Jan Steyer
Úvod
Většina lidí v naší kulturní oblasti si při zvuku varhan automaticky vybaví atmosféru církevních obřadů. Jsou ale opravdu varhany oficiální nedílnou součástí liturgie, nebo je jejich přítomnost v kostelích pouze záležitostí nepsané tradice? Zmiňují se o varhanách církevní předpisy? Pokud ano, tak v jakém smyslu? Je postavení varhan v liturgii stále stejné, nebo se mění? Následující příspěvek se pokusí odpovědět na všechny tyto otázky. Kromě zmapování situace v Římskokatolické církvi je součástí příspěvku i malá sonda do dalších dvou největších u nás působících křesťanských církví, které ve své liturgii používají varhany – Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské.
Postavení varhan v Římskokatolické církvi 1
Varhany v římskokatolických kostelích se vyskytují již od 9. století a jejich původně jen tolerované postavení potvrdil v roce 1287 Milánský koncil dekretem, ve kterém určuje, že varhany jsou jediným hudebním nástrojem, jenž smí hrát v kostele při liturgii.
Současné předpisy Římskokatolické církve týkající se varhanní hudby víceméně vycházejí z církevních dokumentů a ustanovení vydaných během 20. století. Není bez zajímavosti, že u většiny z nich se až do současnosti projevuje obrovský vliv myšlenek Cecilské reformy. 2
Nejstarší z nich je dokument Motu proprio Tra le sollecitudini, vydaný papežem Piem X. 22. 11. 1903, který zcela v duchu cecilianismu vyzývá k návratu ke gregoriánskému chorálu a k vokální polyfonii palestrinovského typu. Co se varhan týče, jsou jim v 6. kapitole věnovány tyto články:
„§ 15. Ačkoli vlastní církevní hudba je hudba čistě vokální, přece je dovolena také hudba s průvodem varhan. V některém jednotlivém případě, v náležitých mezích a s příslušnými ohledy, bude možno také připustit jiné nástroje, ale nikdy bez zvláštního povolení ordinářova, podle předpisu biskupského ceremoniálu.
§ 16. Ježto zpěv má vždy převládat, proto varhany nebo jiné nástroje jej mají prostě podpírat, a nikdy ho nepotlačovat.
§ 17. Není dovoleno předesílati zpěvu dlouhé předehry nebo přerušovati jej kusy meziher.
§ 18. Hra na varhany při doprovodech zpěvu, v předehrách, mezihrách a podobně, má se řídit nejen vlastním rázem tohoto nástroje, nýbrž má obsahovat všechny vlastnosti, jež má pravá posvátná hudba a jež byly shora uvedeny.“ 3
Velmi podobně se o liturgické a varhanní hudbě zmiňuje 4. kapitola konstituce Divini Cultus Pia XI. O posvátné hudbě z 20. prosince 1928:
„§ 7. Poněvadž jsme se dověděli, že se někde dějí pokusy, aby byl znovu zaveden druh hudby, který se naprosto nehodí k slavení svatého officia, obzvláště pro nemírné používání hudebních nástrojů, prohlašujeme zde, že zpěv s nástrojovou hudbou není od Církve nikterak považován za dokonalejší způsob hudby a za lépe se hodící pro služby Boží. Je totiž záhodno, aby v chrámu Páně zazníval více hlas než hudební nástroje, totiž hlas duchovenstva, zpěváků a lidu. Nechť se však nikdo nedomnívá, že Církev je proti rozkvětu hudebního umění, poněvadž dává přednost lidskému hlasu před kterýmkoli hudebním nástrojem; neboť žádný nástroj, byť byl sebevzácnější a dokonalejší, nemůže předčit lidský hlas ve vyjadřování vnitřních citů, obzvláště tehdy, když duch sám ho používá, aby přednesl všemohoucímu Bohu modlitby a chvály.
