Yelyzaveta Sukhyna
Tento text vznikl na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v rámci projektu Kritický pohled na vybrané aspekty vědecké argumentace na téma Geneze barokního hoboje podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT na rok 2020.
Otázce původu a geneze hoboje je věnováno mnoho článků, esejí a disertačních prací. Pokud však ve vědeckých kruzích muzikologové stále nemohou na tuto otázku najít jasnou odpověď, pak většina hobojistů studujících na hudebních školách, konzervatořích, a dokonce i na vysokých školách bez váhání prohlásí, že hoboj „vynalezli“ nějací Hotteterre a Philidor a že nástroj byl poprvé použit v partituře orchestru díky Lullymu v baletu Ballet de lʼAmour Malade v roce 1657. Každý přitom rozumí, že řeč je o barokním hoboji, tedy dřevěném dechovém nástroji se dvěma klapkami, a ne o hoboji, který nyní zní v orchestrech.
Díky rozvoji a aktivní propagaci historicky poučené interpretace mnozí dokážou popsat, jak barokní hoboj vypadal, z čeho byl vyroben, kolik měl klapek atd. Někteří se dokonce mohou pochlubit tím, že si na něm vyzkoušeli zahrát pár tónů. Paradoxně, ne mnoho hobojistů si uvědomuje, že v dávném 17. století existovalo velké množství různých hudebních nástrojů a ty všechny byly označovány jedním slovem „hoboj“ (hautbois). Jedním z důvodů může být to, že česká odborná literatura, věnující se této problematice, zatím nevstřebala výsledky moderních výzkumů na tomto poli (na rozdíl například od té anglojazyčné). Nyní si mnozí hobojisté představují, že se v určitém okamžiku dali dohromady nějací Hotteterre a Philidor a přišli se zcela novým nástrojem, který se později stal velmi populárním. Jestliže v anglojazyčné literatuře, především díky badatelské a propagandistické práci Bruce Haynese, je takový „mýtus“ o původu hoboje dávno vyvrácen, pak v českojazyčné muzikologii tato myšlenka stále převládá.
Prvním, kdo k těmto závěrům přišel, byl jeden z nejvýznamnějších hobojistů 20. století Josef Marx. 1 Klíčová prohlášení o původu hoboje byla publikována Marxem v roce 1951 v článku The tone of the baroque oboe v časopisu The Galpin Society Journal. 2 Marx přišel s několika závěry. Ty byly následně po dlouhou dobu citované odborníky po celém světě. Prvním výsledkem jeho analýzy historických textů bylo, že hoboj byl „vynalezen“ v 50. letech 17. století. Dále odvodil, že ze všech hobojistů a nástrojařů z rodů Hotteterrů a Philidorů právě Jean I. Hotteterre a Michel II. Philidor byli „vynálezci“ hoboje barokního typu. Dalším Marxovým závěrem bylo, že hoboj byl poprvé použit Jeanem-Baptistou Lullym v baletu Ballet de lʼAmour Malade z roku 1657. Údajně v tomto baletu hráli hobojové party Jean Hotteterre a jeho dva synové. V tomto článku Marx také nazývá Lullyho „duší a patronem vynálezu hoboje“. Tímto tvrzením popularizoval Lullyho roli prvního skladatele, který uvedl hoboj do partitury orchestru.
Tato tvrzení jsou ale založena na slovech vytržených z kontextu dvou historických textů. Prvním z těchto historických zdrojů byl slavný manuskript Jamese Talbota z poslední dekády 17. století. 3 V tomto textu Talbot detailně popsal všechny hudební nástroje své doby, včetně hoboje. Při té příležitosti zmínil, že „Současný Hautbois není ani 40 let starý a je vylepšením velkého francouzského Hautbois (tj. Shawm, šalmaj).“ 4 Marx evidentně tuhle citaci interpretoval jinak, než autor původně zamýšlel. Vzal toto přibližné tvrzení v nominální hodnotě a interpretoval frázi „není ani 40 let starý“ jako „před 40 lety“. Takto mu vyšel rok 1657, který označil za rok prvního použití hoboje v orchestru.
