Tento text vznikl na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v rámci projektu Principy italského belcanta v českém prostředí. Teorie a praxe (přípravy k realizaci vybraného titulu) podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT na rok 2019
Damiano Binetti
Období sklonku 18. století v operní tvorbě je pro Itálii typické stále sílícím oddělováním komické opery (opera buffa) od vážné (opera seria), jež dlouhá léta platila za jediný oficiální směr operní produkce. Vážná opera čerpá témata převážně z antické historie, zatímco operu buffu charakterizuje zasazení děje do všedního života prostých lidí a měšťanů s využitím stálé přítomnosti postav, které nejlépe dokázaly zachytit okolnosti příběhu (starý měšťan, vychytralá služka, žárlivý manžel).
Žánr buffy se začal formovat na počátku století, jeho hlavním svědkem bylo Teatro dei Fiorentini v Neapoli a následně byl výrazně obohacen tvorbou Carla Goldoniho v Benátkách. Jeho obliba jej rychle vynesla do mnoha evropských měst jako např. Paříž, Petrohrad nebo Vídeň.
Cimarosa zkomponoval celkem 99 oper, z nichž většina byla právě komického žánru: kromě již zmíněné opery Il matrimonio segreto (Tajné manželství) si připomeňme díla L’Italiana in Londra (Italka v Londýně) z roku 1779, vážnou operu Caio Mario z roku 1780, Giannina e Bernardone z roku 1781, La Vanità delusa (Zklamaná marnivost) z roku 1784, L’impresario in angustie (Impresário v nesnázích) z roku 1786, Il maestro di cappella (Kapelník) z roku 1793, Le astuzie femminili (Ženské vychytralosti) z roku 1794, Gli Orazi e i Curiazi (Horatiové a Curiatiové) z roku 1796 či operu vážného charakteru Semiramide (Semiramida) pocházející z roku 1799. Cimarosa je též autorem řady skladeb vokální a instrumentální hudby, dvaceti mší, z nichž nejvýznamnější je Rekviem pro 4 hlasy a orchestr, díla mimořádně nápaditá a využívající velmi vynalézavé instrumentace.
Dílo Domenica Cimarosy (Aversa 1749 – Benátky 1801) Il matrimonio segreto (Tajné manželství), uvedené poprvé ve Vídni v roce 1792, do tohoto směru přesně zapadá. Dílo získalo obdiv a fascinovalo představitele tehdejšího kulturního světa jako Stendhal, Goethe a Nietzsche. Opera je považována za jednu z obdivuhodných ukázek toho, co představovala v 18. století Neapolská operní škola, mezi jejíž nejznámější představitele Cimarosa patří – společně s Piccininim a Paisiellem.
Na vídeňské publikum učinila okamžitě obrovský dojem (hlediště se otřásalo dlouhými aplausy a nadšené publikum se dožadovalo opakovaných přídavků). Úspěch byl takový, že došlo k události, která se předtím nikdy (a ani nikdy potom) nestala: opakování celé opery. 1 Nebyl to jen dočasný a místní triumf: opera vyvolávala obrovské nadšení, kdekoliv a kdykoliv byla uvedena. Il matrimonio segreto se ve Vídni dočkalo 70 repríz a v následujících dvou letech byla uváděna také v Lipsku, Drážďanech, Berlíně, Miláně, Florencii, Neapoli, Turíně, Madridu a Lisabonu. V průběhu 18. století byla pak uvedena po celé Evropě; nejen v originálním italském jazyce, ale také v překladových verzích – od němčiny, francouzštiny, španělštiny, dánštiny, švédštiny, polštiny, holandštiny, ruštiny až po angličtinu a češtinu.
