Bolesti rukou u klavírních interpretů a jejich léčba v 19. století

 

Lenka Kučerová

 

Výuka hry na hudební nástroje má stejně dlouhou historii jako vývoj nástrojů samotných. Nejinak je tomu také u nástrojů klávesových. Pomiňme zde takové, které se dnes považují za předchůdce současného klavíru. Obrovské množství vývojových typů, často i kuriozních, vyžaduje po interpretovi specifické znalosti jejich konstrukce, a tedy i způsobů hry. K nástroji, který se svou stavbou a možnostmi nejvíce blíží těm dnešním, přispěli na počátku 19. století především dva stavitelé, Robert Stodart (1748–1813) a John Broadwood (1732–1812), a jejich synové. 1 I v tuto dobu se však v klavírnických dílnách experimentovalo, ať už záměrně za účelem extrémního zesílení zvuku klavíru; zde lze jako příklad uvést Grafův nástroj se strunami několikanásobné tloušťky (takový používal Beethoven v závěru života v období hluchoty), nebo za účelem zdokonalit a zpevnit kostru nástroje a zvětšit jeho rozsah. Všechny tyto změny měly vliv na způsob klavírního vyučování.

Vezměme však v úvahu délku profesní dráhy tehdejšího učitele. Byl-li jako dítě hudebně nadaný, začal se svou činností v mnohem útlejším věku, než je dnes obvyklé, a jeho kariéra trvala prakticky celý život. Za několik desetiletí, která se pedagogové soustavně věnovali své profesi, se mohli v praxi setkat s různými typy klávesových nástrojů. Hra na každý z nich by jistě vyžadovala odlišné metodické přístupy. Bohužel bylo jen málo takových, kteří vývoj nejen sledovali, ale byli sami schopni a ochotni se v této oblasti dále vzdělávat. Je pravda, že možnosti mnohých vyučujících byly velmi omezené, ať už z důvodů materiálních, nebo čistě praktických, např. kvůli náročnému cestování do velkých měst, kde by mohli přijít s novinkami do kontaktu. Řada z nich tedy ulpívala na velmi mechanickém způsobu hry a cvičeních, která měli sami z mládí zažitá.

S mohutnějšími a tužšími nástroji zejm. anglických modelů rostl požadavek pevnějšího úhozu, a tím i síly, jakou musel hráč vyvinout. Cvičit sílu prstů tedy bylo hlavní prioritou mladých klavíristů, a proto se začalo posilovat. 2 Víra v užitečnost prstových cvičení byla neochvějná. Shrňme v následujících bodech zásady, na které tento způsob cvičení kladl největší důraz:

  • Jak bylo řečeno výše, v první řadě šlo o sílu prstů samotnou. Zde se celkem logicky vycházelo z předpokladu, že využívá-li žák při hře na nástroj prsty, je nezbytné posilovat především je. Další požadavek tedy s předchozím úzce souvisí:
  • Hrajme proto pouze prsty a cvičme pouze prsty. Není potřeba do hry zapojovat jakoukoliv jinou část těla, ani paži.
  • Zahrát brilantně umělecké dílo zvládneme pouze tehdy, budeme-li brilantně ovládat jednotlivá technická cvičení. Mechanické cvičení u nástroje a konečný přednes hudebního díla spolu příliš nesouvisí.
  • Míra zvládnutí technických cvičení se odvíjí od počtu hodin, které u nástroje strávíme. Čím déle budeme hrát, tím lépe to budeme umět.
  • Dalším podstatným prvkem ovládajícím výuku byla autorita pedagoga. Vyučující v hodině předehrával části skladeb a neustálým opakováním těchto frází se měl žák postupně zdokonalovat, až přednesovou skladbu perfektně zvládl.