§ 8. Církev má svůj vlastní hudební nástroj od předků zděděný, totiž varhany, který pro svou velkolepost a velebnost byl uznán hodným, aby se připojoval k liturgickým úkonům, bud‘ aby doprovázel zpěv, anebo, mlčí-li sbor, aby podle předpisů vyluzoval příjemné harmonie. Ale přitom je třeba míti se na pozoru, aby se k posvátnosti nepřimísila světskost, což může míti svou příčinu jednak v stavitelích varhan, jednak ve varhanících, kteří si libují v podivnostech novější hudby; a vedlo by to k tomu, že by se tento podivuhodný nástroj uchýlil od účelu, k němuž je určen. Přejeme si sice, aby podle předpisů liturgie, cokoli se týče varhan, stále se zdokonalovalo; avšak nemůžeme nestěžovat si na to, že jako kdysi jinými způsoby hudby, které Církev právem zapověděla, tak se dnes nejnovějšími způsoby pokouší světský duch vloudit do chrámu; kdyby se tyto způsoby začaly vzmáhat, Církev by nemohla jinak, než je zavrhnout. Ať zaznívá v chrámech jen taková hra varhan, která svědčí o velebnosti místa a vyjadřuje posvátnost bohoslužebných úkonů. Tímto způsobem totiž bude vzkvétat umění jak stavitelů varhan, tak hudebníků, kteří na ně hrají, ke skutečnému prospěchu posvátné liturgie.“ 4
Oba výše uvedené dokumenty tedy staví na první místo zpěv a varhanám určují pouze doprovodnou funkci. Na varhaníka jsou zde navíc kladeny nároky, aby se vyvaroval jakékoliv světské hudby a svojí hrou podporoval posvátnost liturgie. Tyto požadavky na jednu stranu dávají určitou míru svobody, neboť v žádných předpisech nejsou definovány přesné hudební stylistické prostředky k jejich naplnění a nechávají tedy na samotném hráči, aby dostatečnou posvátnost hudby rozpoznal. Na stranu druhou tento subjektivní pohled může v praxi vytvářet spory ohledně otázky, který hudební styl je a který není dostatečně duchovní. Důležitou roli v tomto ohledu samozřejmě hraje i estetické vnímání hudby ve společnosti. To se ovšem neustále mění. Například v době sepsání výše uvedených dokumentů byla duchovní hudba ztotožňována s gregoriánským chorálem a vokální polyfonií (tudíž i tehdejší liturgické skladby připomínaly tento styl), dnes se většině populace při termínu duchovní hudba vybaví hudba stará nebo klasická.
Určitý zlom v liturgických předpisech nastal díky Druhému vatikánskému koncilu, svolaného papežem Janem XXIII. mezi léty 1962–1965. Klíčovým dokumentem zabývajícím se liturgií, včetně liturgické hudby, je Konstituce o posvátné liturgii, 5 která byla přijata 4. 12. 1963. Konstituce se v kapitole VI. Liturgická hudba čl. 120 zmiňuje i o varhanách: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k vyššímu světu.“ 6 Toto konstatování je ale nutno brát v kontextu faktu, že na čelní místo v liturgické hudbě klade konstituce stále zpěv, v první řadě opět gregoriánský chorál. Pohled na ryze doprovodné postavení varhan v liturgii se tedy dle tohoto dokumentu prakticky nezměnil. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že se celý šestý oddíl Sacrosanctum Concilium, pojednávající o liturgické hudbě, zabývá hlavně liturgickým zpěvem a výše uvedená zmínka o varhanách je pouze v jednom z deseti článků oddílu, navíc na předposledním místě.
Na rozdíl od doby před Druhým vatikánským koncilem již nebylo hlavní náplní liturgické reformy očištění hudby od světských prvků, ale snaha o co největší aktivní zapojení lidu. 7 Bohužel v této souvislosti Konstituce o posvátné liturgii dostatečně nepoukazuje na skutečnost, že i samotný poslech hudby může být ve své podstatě velmi aktivní záležitostí, která v mnoha ohledech předčí vlastní hudební činnost. Nerespektování tohoto faktu, odpovídajícího hudebně-psychologickým poznatkům. 8 doposud vede k mnohým nedorozuměním mezi některými církevními představiteli a hudebníky.