V Praze byla opera Tajné manželství uvedena ve Stavovském (tehdy Hraběcím Nosticově) divadle již v roce 1792, pouhý měsíc po konání vídeňské premiéry, a to z podnětu císaře Leopolda II., který Cimarosovo dílo nabídl impresáriovi Domenicovi Guardasonimu, tehdejšímu superintendantovi italské opery v Praze. Podle dobových záznamů se tato opera udržela na repertoáru až do začátku 19. století. 2
Myšlenka libretisty Tajného manželství Giovanniho Bertatiho byla geniální: brilantně vedený text a překvapivé rozuzlení na konci představovaly uspokojivou nabídku pro aristokratickou veřejnost, která v té době vnímala tematiku měšťanských příběhů jako vítané zpestření závažných metastasiovských děl. Cimarosova hudba Bertatiho text skvěle doplňuje; obdobně jako je tomu u Paisiellovy tvorby, i Cimarosův kompoziční jazyk svou lineární čistotou a měkkostí diváka pomalu připravuje na styl, který bude typický v hudbě autorů následujícího období první poloviny devatenáctého století, zejména slavného „trojlístku“ autorů Rossiniho, Belliniho a Donizettiho.
Opera Il matrimonio segreto začíná předehrou v largu s třemi dlouhými akordy D, F, A. Z pohledu harmonie toto úvodní „largo“ udává tón a je přípravou na následující harmonický úsek. Předehra byla napsána ve dvou verzích, z nichž jedna byla určena pro vídeňskou premiéru a druhá, o mnoho rozsáhlejší, pro následné uvedení v Neapoli v roce 1793.
Po předehře následuje úvodní část, ve které se postavy – v našem případě Paolino a Carolina – představují nejprve každá zvlášť a pak se v závěrečné části úvodu jejich party překrývají. Tento postup stál koncem 18. století u zrodu velmi rozšířené konstrukce milostných duetů. Poslední úsek je zpíván oběma protagonisty společně, v harmonicky ladících terciových intervalech, a je tak symbolickým ztvárněním znovunalezeného souladu po počátečním období váhání a nesvárů. V tomto smyslu zde nacházíme silný odkaz na duety z Mozartových oper Don Giovanni „Là ci darem la mano“ nebo Così fan tutte „Fragliam plessi“.
Spolehlivý efekt má rovněž následná árie Jeronýma, který oznamuje záměr starého kupce vstoupit do manželského svazku, ale ne jen tak ledajakého, nýbrž do „urozeného svazku“. Tato idea je podpořena prostřednictvím hudby, ve které zaznívají vysoké tóny prokládané deklamovanými texty s dlouhými figuracemi.
Následuje pak trio, ve kterém se Elisetta – pyšná, že se bude vdávat – snaží vystupovat jako urozená dáma. Je přesvědčená, že je předmětem závisti své sestry Caroliny, která se ve skutečnosti vysmívá pózám své starší sestry. Do děje vstupuje teta Fidalma, na oko se snaží vystupovat jako smírčí prostředník, ve skutečnosti je ale zcela na straně Elisetty, jak vyjde najevo v dalším průběhu děje. V árii, která následuje po tomto triu, Fidalma prozradí Elisettě, že si vyhlídla Paolina, protože už ji nebaví být sama, a svěří se, že má zájem o navázání nového milostného vztahu. V tomto okamžiku Cimarosa přivádí na scénu postavu Hraběte, který vstoupí se svou cavatinou v jediném tempu, ale s poměrně složitou artikulací. Text je zkomponován tak, že nabízí možnost interakce se všemi postavami, které se na scéně dosud objevily a které od poloviny árie s Hrabětem navazují komunikaci formou vstupů tzv. „pertichino“, tj. vyjadřování svých komentářů bokem, které tak doprovázejí Hraběte při každém slovu jeho proslovu.
Následující recitativ má zcela klíčovou roli, protože uvádí následující kvarteto, ve kterém se Hrabě v rozpacích osobně seznámí s Elisettou. A v této chvíli Cimarosa nabízí ukázku geniální hudebnosti, s konstrukcí založenou na dvou částech: první z nich vyjadřuje absolutní údiv nad nečekanou událostí a druhá část pak vnitřní vzrušení, které je ještě podpořeno rytmickou explozí hudby, která náhle nabude rytmického charakteru s prudkými změnami. I v tomto kuse můžeme zaznamenat odkazy na jiná hudební díla: finále prvního aktu Rossiniho Lazebníka sevillského „Freddo e immobile“ („Chladný a nehybný“).