S trochou nadsázky lze říci, že tyto způsoby hry na nástroj nevyžadovaly nejen používání paže, ba ani hlavy. Jaroslav Pruner ve své práci Klavír: historie, psychologie, diskografie cituje slova Adolfa Kullaka, který přiznává, že tyto metody cvičení fungují, přestože ignorují intelekt. 3 Jistě produkovaly na jednu stranu technicky skvěle vybavené umělce, ale také na stranu druhou – a to v mnohem větší míře – interprety, kteří museli na svá přání rezignovat kvůli více nebo méně vážným onemocněním. 4

Snaha zaměstnat při cvičení na klavír výlučně prsty vedla některé hudebníky-vynálezce k výrobě různých pomůcek. Tato problematika byla zpracována nesčetněkrát, proto zde uveďme jen ty nejpodstatnější z nich. Prvenství si drží chiroplast. Ten si nechal v roce 1814 patentovat Johann Bernhard Logier (1777–1846). O dva roky později o něm tento hudební skladatel a pedagog vydal v Londýně práci An Explanation and Description of the royal Patent Chiroplast, or Handdirector for Pianoforte. 5 Šlo o poměrně složitý přístroj složený ze dvou lišt a mnoha dalších komponentů, který se upevňoval na klaviaturu. Do českých zemí jej přinesl Josef Proksch (1794–1864), když se v roce 1829 během studií setkal s Logierem v Berlíně. Proksch byl myšlenkou natolik nadšený, že sám sepsal klavírní školu, která byla na využívání chiroplastu založená. Jde o dvoudílnou práci Neues Unterrichts-System im Pianoforte-Spiel mit Anwendungdes Chiroplasten von J. B. Logier, vyšla v Praze v roce 1831. Na tento přístroj odkazuje jen v prvním díle. Ten byl určen začátečníkům zhruba pro první rok studia hry na klavír. Aby čas při cvičení rychleji ubíhal, doporučovali někteří vyučující např. četbu knihy. Mezi mini byl i Friedrich Kalkbrenner (1784–1849), který si chiroplast pro své potřeby mírně upravil.

Pomoci měl také daktylion, sada kroužků s pružinami, jejichž odpor musel hráč prstem překonat, aby uhodil do klávesy. Autorem tohoto vynálezu je Heinrich Herz. K již zmiňovaným přičtěme ještě dostupnější pomůcky, jako jsou nejrůznější lišty, válečky či rozpěry. 6

Podobné vymoženosti tehdejší doby neminuly ani ostatní instrumentalisty. Můžeme zmínit např. masky na obličej pro trubače, které měly zabránit přílišnému nadýmání tváří. 7 Hráči na smyčcové nástroje si mohli zakoupit „Arm-Regulator“ čili „řídič paží“. Sloužil „k docílení a kontrole správného vedení smyčce.“ 8

Strnulé a nehybné hraní na klavír mohlo trvat mnoho hodin denně. Co se týče zdravotních následků, literatura se zmiňuje zejména o poruchách nervů rukou a jejich motoriky. Obšírně o nich v různých zdrojích píše Duchoslav Panýrek. 9 Právě z počátečního období, kdy se začal věnovat publikování, pochází sedmistránková stať zaměřená velmi úzce, a to na zdravotní problémy klavíristů: článek Choroby z povolání u pianistů je otištěný v Daliboru z roku 1901. 10 Zde připouští, že i „[…] ušlechtilá povolání přinášejí škody dotýkající se tu tělesně, tu duševně, někdy i duševně i tělesně člověka, který se jim věnoval.“ 11 Podotýká také, že se dosud medicína zdravotními problémy klavíristů nijak obšírněji nezabývala. Sám Panýrek s touto problematikou přišel poprvé do kontaktu na sjezdu německých chirurgů, který se konal 18.–21. dubna 1900 v Berlíně. Zde přednesl polský lékař Isidor Zabłudowski (1850–1925) příspěvek Ueber Klavierspielerkrankheit in der chirurgischen Praxis. 12 Ten Panýrka zřejmě oslovil natolik, že se o rok později rozhodl nabyté poznatky přenést do českého prostředí a seznámit s nimi veřejnost.