Určitý posun v tomto ohledu tvoří až instrukce Musicam sacram, v českých zemích známá pod názvem O hudbě v posvátné liturgii. Tento dokument vydala Posvátná kongregace obřadů 5. 3. 1967 a konkrétněji v něm doplňuje a rozvíjí směrnici Sacrosanctum Concilium. Aktivní účast věřících je v něm rozlišena na vnější a vnitřní, přičemž vnitřní se má mimo jiné uskutečňovat pozorným nasloucháním (čl. 15). 9 Doprovodná funkce hudebních nástrojů (především varhan) a jejich sólové hraní je zde poprvé postaveno na roveň, neboť: „Hudební nástroje mohou být při posvátných obřadech velmi užitečné, ať už doprovázejí zpěv nebo ať se na ně hraje samostatně.“ (čl. 62).10 K sólové hře je zde i přesně definováno, že: „Samostatně se může hrát na nástroj na začátku, dřív, než kněz přistoupí k oltáři, při obětování, při přijímání a na konci mše.“ (čl. 65). 11 Při sólové hře je ale vždy třeba myslet na to, „aby varhaníci a ostatní hudební umělci dovedli nejen náležitě hrát na nástroj sobě svěřený, ale sluší se, aby poznali a pronikli vlastního ducha posvátné liturgie. Takto, i když budou při své funkci jen improvizovat, zvýší krásu posvátného obřadu podle skutečné povahy jeho částí a budou podporovat účast věřících“ (čl. 67). 12 Vůbec poprvé je zde zmínka o hudební improvizaci při liturgii, i když slovní obrat „jen improvizovat“ svědčí o zažitém pohledu na improvizaci, jako na méněcennou hudební činnost ve srovnání s činností kompoziční a interpretační. Je velmi zvláštní, že většina církevních předpisů a ustanovení se otázce varhanní improvizace vůbec nevěnuje, a to i přesto, že hudební improvizace byla s liturgií spjata od jejího počátku. Tato skutečnost je dvojnásob zajímavá už proto, že cecilianismus, který do určité míry stále tvoří výchozí pojetí pro současnou liturgickou hudbu, měl ve své podstatě historizující tendenci. Z proklamovaného návratu liturgické hudby do doby předbarokní ke gregoriánskému chorálu a palestrinovské polyfonii představitelé cecilianismu vůbec nezmiňovali fakt, že ve stejné době byla varhanní improvizace nedílnou a důležitou součástí liturgie. Možná tomu bylo pro tehdejší pojetí hudební improvizace, kdy se na ni v 19. století pohlíželo jako na činnost okrajovou a ve srovnání s kompoziční tvorbou v podstatě zbytečnou.
I když se již během 20. století některé papežské encykliky zmiňují o důležitosti a velikém významu chrámových hudebníků, 13 dokumenty, které svědčí o tom, že ze stran římskokatolické církve začíná být o sólovou varhanní hru a kvalitní varhanní improvizaci při liturgii opět veliký zájem, se začínají objevovat teprve až začátkem 21. století. V tomto ohledu nelze neuvést ustanovení liturgické komise Konference katolických biskupů USA Sing to the Lord: Music in Divine Worship (Zpívejte Pánu: hudba v bohoslužbě), schválený plénem při generálním zasedání biskupů v listopadu 2007.
V kapitole III./b nalezneme tyto odstavce:
„87. Mezi všemi ostatními nástroji vhodnými pro božskou liturgii mají významné místo varhany, a to pro svou schopnost podporovat zpěv velkého shromáždění, pro svou velebnost i pro svou schopnost nechat rezonovat plnost lidských citů, od radosti k smutku, od chvály k nářku. A podobně, množství možností, které je varhanám vlastní, nám nějakým způsobem připomíná nezměrnost a nádheru Boží.