Druhým textem, na který odkazoval Josef Marx, byl proslulý dopis Michela de la Barrea. 5 Tento dokument se nachází v Papiers du Grand Écuyer, oddělení sekretariátu Maison du Roy. Nedatovaný dopis byl podle Marcelle Benoit 6 napsán pravděpodobně kolem roku 1735. 7 Podle všeho byl poprvé zveřejněn Julesem Écorchevillem 8 v roce 1901 v práci Quelques Documents sur la Musique de la Grande Écurie du Roi. 9
V dopise Michela de la Barrea se píše, že „Le Camus, Boisset, Dembris, Lambert, a především Lully vytvořili první árie, které vyjadřují nějaký smysl (zpívaných) slov. Lze říct, že Lully zasluhuje označení ‚francouzský Apollon‘, ačkoliv jeho vliv vedl ke všeobecnému odmítnutí starých nástrojů, s výjimkou hoboje. To se podařilo díky práci Philidorů a Hotteterrů, kteří při pokusech o vylepšování zničili mnoho dřeva. Jejich snahy byly úspěšné a hoboj se tak stal vhodným nástrojem pro koncerty.“ 10
Při analýze tohoto historického dokumentu bohužel došlo ke gramatickému nedorozumění. Při přepisování Marx zjevně udělal jednu chybu, která ale vedla ke zkreslení původního významu: místo fráze „grace auх Philidor et Hautteterre“ se nakonec objevilo „grace au Philidor et Hautteterre“. Absence písmena x ve slově aux a také zmatek anglicky mluvící osoby ve gramatických zakončeních francouzských příjmení (žádné koncovky v množném čísle) zjevně přivedly Marxe k závěru, že řeč byla pouze o jednom Philidorovi a jednom Hotteterrovi. Pokud by Michel de la Barre měl na mysli pouze jednu osobu z každé rodiny, napsal by „grace à Philidor et Hotteterre“). Fráze by tedy měla být přeložena „díky Philidorům a Hotteterrům“. Jinými slovy, práce na vynálezu hoboje podle de la Barre byla vykonávána několika generacemi představitelů z obou rodin nástrojařů.
De la Barreův dopis byl publikován v různých jazycích a právě tento odstavec dopisu zjevně představoval určité potíže při překladu. Například ruský muzikolog Valerij Berezin použil jednotné číslo a větu vyložil takto: „díky Otteterrovi a Philidorovi“. 11 Jeho francouzský kolega, barokní hobojista a nástrojař Marc Ecochard, použil při překladu z francouzštiny do angličtiny množné číslo, to znamená, že v jeho verzi zní věta logičtěji – „díky Otteterrům a Philidorům“. 12
Na základě chybné analýzy dvou historických textů (manuskriptu Jamese Talbota a dopisu Michela de la Barrea) Marx zúžil své hledání „vynálezce hoboje“ na ty členy dvou rodin, kteří byli aktivní kolem roku 1660 (respektive byli „aktivními hráči“ již v roce 1657, kdy podle Marxe hráli hobojové party v baletu Ballet de lʼAmour Malade od Jeana-Baptista Lullyho). Po studiu biografických údajů dostupných ve spisech Julesa Écorchevillea dospěl k závěru, že dvěma muži, kteří vynalezli hoboj, musí být Jean I. Hotteterre a Michel II. Philidor.
Doslovnost, se kterou Marx přijal datum kolem roku 1660 odvozené z Talbotova manuskriptu, způsobila, že byli odstraněni ze seznamu vynálezců všichni tři synové Jeana I. Hotteterra. A to navzdory skutečnosti, že všichni byli výrobci nástrojů. Marx tedy odmítl možnou úlohu jeho synů jen kvůli tomu, že byli v autorem chybně interpretovaném období příliš mladí.