Panýrek tvrdí, že bolestmi rukou trpí nejvíce pedagogové, a to z výše zmíněné příčiny: předehrávají svým žákům celé dny repertoár a jejich svěřenci jej po nich opakují. Jeho příspěvek by tedy mohl být cílený především na tehdejší vyučující klavíru, o čemž se také v úvodu zmiňuje.

Panýrek ze začátku popisuje, jak vypadají ruce nevhodné ke hře na klavír a tedy takové, které jsou k onemocněním nejnáchylnější. Jeho text je důkazem, že i on počítal s tím, že cvičení na klavír sestává z jednotlivých pohybů prsty, navzájem izolovaných. Píše totiž, že „Položíme-li zcela vyvinutou ruku člověka na klaviaturu, pokrývají 4 prsty tři klavesy.“ 13 Z toho tedy plyne, že se prsty musejí nepřirozeně roztáhnout, aby byly všechny „na svých místech“. To podle něj způsobuje zranění jako podvrtnutí, zánět šlachy nebo zánět svalu, dokonce i natržení svalu, protože prst, aby se stal silným, musí přece do klávesy udeřit rychle a prudce. V tomto kontextu vyjmenovává především děti a osoby menšího vzrůstu, které ke hře na klavír prozatím nemají dobré fyziologické předpoklady.

Nabízí se zde souvislost s vynálezem klaviatury. Tu představil Heinrich Josef Vincent (1819–1901) a popsal v práci Die neue Klaviatur. Ihre Vortheile gegenüber den Nachteilen der alten. Ein Aufruf zur Beherzigung an alle Musiker und Dilettanten, Klavier-Lehrer und Fabrikanten v roce 1875. 14

https://vlp.mpiwg-berlin.mpg.de/library/data/lit38212/index_html?pn=5&ws=1.5. [citováno 2023-08-25]. Jde o elegantní řešení, jak lze hrát na klavír bez nepříjemných následků i malou rukou: použitím užších kláves. Sám autor ji doporučuje hlavně dětem. Vincentova myšlenka má však mnoho odpůrců. Řadí se k nim např. čeští autoři klavírních škol Zdeněk Fibich a Jan Malát. Podotýkají, že „[…] nesouhlasí s nynějším prstokladem a tudíž veškerou technikou hry na klavír; musely by se tedy i v této příčině důkladné a dokonalé opravy a nápravy státi.“ 15 Je pravdou, že se klaviatura v praxi neujala a „Ač od vynálezu této klávesnice již mnohý rok uplynul, předce [sic!] není známo, že by byl došel rozšíření.“ 16

Také Panýrek se v závěru svého příspěvku zmiňuje o možnosti upravit klávesy tak, aby nepoškozovaly ruce. Vždyť malí houslisté také začínají hrát na housle menších rozměrů. Není známo, jestli Panýrek znal Vincentovu klaviaturu. Byl však obeznámený s dílem maďarského klavíristy a matematika Paula von Jankó (1856–1919), mj. žáka Antona Brucknera ve Vídni. Jankó si v roce 1882 nechal patentovat nástroj, na kterém „Postavil dvě klaviatury schodovitě, aby dosáhl menšího intervallu prostorového při vzdálených tonech. Jeden a týž ton je na klavíru Jankóově vícekráte a lze ho tedy zasáhnouti tam, kde je tonu posléze uhozenému nejblíže.“ 17 Nástroj byl údajně klavírními pedagogy nadšeně doporučován, i když nelze s jistotou říci, že by na něj sami uměli technicky správně hrát. V tom spatřuje největší slabinu jak Panýrek, tak Zabłudowski: „Musí dříve vzniknouti nová generace učitelů, aby novou klaviaturu mistrovsky ovládali.“ 18 Všimněme si, že bolest klavíristových prstů a rukou je podmiňována nevhodným nástrojem, nikoliv nevhodnou hrou na něj. Panýrek si přeje, „Nechť XX. věk zdokonalením klavírů chorobu tuto odstraní.“ 19