88. Zvuk píšťalových varhan kromě toho, že má schopnost vést a podporovat zpěv shromáždění, je v daných okamžicích liturgie nejvhodnější pro sólové hraní posvátné liturgické hudby. Píšťalové varhany hrají také významnou evangelizační roli, kdy církev proniká k širšímu publiku při koncertech duchovní hudby, hudebních cyklech a jiných hudebních a kulturních programech. Ze všech těchto důvodů by se hned od počátku plánování stavby nebo renovace kostelů mělo pamatovat na místo pro varhany.
89. Nicméně už ode dnů, kdy byla archa úmluvy doprovázena průvodem s cymbály, harfami, lyrami a trumpetami, používal Boží lid – v různých dobách – k vyzpívání chvály rozličné hudební nástroje…“ 14
V kapitole II./e pak najdeme odstavec, týkající se přímo varhanní improvizace, která je zde dokonce stavěna před umění kompoziční:
„43. Ti, kdo jsou nadáni nezbytným talentem a jsou náležitě školeni, by měli být povzbuzováni, aby rozvíjeli tradici hudební improvizace. Liturgická činnost může k improvizaci přímo vybízet, např. když zpěv shromáždění nebo sboru skončí dříve, než je u konce úkon obřadu. Umění improvizace vyžaduje zvláštní nadání a školení. Nejde o pouhou hudbu v pozadí. Pokud není možná hodnotná improvizace, pak se doporučuje, aby hudebníci provozovali kvalitní publikovanou hudební literaturu, která je dostupná ve všech stupních obtížnosti.“ 15
Soudě dle tohoto dokumentu je patrné, že zažitý oficiální pohled na ryze doprovodné postavení varhan v Římskokatolické církvi se postupně mění. Z tohoto hlediska by se mohla stát varhanní hudba a zejména varhanní improvizace opět jednou z priorit liturgické hudby. Je ale potřeba dodat, že v liturgické praxi nakonec vždy nejvíce záleží na dohodě a na vzájemném respektu mezi knězem a varhaníkem v té dané farnosti a také na jejich dostatečném obeznámení s danou problematikou jak v hudební, tak liturgické oblasti. Klíčovým faktorem jsou samozřejmě i umělecké schopnosti a dovednosti varhaníka.
Českobratrská církev evangelická 16
Pravidla Českobratrské církve evangelické se řídí církevními řády, které schvaluje zasedání synodu církve. 17 K posledním změnám v řádech došlo na 3. zasedání 34. synodu ČCE konaného 18.–20. 5. 2017.
V řádu sborového života, čl. 1: Bohoslužebná shromáždění §6 je zdůrazněna důležitost hudby při bohoslužbě, neboť „zpěvem a hudbou vůbec sbor ve svých shromážděních oslavuje Boha,“ 18 a podobně jako v římskokatolické církvi je kladen důraz především na zpěv lidu, protože: „společný zpěv umožňuje všem účastníkům, aby se na připomínání Božích skutků, vyznávání víry i vin, prosbách i díkůvzdáních, vyjadřování bolesti i radosti před Bohem aktivně podíleli.“ 19
Hlavní liturgickou směrnicí ČCE pak tvoří Agenda ČCE, vydaná ve dvou dílech roku 1983. 20 Ve druhém díle Agendy je v kapitole „Zpěv a hudba v bohoslužbě sboru“ velmi podrobný popis začlenění varhan do liturgie. Podobně jako v Římskokatolické církvi je zdůrazněna výjimečnost varhan před ostatními nástroji: „V bohoslužbě evropské kultury nabyly vrchu píšťalové varhany, které se pro doprovod osvědčily svými zvukovými vlastnostmi (tón setrvalé síly, průrazné znění, jemná kombinace barev).