Basklarinet Josefa Horáka, jeho cesta od orchestrálního nástroje k nástroji sólovému

Vojtěch Mojžíš

 

Úvod

Basklarinet byl sestrojen na sklonku 18. století jako orchestrální nástroj rozšiřující klarinetový zvuk do hlubokých poloh. Tak se s ním v polovině 20. století setkal i brněnský klarinetista Josef Horák (1931–2005) v počátcích své profesionální kariéry orchestrálního hráče. Brzy si uvědomil, že rozšířením rozsahu a témbru do hloubky velký klarinet neztratil žádnou z původních předností menších klarinetů (pohyblivost, velký rozsah, široká škála dynamiky a barev), mimo jiné tedy ani schopnost hry komorní a sólové. Nezůstal však jen u tohoto zjištění. Protože se Josef Horák basklarinetu začal věnovat soustavně, brzy objevil i jeho další, dosud ukryté přednosti. Skladatel a publicista Pavel Blatný v jednom ze svých fejetonů označil Horákův nápad sólového basklarinetu za objev století, za Horákův mimořádný přínos do světové pokladnice hudby. 1

V tomto svém příspěvku, mapujícím období od roku 1955 do roku 1963, bych chtěl první Horákovy kroky na cestě k sólovému basklarinetu zdokumentovat a pojednat i o některých důležitých hudebních kompozicích tohoto raného období Horákovy umělecké cesty za sólovým basklarinetem.

Pokračovat