Závěry Josefa Marxe, které byly v té době široce přijímány (článek vyšel tiskem v roce 1951), po uplynutí čtyřiceti let analyzuje a popírá Bruce Haynes ve svém článku Lully and the Rise of the Oboe as Seen in Works of Art. 13 Haynes zpochybňuje zásluhy Lullyho na vynálezu hoboje a zdůrazňuje význam nově nalezených a analyzovaných informací o dějinách hoboje. Haynes převrací dlouho přijímaný názor, že hoboj – dnes známý jako barokní hoboj – se objevil v roce 1660 jako nástroj zřetelně odlišný od šalmaje. Namísto toho Haynes prokazuje, že k vývoji od šalmaje k hoboji docházelo postupně od počátku 17. století do 80. let 17. století. Haynes dále tvrdí, že Lully, o kterém se často říká, že psal pro nový hoboj již v roce 1657, „možná nikdy nepoznal pravý barokní hoboj, protože jeho definitivní podoba se formovala až na konci jeho života“. 14
Historii vývoje hoboje v českém a slovenském jazyce jsou věnovány dvě publikace. Kniha „Dejiny a literatúra hoboja“ vyšla v roce 1989, a tak není divu, že obsahuje zastaralé informace o původu a vývoji hoboje. Autor publikace Ing. Rudolf Novák píše: „Dejiny dnešného hoboja začínajú v r. 1651, keď Michela Philidora menovali virtuózom na dychové nástroje. Dalo sa očakávať, že LULLY ako dvorný skladateľ sa poradí s Philidorom pri komponovaní hobojového pochodu pre mušketierov Ľudovíta XIV. Väčší význam má však spolupráca vynikajúceho virtuóza Philidora s hudobníkom Jeanom HOTTETERROM, ktorí navrhli prvý hoboj… V päťdesiatych rokoch 17. storočia sa zrodil pravý hoboj ako výsledok spolupráce Lullyho s Hotteterrom. Sám Hotteterre bol činný nielen ako hudobník pri kráľovskom dvore, ale aj ako výrobca nástrojov.“
Další kniha je „Dějiny a literatura hoboje“ od prof. Dušana Foltýna, která vyšla v roce 2012. Při popisu konstrukčního a historického vývoje hoboje v 17. století se autor v textu odvolává na výše zmíněný Marxův článek a píše: „Za nejlepšího nástrojaře své doby byl považován Jean Hotteterre a právě jemu je připisována zásluha za zkonstruování hoboje kolem roku 1650.“ Paradoxní je, že tento zdroj v seznamu použité literatury chybí.
Uvedené knihy jsou doporučenou literaturou pro vzdělávání v akreditovaných studijních programech (například výuka předmětu Dějiny a literatura hoboje, ze kterého studenti JAMU v Brně skládají statní závěrečnou zkoušku na konci magisterského studia). Studijní materiály zabývající se tématem historie nástroje bezpochyby potřebují čas od času důkladnou revizi a zapracování nových objevů a zjištění. Tento výzkum by mohl být brán jako počátek dalšího zkoumání této problematiky. Jedním z cílů by mohlo být vytvoření nového aktuálního díla věnovaného dějinám literatury hoboje.
Právě důležitost hloubkového studia historických textů je hlavním závěrem tohoto článku. Hudební vědci nyní nacházejí dosud nepublikované texty, které mohou osvětlit zdánlivě známé a zřejmé historické aspekty týkající se dějin nástrojů. V případě této studie se jednalo pouze o drobné nepřesnosti v překladu cizojazyčných textů a chybný výpočet historických období. Ale v důsledku toho byly po více než půl století chybné informace přítomny prakticky ve všech dalších výzkumech a učebnicích po celém světě.