Zpět ale k samotným onemocněním klavíristů. Panýrek je přirovnává ke křečím, kterými trpí písaři nebo také houslisté. Jejich choroby se ale od klavíristů liší. V případě houslistů a písařů jde o onemocnění nervů. A i když „Nervstvo má v ústrojí slovo první a poslední. Není skoro úkonu, aby se děl bez nervů. […] Každý pohyb prstů, každý krok, každý pocit, každá představa, každý úmysl je dílem více méně složitých úkonů nervových“, 20 u klavíristů jsou poškozené především svaly a šlachy. Další odlišností podle něj je, že křeč písařská a křeč houslistů se vyvíjí dlouho a zpočátku nepozorovaně, kdežto nemoc pianistů náhle, protože jde vlastně o úraz (opět se vracíme k předpokladu prudkých izolovaných pohybů prsty). Jako první příznaky uvádí kromě bolesti a otoku také zvýšenou teplotu a tyto symptomy se mají projevovat i v době, kdy prst není namáhán. Jako léčbu doporučuje klid a masáž; zde je patrný vliv Zabłudowského, který se účinkem masáží v této době intenzivně zabýval. 21 K odstranění bolesti Zabłudowski doporučuje masáže spojit s vhodnými pohybovými cvičeními. Nejlépe však je podle něj svěřit se do rukou lékařů a neprovádět masáž sami na sobě. 22

Po uzdravení je možné se ke hře vrátit, nicméně pozvolna. Panýrek naléhavě doporučuje vyvarovat se snahy rychle dohnat cvičební látku z doby, kdy nebylo možné prst ke hře používat (všimněme si, že se opět hovoří o samotném prstu). Hrozilo by totiž nebezpečí, že se onemocnění bude projevovat znovu a znovu a v krajním případě se stane chronickým. Pak by klavírista trpěl křečí, která je typická právě pro houslisty a písaře. K těmto extrémním stavům ale podle něj dochází zřídka, protože bolesti klavíristu donutí přestat se hře na klavír dále věnovat. Není tomu ale tak u písařů „[…] hlavně proto, že člověk může špatně psáti, kdežto špatná hra je kočičina nesnesitelná.“ 23 Při přemáhání bolesti by se mohl vytvořit zánět a ten se pak projevit i jako bolest v zápěstí, v lokti a v rameni, 24 případně také jako zbytnění kosti. Jsou-li svaly rukou přetížené, mohou vypovídat zcela službu. To způsobí, že prst „[…] se nenatáhne na jeden ráz, nýbrž na dvě tempa.“ 25

Panýrek si všímá, že dlouhodobým hraním se mění tvar ruky. Zmiňuje se o konečcích prstů, které nabývají čtyřhranného tvaru, a konečné články prstů shledává více širšími než vyššími. Bříška prstů jsou tužší. Tyto změny jsou však přirozené a k onemocněním nevedou. Vždyť konstrukce těla sportovců se také přizpůsobuje pohybům, jaké jsou pro daný sport charakteristické a nejvýhodnější: „Na větší požadavky odpovídá organismus zmohutněním orgánu zaměstnaného.“ 26 Je-li však orgán (v našem případě jde stále o samotný prst) přetěžován dlouhodobě, dostaví se atrofie čili úbytek svalstva. Tím vysvětluje, že ti, kteří se hře na klavír věnují příliš, mají štíhlé prsty. Pokračuje-li žák neustále ve vysoké intenzitě cvičení, tato štíhlost pak přechází i dále: nejdříve do paží a posléze do celého těla. To způsobuje celkovou slabost organismu a může mít zpětně za následek nesprávnou hru na nástroj. 27

