Daniel Kvak
Úvod
Rozhlas zdaleka není statickou invencí a jeho charakteristické atributy by neměly být považovány za samozřejmost. Teoretik umění Rudolf Arnheim chápal rozhlasové vysílání jako médium s určitými vlastnostmi, z nichž nejdůležitější byla jeho „slepota“. 1 Cítil, že jeho účinky lze replikovat v situacích, kdy vizuální obsah chybí, zatímco percepce pomocí sluchu se zvyšuje. Příchod televizního vysílání však tuto koncepci komplikoval; Arnheim věřil, že televize zbavila rozhlas jeho slepoty, zatímco si přivlastnila výhody estetického média. 2 Toho si všiml sociolog Leo Bogart, který už v 50. letech minulého století konstatoval, že rádio již bylo prakticky přeměněno na jiné médium. 3 Zatímco dříve rádiový přijímač představoval zařízení, kolem kterého se rodina scházela pro mnoho zábavních účelů, v průběhu let se stalo osobnějším médiem. Nové technologie pro přijímání signálu, programování stanic, či dokonce pozdější vzestup internetu, to vše změnilo celé průmyslové odvětví a naznačilo, že remediace starších technologií je nejspíše nevyhnutelná. Pokračovat