Shrnutí
Článek upozorňuje na nedostatek aktuálních informací o vzniku a zdokonalování nástroje zvaného barokní hoboj. Prostřednictvím aktuálních anglojazyčných výzkumů autorka tohoto článku zpochybňuje mezi hobojisty známý „mýtus“ o Hotteterrovi a Philidorovi jako o „vynálezcích barokního hoboje“. Hlavním účelem tohoto výzkumu je upozornit hudební vědce, pedagogy a studenty-hobojisty na nedostatek relevantních a ověřených informací o tomto tématu v českém jazyce. Neméně důležitým cílem je potřeba zdůraznit význam pravidelné revize vzdělávacích materiálů na středních a vysokých uměleckých školách souvisejících s metodikou výuky hry na hoboj a historií nástroje. Autorka tohoto článku se domnívá, že pro každého interpreta je důležité znát historii svého nástroje, pochopit, jakými etapami technického vývoje procházel a jak se měnil v čase, uvědomit si, jaké místo zaujímal jeho nástroj v různých historických epochách hudebního života společnosti. To je důležité nejen pro celkový vývoj interpreta, ale také pro správnou interpretaci děl určitých epoch a hudebních stylů. Inovace studie spočívá ve znovuotevření otázek, o kterých se v české hudební vědě mnoho let nemluvilo. Hlavním závěrem článku je „odhalení“ ustáleného názoru o tom, kdo a kdy „vynalezl“ barokní hoboj. Tyto relevantní informace najdou v budoucnu své místo v učebnicích a dalším výzkumu.
Summary
The article draws attention to the lack of up-to-date information on the origin and improvement of the instrument called the baroque oboe. Through recent English-language research projects, the author of this article challenges the well-known “myth” among oboists that Hotteterre and Philidor were the “inventors of the baroque oboe”. The main purpose of this research project is to draw the attention of music scholars, educators, and students-oboists to the lack of relevant and verified information on this topic in the Czech language. An equally important goal is the need to emphasise the importance of regular review of educational materials at secondary and higher art schools related to the methodology of teaching the oboe and the history of the instrument. The author of this article believes that it is important for every performer to know the history of his/her instrument, to understand the stages of its technical development and how it has changed over time, to realise the place of his/her instrument in different historical epochs of the musical life of society. This is important not only for the overall development of the performer, but also for the correct interpretation of works of certain eras and musical styles. The innovation of the study lies in the reopening of questions that have not been discussed in Czech musicology for many years. The main conclusion of the article is to “reveal” the established opinion about who “invented” the baroque oboe and when. This relevant information will find its place in future textbooks and other research.
Klíčová slova
hoboj, barokní hoboj, dějiny literatury nástroje
Přehled zdrojů
Odborné publikace
BENOIT, Marcelle. Musiques de cour. Paris: A. et J. Picard, 1971.
BEREZIN, Valerij. Hoboj i hoboisty pri dvore korolej Francii. Nauchnyj vestnik moskovskoj konservatorii. Moskva, 2010, č. 3. ISSN 2079-9438.
ECORCHEVILLE, Jules. Quelques Documents Sur La Musique De La Grande Écurie Du Roi. Sammelbände Der Internationalen Musikgesellschaft. 1901, vol. 2, no. 4, s. 608–642.
HAYNES, Bruce. Lully and the Rise of the Oboe as Seen in Works of Art. Early Music. 1988, vol. 16, no. 3, s. 324–338.
MARX, Josef. The Tone of the Baroque Oboe: An Interpretation of the History of Double-Reed Instruments. The Galpin Society Journal. 1951, vol. 4, s. 3–19.
WAINWRIGHT, Jonathan, HOLMAN, Peter. From Renaissance to Baroque: Change in Instruments and Instrumental Music in the Seventeenth Century. London: Routledge, 2005. ISBN 9781315093826.
Internetové zdroje
ECOCHARD, Marc. Un commentaire sur le Mémoire de Michel de La Barre concernant l’histoire des Musettes et des hautbois. Marc Ecochard Maker of baroque and classical oboes [online]. 2002 [cit. 7. 7. 2022].
Dostupné z: https://www.grandhautbois.com/articles-et-documents/
Strany 39-43/2022