Co se držení těla při hře týče, byla této problematice věnována rovněž pozornost. Chronologicky nejblíže Panýrkovým spisům je příspěvek, který pochází z roku 1932, tedy cca třicet let po sjezdu chirurgů v Berlíně a po zveřejnění Panýrkova pojednání o chorobách klavíristů. Je otištěn v České hudbě a autorkou je lékařka Božena Vepřovská. 28 Jeho název je Životospráva klavíristova. 29 Mohlo by se zdát, že třicet let je dostačující doba k tomu, aby lékařská věda nahlížela na lidské tělo optikou nám bližší. Opak je pravdou. Vepřovská nutí děti sedět u klavíru zpříma, nejen proto, aby si nehrbily páteř, ale také proto, že se tím umožňuje hluboké dýchání. To je ještě i v současné době pochopitelné. Dále však uvádí, že kvůli nesprávnému dýchání hrozí „[…] poruchy anatomické, např. vyšinutí a klesání orgánů z jejich správné polohy, jež je umožněno snížením napětím tkání.“ 30 Nesprávné sezení může mít prý vliv i na zažívání. Je omezená činnost žaludku a může dojít dokonce k jeho rozšíření. S jejím požadavkem dostatku světla, čerstvého vzduchu a pravidelných procházek bychom jistě i dnes rádi souhlasili.

Vepřovská Panýrkův příspěvek v Daliboru četla. Průběžně na něj totiž odkazuje a sama jej doplňuje o různá doporučení, která jsou v klavírní metodice ve 30. letech 20. století v praxi používaná. K těm patří např. množství času, jaké je vhodné denně věnovat hře na klavír. Její úsudek je na rozdíl od metodik raného 19. století nanejvýš rozumný: „Pracovní doba má být tak upravena, aby nepřesahovala pracovní schopnosti.“ 31 Koneckonců moderní názory, z nichž se vychází dodnes, se objevovaly již dříve v 19. a na počátku 20. století. Jeden z prvních autorů klavírní školy, který se zajímal také o výsledný zvuk a kvalitu tónu, byl již Muzio Clementi. Důkazem je jeho práce Introduction à l‘Art de toucher le Piano-Forte (Úvod do umění hry na klavír). 32 Přesto se ještě v tomto téměř osmdesátistránkovém spise dozvíme, že všechny prsty musí být schopny vytvořit stejně silný úhoz, a proto je nutné je stejně procvičovat. 33 Tyto a další poznámky by se ovšem netýkaly chorob klavíristů, nýbrž vývoje klavírní metodiky vůbec.

Přístupy k léčbě onemocnění rukou a paží z přecvičení se tedy v 19. století příliš nelišily od současnosti. Předepisoval se klid, případně masáž. Stejně jako dnes i tehdy lékaři doporučovali svěřit se nejlépe do rukou odborníka. Velmi rozdílné jsou však příčiny, kvůli kterým k onemocněním docházelo. Maximální propojení zvukové představy s volnými a přirozenými pohyby celého těla je nejlepší cesta ke kultivované hře a k udržení si zdraví.

Shrnutí

Příspěvek se zabývá problematikou hry na klavír v 19. století. Přibližuje způsoby cvičení a popisuje zásady, na kterých v této době stála klavírní výuka. Šlo především o izolované cvičení jednotlivých prstů (tzv. prstová škola). To často vedlo k bolestem ruky a k poraněním. Pro doplnění jsou v textu uvedené také přístroje, které se používaly k lepšímu efektu z cvičení na nástroj. Onemocněním rukou klavírních interpretů se zabýval v českých zemích chirurg Duchoslav Panýrek. Ve svých spisech se zabýval nejen příčinami a projevy nemocí rukou, ale také navrhoval jejich léčbu. Očima tehdejší medicíny se k těmto zdravotním problémům vyjadřovala i Božena Vepřovská. Dnes jde o metody dalece překonané a mají význam pouze historický.

