číslo 2018

Karolína Hovadíková

Slovo repertoár, původem z francouzského slova répertoire, označující určitý seznam, sbírku či rejstřík, dnes spojujeme s pojmenováním souboru hudebních skladeb, které jsou daným tělesem prezentovány v určitém čase a na určitém místě. Jedná se o výčet písní, které bude v našem případě určitý pěvecký sbor zpívat. Při výběru konkrétního repertoáru je nutno přemýšlet také o dramaturgii, jejímž úkolem je zpracovat kvalitní výběr písní, který bude vyhovovat úrovni sboru, zaujme obecenstvo a poskytne potřebný prostor pro další rozvoj. Tento proces je úkolem managementu, který obstarává veškeré zákulisní zabezpečení, umožňuje získat potřebný notový materiál, dostatek žáků, zajišťuje nábor nových zpěváků apod. V tomto příspěvku se budeme věnovat především přípravným oddělením pěveckých sborů, kde se v úvodu zaměříme na aspekty ovlivňující nejen výběr repertoáru, ale samotnou činnost mladých zpěváků v souboru.

Pokračovat

Praha: Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě – KLP, 2017. ISBN 978-80-86791-75-3-80.

Petr Lyko

V angličtině vydaná práce Pavla Sýkory představuje mimořádný vědecký počin nejen v rámci publikační činnosti Hudební fakulty JAMU v Brně, ale i v kontextu české a v mnoha ohledech i světové muzikologie. Reflektovaná problematika reprezentuje téma s výraznými mezinárodními přesahy a značnou návazností na celou řadu oblastí výzkumu hudby období (raného) baroka. Claudio Monteverdi svým dílem formoval stylový vývoj pozdně renesančního – manýristického slohu, barokního hudebního paradigmatu, stejně jako dílčích stylových tendencí (mj. benátské opery). Výzkum naznačeného tématu proto přispívá k poznání základních koncepčních směrů vývoje dějin evropské hudby nejen na časové ose, ale umožňuje i detailnější pochopení teritoriálních vazeb, zejména pak genezi evropského barokního hudebního slohu z výdobytků italského baroka – jako jednoho z klíčových kořenů (přirozeně vedle impulzů německého či francouzského kulturního teritoria).

Pokračovat

Damiano Binetti

První školský systém, který ve sjednocené Itálii vznikl, byl systém zavedený tzv. Casatiho zákonem ze dne 13. listopadu 1859, který byl nejprve vyhlášen pro tehdejší Sardinské království a později byl rozšířen na celé Italské království.  Tehdejší zákon neupravuje žádnou formu výuky hudby. Tato forma se ale objevuje v podobě „cvičení zpěvu“ pojímaného nikoliv jako intelektuální činnost, ale jako praktický nácvik zaměřený především na rozvoj smyslových schopností.

Pokračovat

Michaela Ambrosi

Výsledek vznikl v rámci projektu studentské grantové soutěže specifického vysokoškolského výzkumu HF JAMU 2019.

Jan Jiří Benda (Johann Georg Benda, 30. srpna 1714, Benátky nad Jizerou – cca 1752 Postupim) byl českým houslistou a skladatelem, který působil převážnou část svého krátkého života v Německu. Byl synem Jana Jiřího Bendy a Doroty Bendové (roz. Brixiové) a mladším bratrem slavnějšího Františka Bendy (1709–1786). Jan Jiří Benda byl v roce 1733 společně  s Františkem v Drážďanech, o rok později s ním odcestoval do Ruppinu, kde působil jako houslista ve službách nejprve korunního prince a později krále (1740) Friedricha II. Velikého 2Drake, John D., Johann (Georg) [Jan Jiří] Benda John. In The New Grove Dictionary of Music and Musicians Online [cit. 18. 10. 2018]. Revidováno Zdeňkou Pilkovou. Dostupné z:. Poněvadž byla rodina Bendů rozvětveným muzikantským rodem, ne vždy bylo zcela jasné, kdo z nich vlastně danou skladbu složil. Kompozice Jana Jiřího Bendy jsou díla svěžího stylu, která jsou slohově zařaditelná na vrchol barokního, tedy galantního slohu, a jelikož byl král Friedrich II. Veliký nadšeným flétnistou, převážná většina děl Jana Jiřího Bendy byla dedikována právě tomuto nástroji.

Pokračovat