“ 21 a navíc jsou zde uvedeny velmi přesné instrukce k samotnému hraní. Na začátek bohoslužby je doporučováno: „pro podporu vnitřní přípravy“ varhanní preludium. „Je znamením, že shromáždění začíná; jakmile zazní, ustávají rozhovory a účastníci se soustředí k tiché modlitbě, četbě textu kázání, žalmů nebo písně, k meditaci. Preludiem může varhaník přiblížit nápěvy písní a připomenout církevní rok.“ 22 K vstupnímu preludiu Agenda dále dodává, že: „i když tato hra někdy ponese rysy hudební improvizace, vše musí být odpovědně vyzkoušeno předem, aby nedocházelo k ledabylému projevu. Není-li varhaník zkušeným improvizátorem, připraví na každou neděli z varhanní literatury podle stupně své vyspělosti vhodnou úvodní skladbu, chorálovou předehru apod., nebo prostě zahraje píseň z chorálníku.“ 23 Schopnost improvizace je tedy u varhaníka víceméně považována za automatickou, i když je samozřejmě navržena alternativa, pokud hráč improvizaci dostatečně neovládá. Dále Agenda popisuje způsob varhanního doprovodu písní, kdy „vlastnímu zpěvu předchází krátká předehra, uvádějící do nápěvu, tempa a atmosféry písně,“ přičemž je potřeba dbát „aby byla tím instruktivnější, čím je melodie s rytmem obtížnější a shromáždění nezkušenější.“ 24 Doprovod samotný má mít „služebnou povahu,“ tudíž „poskytuje nezbytnou oporu zpěvu shromáždění, ale nepřehlušuje jej.“ 25 Pokud ale doprovází zkušený varhaník, může při hře „oživit píseň, zejména delší, střídavým užitím doprovodu harmonického a jednohlasého, resp. doprovodu ve čtyřhlase a ve tříhlase.“ 26 Agenda zmiňuje i výjimečnou možnost mezihry v písni za účelem možnosti oddechu lidu po delším zpěvu (v evangelické církvi se na rozdíl od katolické zpívá vždy více slok písně, obvykle úplně všechny), ale „je třeba vyvarovat se trhání souvislostí u těsně navazujících slok.“ 27 Po dozpívání písně může následovat krátká dohra. Na závěr liturgie po tiché modlitbě účastníků se doporučuje postludium, které má být: „dozněním poslední písně bohoslužeb a připomínkou jejich základního obsahu. Může být tvořeno také nacvičenou skladbou, jinou, než byla použita v preludiu, nebo kvalitní improvizací.“ 28 K závěrečnému varhannímu vstupu Agenda ještě dodává, že: „v anglosaském protestantismu se postludium považuje za součást bohoslužeb; sbor při něm zůstává sedět a odchází až po jeho ukončení. V takovém případě má postludium obdobnou funkci jako úvodní preludium.“ 29
V samotné Agendě je na mnoha místech kladen důraz na důkladnou připravenost a vzdělávání varhaníků. Považuje se za samozřejmé, že: „bratří a sestry, kteří ve shromážděních hrají, se – vedle průběžného cvičení – musejí na každé bohoslužby předem pečlivě připravit (ne těsně před zahájením, kdy již přicházejí první účastníci).“ 30 Staršovstva jednotlivých evangelických sborů pak mají za úkol: „vyhledávat nové mladé varhaníky, zapojovat je do odborné průpravy v rámci seniorátu a zajistit jim ve sboru občasnou, avšak soustavnou příležitost k cvičnému uplatnění.“ 31 K velikému důrazu na vzdělání hudebníků v ČCE patří i skutečnost, že v rámci církve je ustanovena funkce celocírkevního kantora, který pečuje o rozvoj bohoslužebné hudby v církvi, organizuje přednášky a pořádá Seminář církevní hudby při Evangelické akademii v Kroměříži.
K výše uvedeným předpisům a k liturgickým předpisům obecně je ale třeba dodat, že se již po mnoho let vede v ČCE diskuze na téma jejich závaznosti a že mnoho evangelických kazatelů na Agendu pohlíží spíše jako na soubor doporučení.
