poli obohacuje obě strany. Já sám jsem měl v této oblasti skvělé vzory, kdy jsem hned na počátku mé interpretační dráhy měl možnost spolupráce s basklarinetistou Josefem Horákem, varhanicí Alenou Veselou či klavírním duem Věry a Vlastimila Lejskových. To byla obrovská škola a zároveň pocta, kdy tyto autority mne přijímaly jako rovnocenného spoluhráče. Dnes, když potřebuji partnery na nějaký svůj projekt, hledám právě ve studentských řadách. Není to v rámci studijních povinností, ale nestalo se mi, že by někdy někdo odmítl. Naopak mě studenti několikrát na oplátku vyzvali ke spolupráci na svých absolventských koncertech. Jsme v pozici rovnocenných partnerů. Mohu tak v praxi předvést, že to, co je učím, sám dodržuji a že to funguje. Jsem pod jejich drobnohledem a každé moje selhání by odhalili. Naopak pro mě je tato spolupráce cenná možností ověřit si, nakolik fungují výsledky naší – mé výuky v praxi. Jsem tomu rád, protože věřím, že nás to sbližuje, a navíc z těchto příležitostných spoluprací vznikly i některé dlouhodobé projekty. Prostě, jak kdysi v začátcích mého studia na JAMU při imatrikulaci prohlásil tehdejší děkan Hudební fakulty doc. Jiří Skovajsa: „Stejně se dřív nebo později potkáme na pódiu.“