Následně po setkání s Paolinem a přiznání, že je zamilovaný do Caroliny, poddává se Hrabě svým myšlenkám, zatímco přišedší Carolina se mu snaží jeho záměr vymluvit. A za těchto okolností se dostáváme do finále prvního aktu, které bývá označované jako „řetězové“ finále, protože je založeno na principu akumulace a akcelerace, kde Cimarosa navazuje jednotlivé části mezi sebou v crescendu agonické rychlosti, zatímco postavy se přidávají postupně, až se v závěrečné části všichni setkávají na scéně.
V následujícím duetu Jeronýma a Hraběte je jasně rozpoznatelná tendence, tak typická pro operu buffa, tj. povznést duševní rozpoložení postav. Po stránce hudební je tento kus velmi brilantní a efektní a i v tomto případě najdeme ekvivalent ve slavném duetu Dandiniho a Dona Magnifica z Rossiniho Popelky. Orchestrace následující Paolinovy árie je patrně nejzajímavější z celé opery. Stendhal tuto árii označil za „vyprávěcí“ árii, ve které se jedná o opravdový a skutečný plán útěku, který Paolino chce zorganizovat za pomoci Caroliny. Je vyjádřena s rafinovaným využitím možností hudebních nástrojů a v nepřetržitém vztahu k ději. Novinkou, kterou tento kus přinesl, je použití sólového klarinetu, který dodává hudbě senzualitu a tajemnost.
Po sérii dalších kusů, z nichž některé jsou založeny na sólistických kvalitách interpretů, se dostáváme k finální části opery. I v této fázi můžeme zaznamenat určitou podobnost s díly Mozarta a jiných skladatelů: připomene nám je kupř. scéna nočního útěku, se kterým se setkáváme rovněž ve Figarově svatbě nebo u Lazebníka sevillského. Ačkoliv je tónina nastavena v C-dur, Cimarosa mistrovsky střídá tuto tóninu s Es-dur, F-dur a B-dur, široce rozpracovanými v modulacích, a vytváří tak atmosféru „překvapení“. Brzy dochází k překonání fenoménu „překvapení“: Jeronýmův hněv, který je dokonale hudebně ztvárněn pomocí nečekaných změn harmonie, se uklidní a zbude rezignovaný tón, kterým se velmi přiblíží polohám Hraběte. Stručně řečeno, svatba Caroliny a Paolina nás nakonec znovu dovede na začátek opery. Elisetta se může klidně vdát za Hraběte, který teď už je odevzdaný osudu. „Happy end“, který byl tehdy předepsán pravidly neapolské opery, přináší majestátní radostný chór následovaný dlouhou vokalizací slova „canti“ (patnáct taktů, opakovaných), na které se podílejí všechny postavy (až na dva basy, které sledují melodický model odlišný od ostatního kontextu).
Osobní zkušenost s operou
Současná doba je nakloněna provádění operních titulů komického charakteru, kam spadá i Cimarosovo Il matrimonio segreto. Tento fakt je zjevně podporován potřebou uvádět na scénu tituly, které z hlediska výpravy nevyžadují značné finanční náklady a které současně zaručují režijní úspěch u publika, neboť publikum dnes více než kdy předtím od návštěvy divadla očekává především pobavení, pokud tedy mohu soudit podle svých zkušeností z italských divadel.
Poprvé jsem dirigoval Il matrimonio segreto v roce 2013 v Teatro Sociale v Rovigu, region Benátsko. Produkce opery, která byla realizována z vítězů soutěže „Concorso Internazionale per voci liriche Toti Dal Monte – Treviso“, inscenaci realizovala na nejrůznějších divadelních scénách po celé severní Itálii od Roviga po Ravennu, Ferraru, Pisu, Livorno a na mnoha dalších místech. Moment, který mě na celé inscenaci nejvíce zaujal, byl propracovaný výběr kostýmů a scénografie. Pod vedením schopného režiséra Itala Nunziaty vzniklo představení Il matrimonio segreto ve zcela klasickém pojení a s kostýmy pocházejícími z Musea della Moda e dei Costumi v Palazzo Pitti ve Florencii.