Církev československá husitská 32
Církev československá husitská (dále CČSH) se o liturgické hudbě zmiňuje ve svém Bohoslužebném řádu:
„Shromáždění společně zpívá ze Zpěvníku CČSH. Písně mají být voleny tak, aby obsahem i počtem zpívaných slok souvisely se zvěstí liturgie, četných oddílů Písma i kázání. Společný zpěv se zařazuje vždy po doznání hříchů, po vyznání víry, před modlitbou sjednocení (rozumějí se prosby za Ducha svatého – epikléze), před požehnáním a zpravidla na začátek a na konec shromáždění. Nelze připustit, aby společný zpěv byl nahrazen jinými pěveckými či hudebními projevy. Ty patří do shromáždění, která jsou k tomu zvláště určena. Lze dovolit nejvýše dva nepříliš rozsáhlé vstupy, a ty ať se dobře hodí k dané části liturgie nebo ke slavené příležitosti. Kněz dbá na to, aby tyto umělecké projevy měly úroveň a byly v souladu se zvěstí evangelia a učením Církve československé husitské. Nástroje, které doprovázejí zpěv kněze i lidu, jsou nástroje služebné. Mají se udržovat v dobrém stavu.“ 33
Z výše uvedeného textu je patrné, že podobně jako u obou výše zmiňovaných církví i CČSH klade v liturgické hudbě hlavní důraz na zpěv lidu (shromáždění), nástroje (tj. i varhany) mají funkci především doprovodnou a ve výjimečných případech lze připustit i (nejvýše dva) samostatné hudební vstupy. Přímo o varhanách jako takových se však žádné předpisy CČSH nezmiňují. Nabízí se dva důvody, proč tomu tak je. Jelikož liturgie CČSH ve své podstatě vychází z liturgie římskokatolické (s prvky pravoslaví), považuje se varhanní hra v kostelích za samozřejmost, kterou není třeba nikterak zdůrazňovat. Druhým důvodem je fakt, že v mnoha kostelích CČSH naopak varhany nejsou (či chybí varhaník), tudíž není možné hovořit v liturgických předpisech o varhanách v závazném slova smyslu. Jelikož ale CČSH již přes 20 let organizuje kurzy pro varhaníky vedené farářem a hudebníkem Zdeňkem Kovalčíkem, dá se říci, že i přes absenci jakýchkoliv zmínek v církevních dokumentech považuje CČSH varhany za důležitý liturgický nástroj.
Závěr
Postavení varhan při liturgii má kromě tradice i pevné ukotvení v liturgických předpisech. Mnohé liturgické předpisy ovšem nereflektují vědecké poznatky z hudebního oboru, přestože je hudba považována za nedílnou součást liturgie. Liturgické předpisy jsou do určité míry živou záležitostí, která se pomalu proměňuje, stejně jako se mění společnost, která je vytváří. Vše nasvědčuje, že postavení varhan v liturgii bude v budoucnosti důležitější než dnes a záleží i na samotných varhanících, jejich vzdělání a dovednostech, zda tuto důležitost naplní i kvalitou. Přirozenou reakcí církví na výše uvedené skutečnosti je jejich vzrůstající aktivita v oblasti vzdělávání hudebníků pro liturgii.
Shrnutí
Příspěvek se zabývá problematikou postavení varhanní hudby při liturgii ve třech největších církvích působících v ČR – Římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské. Téma je zpracováno z hlediska církevních předpisů, které jsou dány do historických souvislostí i do kontextu současné reality.
Summary
The paper is dealing with the problem of liturgical use of organ music in the three major Churches registered in the Czech Republic – the Roman Catholic Church, Evangelical Church of Czech Brethren and Czechoslovak Hussite Church. The topic is treated from the perspective of ecclesiastical rules, which are put into both historical and contemporary context.
Přehled literatury a pramenů
ADAM, A. Liturgický rok – historický vývoj a současná praxe. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1998. 328 s. ISBN 80-7021-269-1.
AMBROS, P. Kam směřuje česká katolická církev? 1. vyd. Olomouc: Velehrad, 1999. 372 s. ISBN 80-86045-38-2.
BENEDIKT XVI. Duch liturgie. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2006. 208 s. ISBN 80-7364-032-5.
