Yelyzaveta Sukhyna
Tento text vznikl na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v rámci projektu Kritický pohled na vybrané aspekty vědecké argumentace na téma Geneze barokního hoboje podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT na rok 2020.
Otázce původu a geneze hoboje je věnováno mnoho článků, esejí a disertačních prací. Pokud však ve vědeckých kruzích muzikologové stále nemohou na tuto otázku najít jasnou odpověď, pak většina hobojistů studujících na hudebních školách, konzervatořích, a dokonce i na vysokých školách bez váhání prohlásí, že hoboj „vynalezli“ nějací Hotteterre a Philidor a že nástroj byl poprvé použit v partituře orchestru díky Lullymu v baletu Ballet de lʼAmour Malade v roce 1657. Každý přitom rozumí, že řeč je o barokním hoboji, tedy dřevěném dechovém nástroji se dvěma klapkami, a ne o hoboji, který nyní zní v orchestrech.
Díky rozvoji a aktivní propagaci historicky poučené interpretace mnozí dokážou popsat, jak barokní hoboj vypadal, z čeho byl vyroben, kolik měl klapek atd. Někteří se dokonce mohou pochlubit tím, že si na něm vyzkoušeli zahrát pár tónů. Paradoxně, ne mnoho hobojistů si uvědomuje, že v dávném 17. století existovalo velké množství různých hudebních nástrojů a ty všechny byly označovány jedním slovem „hoboj“ (hautbois). Jedním z důvodů může být to, že česká odborná literatura, věnující se této problematice, zatím nevstřebala výsledky moderních výzkumů na tomto poli (na rozdíl například od té anglojazyčné). Nyní si mnozí hobojisté představují, že se v určitém okamžiku dali dohromady nějací Hotteterre a Philidor a přišli se zcela novým nástrojem, který se později stal velmi populárním. Jestliže v anglojazyčné literatuře, především díky badatelské a propagandistické práci Bruce Haynese, je takový „mýtus“ o původu hoboje dávno vyvrácen, pak v českojazyčné muzikologii tato myšlenka stále převládá.