Pečlivost a přesnost věnovaná stylistickým detailům se snoubila s ideou živoucí spolupráce mezi hudbou a texty. S odkazem na poselství jednoho z největších dirigentských géniů Artura Toscaniniho, jenž tvrdil, že mistrovství pěvce spočívá v tom, jak přistupuje k recitativům, a tím i zdůraznil, co je skutečným klíčem úspěchu při interpretaci opery buffa 3, byla mimořádná pozornost mladých interpretů věnována právě recitativům. Stručně řečeno, výsledkem byla zcela „klasická“ interpretace, založená však na precizní a minuciózní přípravě.
Nedávná zkušenost s další inscenací Tajného manželství (premiéra 24. března 2019 v Divadle na Orlí v Brně) byla rozdílného charakteru. V tomto případě šlo o projekt ideově iniciovaný vedoucím Komorní opery JAMU a podpořený finančně grantem Studentské grantové soutěže Specifického výzkumu na JAMU. Záměr projektu stavěl na instrumentální úpravě díla, která by umožnila jeho provádění na menších (studentských či oblastních) operních scénách, na nichž jinak z prostorových důvodů takovéto nastudování možné není. V mé dirigentské praxi se nejednalo o první zkušenost v oblasti re-instrumentace, v minulosti jsem již spolupracoval na upraveném baletním provedení Pucciniho Madame Butterfly (Moravské divadlo v Olomouci, 2002) a na baletní verzi Rossiniho hudby čerpající z nejvýznamnějších operních děl tohoto italského skladatele (Krakovská opera v roce 2010) a pro Opavské divadlo jsem vytvořil instrumentální úpravu muzikálu Limonádový Joe (2015).
V případě Cimarosova Tajného manželství pro Komorní operu JAMU, tedy pro potřeby divadla s menším orchestrálním zázemím, jsem úmyslně zvolil instrumentální složení převážně s dechovými nástroji. Melodickou linii vede dechový kvintet (flétna, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh), zatímco další nástroje (violoncello, kontrabas, cembalo, taktéž lesní roh) mají dvojí funkci: jednak drží harmonickou linii a také zastávají funkci doprovodného bassa continua. Zvláštností, která nebyla v Cimarosově době běžná, je užití harfy, která propojuje melodii a harmonii díla. Oproti původnímu složení orchestru, v němž byly podle dobových zvyklostí rovnoměrně obsazeny smyčce, dechové nástroje a bicí, mohl být tudíž zvuk orchestru pro některé posluchače možná překvapivý, věřím ale, že pomohl odkrýt nové zvukové možnosti tohoto díla.
Moje úpravy původní partitury probíhaly v různých fázích: zpočátku jsem soustředil své síly na hloubkové studium originálu, který jsem již před pár lety dirigoval v Itálii. Poté jsem se zaměřil na historické kontexty opery Tajné manželství v českém prostředí, jejímuž historickému provozování se věnoval pražský muzikolog a znalec italské opery Marc Niubò 4. Následovala pak pečlivá analýza originální instrumentace, na jejímž základu jsem vydedukoval, že stará mozartovská praxe a dobová instrumentální tradice jsou jedinou možnou cestou, jak dosáhnout toho, aby byla opera přitažlivá.
Inovativnost projektu spočívala v použití harfy, která se jinak v operách daného historického období neobjevovala. Já jsem ale v její použití věřil, protože sonorita tohoto nástroje měkce objímá čistotu a prostotu hlasů a textů Cimarosy. Musím dodat, že nápad s použitím harfy mi přišel spontánně až poté, co jsem instrumentoval první 4 kusy, a poté, co jsem objevil použití druhých houslí jako doprovodu pro tercet č. 8 („Le faccio un inchino“ – „Klaním se Vám“). Ten efekt mě okouzlil, a rozhodl jsem se tak pro rozšíření přítomnosti zvuku harfy tak, aby nebyla pouhým doprovodem clavicembala, ale aby zaznívala jako konstanta v průběhu značné části opery.