CIKRLE, K. a SEHNAL, J. Příručka pro varhaníky (Liturgika – Liturgická hudba – Stručný přehled dějin katolické chrámové hudby). 2. vyd. Rosice: Gloria, 1999. 195 s. ISBN 80-86200-23-X.
ČERNUŠÁK, G. Dějiny evropské hudby. 3.vyd. Praha: Panton, 1964. 486 s. ISBN 35-305-74.
HUTTER, J. Hudební myšlení. 1.vyd. Praha: Václav Tomsa, 1943. 530 s.
KADLEC, J. Dějiny katolické církve. 3. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1993. 709 s. ISBN 80-7067-285-4.
KLINDA, F. Organ v kultúre dvoch tisícročí. 1. vyd. Bratislava: Hudobné centrum, 2000. 274 s. ISBN 80-7277-009-8.
KOPEČEK, P. Fundamentální liturgika. 1. vyd. Olomouc: CMTF UP, 2002. 143 s.
LANE, T. Dějiny křesťanského myšlení. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 1996. 286 s. ISBN 80-85495-47-3.
NEDĚLKA, M. Mše v soudobé české hudbě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. 266 s. ISBN 80-246-1014-0.
POKORNÝ, L. Obnovená liturgie. 1. vyd. Praha: Česká katolická charita, 1976. 267 s.
POKORNÝ, L. Z dějin liturgie u nás. 1. vyd. Praha: Česká katolická charita, 1969. 95 s.
POLC, J. V. Posvátná liturgie. 1. vyd. Řím: Křesťanská akademie, 1981. 490 s.
SEDLÁK, F. Psychologie hudebních schopností a dovedností. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1989. 264 s. ISBN 80-7058-073-9.
SEDLÁK, F. Základy hudební psychologie. 2. vyd. Praha: SPN 1990. 406 s.
SMOLKA, J. Dějiny hudby. 1. vyd. Praha: Togga, 2001. 657 s. ISBN 80-902912-0-1.
SÝKORA, J. V. Improvizace včera a dnes. 1. vyd. Praha: Panton, 1966. 84 s.
TŮMA, J. Výuka k umění improvizace – minulost, současnost. In: Hudební improvizace, sborník celostátní konference. Praha: Česká hudební rada, 2005, s. 46-48.
ZICH, O. Estetické vnímání hudby, Estetika hudby. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1981. 456 s.
Zpívejte Pánu: hudba v bohoslužbě. Dokument Konference katolických biskupů Spojených států amerických. 1.vyd. Praha: Krystal OP, 2017, s. 46, 47. 186 str. ISBN 978-80-7575-012-9.
Agenda ČCE. 2. díl. ČCE. [online]. [cit. 27.12.2018]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/files/1825-agenda_cce-ii_a5.pdf
Bohoslužebný řád Církve československé husitské. CČSH [online]. [cit.27.12.2018]. Dostupné z:http://www.ccsh.cz/dokumenty/1048-bohosluzebny-rad-ccsh.pdf
Konstituce Divini cultus Pia XI. O posvátné hudbě. SDH [online]. [cit. 27.12.2018]. Dostupné z: http://www.sdh.cz/sdh_htm/archiv/mo_pro.htm
Motu proprio Pia X. SDH [online]. [cit. 27.12.2018]. Dostupné z: http://www.sdh.cz/sdh_htm/archiv/mo_pro.htm
Musicam sacram (O hudbě v posvátné liturgii). SDH [online]. [cit. 27.12.2018]. Dostupné z: http://www.sdh.cz/sdh_htm/archiv/mus-sac.htm
Řád sborového života. ČCE [online]. [cit. 27.12.2018]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/cce/czr/rsz.html
Sacrosanctum Concilium. SDH [online]. [cit. 27.12.2018]. Dostupné z: http://www.sdh.cz/sdh_htm/archiv/ssc.htm
Klíčová slova
Církevní předpisy, liturgická hudba, varhanní hudba
Strany 63-70/2019