Summary

The contribution deals with the issue of piano playing in the 19th century. It presents the methods of practice and describes the underlying principles of teaching piano play at the time. It mainly consisted of isolated exercise of individual fingers (the “finger school”). This often led to hand pain and injuries. The apparatus used to enhance the instrument practicing are also listed throughout the text. The hand disorders of piano performers were studied in the Czech lands by the surgeon Duchoslav Panýrek. In his writings he not only dealt with the causes and manifestations of hand disorders, but also proposed their treatment. Božena Vepřovská also commented on these health issues through the prism of the medicine at that time. Today these methods are far outdated and only retain their historical significance.

Klíčová slova

klavír, onemocnění, Panýrek, 19. století, prstová škola

Přehled zdrojů

BÖHMOVÁ-ZAHRADNÍČKOVÁ, Zdeňka. Kapitoly z dějin klavírních škol. Praha: Supraphon, 1973.

BÖHMOVÁ-ZAHRADNÍČKOVÁ, Zdeňka. Slavní čeští klavíristé a klavírní pedagogové z 18. a 19. století (do založení klavírního oddělení pražské konzervatoře roku 1888). Praha: Editio Supraphon, 1986.

Dalibor. 21. 3. 1907, roč. 29, č. 47, s. 375.

FIBICH, Zdeněk a Jan MALÁT. Velká theoreticko-praktická škola pro piano. K soustavnému vyučování od prvých počátků až k dokonalosti virtuosní, s četnými příklady z národních písní a ze skladeb skladatelův česko-slovanských. 2. díl. Praha: Fr. Urbánek, 1884.

FRABŠA, František Salesius. Panýrek Duchoslav Dr. Čeští spisovatelé dnešní doby. Životopisná data a seznam literárních děl žijících spisovatelů. Praha: Lidová tribuna, 1923, s. 103–104.

JIRÁSEK, František. Bílý Újezd – dějiny obce. Online. In: Obec Bílý Újezd. 2007. Dostupné z: https://www.bilyujezd.cz/bu/kronika/pr03.html#d0e1384. [citováno 2023-08-25].

MALÁT, Jan. Počátky vyučování hře na klavír. Dalibor. 10. 4. 1879, roč. 1, č. 11, s. 83–84.

PANÝREK, Duchoslav. Den co den, rok co rok: úvahy o palčivých otázkách zdraví. Praha: Český čtenář, 1908.

PANÝREK, Duchoslav. Choroby z povolání u pianistů. Pokračování. Dalibor. 8. 6. 1901, roč. 23, č. 24, s. 191–192.

PANÝREK, Duchoslav. Choroby z povolání u pianistů. Úvod. Dalibor. 4. 5. 1901, roč. 23, č. 18, s. 141–143.

Panýrek. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 19. díl. Praha: J. Otto, 1902, s. 159–160.

PRUNER, Jaroslav. Klavír: historie, psychologie, diskografie. Ostrava: Montanex, 1999. ISBN 80-7225-025-6.

VEPŘOVSKÁ, Božena. Životospráva klavíristova. Česká hudba. 15. 3. 1932, roč. 35, č. 13, s. 193–195.

VINCENT, Heinrich Josef. Die neue Klaviatur. Ihre Vortheile gegenüber den Nachteilen der alten. Ein Aufruf zur Beherzigung an alle Musiker und Dilettanten, Klavier-Lehrer und Fabrikanten. Online. Malchin: A. Hothan, 1875. In: The Virtual Laboratory. 2023. ISSN 1866-4784. Dostupné z:

https://vlp.mpiwg-berlin.mpg.de/library/data/lit38212/index_html?pn=5&ws=1.5. [citováno 2023-08-25].

WILLIAMS, John-Paul. Piano. Průvodce hudebním nástrojem a jeho místem v dějinách. Praha: Slovart, 2003. ISBN 80-7209-473-4.

 

Strany 41-47/2023

Redakce