Dobové opery nepoužívají více než 5–6 modelů v provázání doprovodu, prvního hlasu a bassa continua. To mi usnadnilo práci při rozdělování hlasů na jednotlivé hudební nástroje, které jsem si zvolil. Přirozeně, tento typ realizace předpokládá rovněž výběr instrumentální sólistické skupiny, přičemž žádný z nástrojů není nikdy zdvojován.
Hudební inspirací pro volbu konkrétních nástrojů mi byl W. A. Mozart se svými serenádami a divertimenty 5. Tato díla jsou prototypy skladeb s průzračně čistou kompoziční fakturou, ale též s nemalou interpretační náročností zejména v ohledu valorizace schopností a dovedností každého jednotlivého interpreta, a navíc i vzájemné souhry. V průběhu práce jsem stál před otázkou, zda použít v nové partituře trubku, či ji nahradit jiným nástrojem. Nakonec jsem se jí vyhnul: naopak jsem nelitoval užití tympánů v partituře, napomohly ve spojení s lesními rohy a občas klarinetem k vytvoření zajímavého témbru.
Ve finále druhého aktu jsem považoval za vhodné ponechat alespoň rytmickou konfiguraci trubek, s uplatněním tympánů. Tento přístup je odlišný od realizace finále prvního aktu, kde jsem věrně zreprodukoval part tympánů tak, jak je užit v originále.
Mohu z vlastní interpretační zkušenosti konstatovat, že použití tohoto typu instrumentace podporuje nosnost vokální interpretační linky, která může být – zejména v případě mladých studentských hlasů – zahlcena orchestrálním témbrem. Naopak zde vzniká jakási forma rovnováhy mezi orchestrálním a vokálním partem.
Jsem toho názoru, že typ instrumentace užitý při nedávné brněnské inscenaci je vhodný pro použití u mnohých jiných oper z daného období a že jeho použití by umožnilo kterémukoliv malému a střednímu divadlu, které se zpravidla potýká s problémy finančního rázu, realizovat operní díla, aniž by muselo disponovat velkým orchestrem. V tom spatřuji hlavní přínos realizované úpravy.
Shrnutí
Opera Tajné manželství Domenica Cimarosy je typickým představitelem žánru opera buffa, pro nějž je charakteristické zasazení děje do všedního života prostých lidí a měšťanů. V opeře je hudebně využito stálé přítomnosti jednajících postav, jimž je tak dána možnost maximálně rozehrát zápletku příběhu. Dílo je považováno za jednu z obdivuhodných ukázek Neapolské operní školy 18. století, mezi jejíž nejznámější představitele patří právě Cimarosa. Na rozdíl od dřívějších, klasických inscenací bylo nastudování premiérované 24. března 2019 v Divadle na Orlí v Brně rozdílného charakteru. Šlo zde o projekt, jehož záměrem byla prezentace díla ve zúžené instrumentální úpravě. Ta umožňuje jeho provádění na menších operních scénách, na nichž jinak z prostorových důvodů takovéto nastudování možné není.
Resumé
The Secret Marriage, an opera by Domenico Cimarosa, is a typical representative of the opera buffa genre, characterized by the plot being framed by everyday lives of ordinary people and townsmen. Musically, the opera uses permanent presence of the acting characters who thus get a chance to develop the storyline to the maximum. The work is considered one of the admirable examples of the 18th century Neapolitan School of opera and Cimarosa is one of its most famous representatives. Unlike the previous, classic productions, the character of the rendition premiered on 24 March 2019 at the Na Orlí Theatre in Brno was different. The aim of the project was to present the work in a narrowed instrumental arrangement. It allows the work to be performed on smaller opera stages, where the rendition otherwise would not be possible due to space limitations.
Klíčová slova
Cimarosa, opera buffa, Neapolská škola, JAMU, Damiano Binetti
Strany 5-10/2020
