Alois Hába – Symfonická fantazie pro klavír a orchestr op. 8; k problematice dosavadních nahrávek a interpretační praxe

Tento text vznikl na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v rámci projektu Reflexe Symfonické fantazie pro klavír a orchestr op. 8 Aloise Háby podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT na rok 2020.

Miroslav Beinhauer

Úvod

Symfonická fantazie pro klavír a orchestr op. 8 1 je jedinou koncertantní skladbou Aloise Háby pro klavír a orchestr, o typický klavírní koncert se však nejedná. Díky unikátnímu vztahu mezi klavírní a orchestrální složkou jde o výjimečnou skladbu nejen v českém měřítku. Přestože byla Symfonická fantazie op. 8 zkomponovaná už před sto lety, v porovnání s koncertantními skladbami (klavírními koncerty) jiných českých skladatelů a také v rámci Hábovy tvorby jde o kompozici nepříliš známou, na koncertních pódiích téměř neuváděnou. Přitom se jedná o skladbu, která měla pro Aloise Hábu zcela zásadní význam a ve které představil nový, originální svobodný hudební jazyk.
– Zkomponováno v letech 1920–1921 v Berlíně
– Premiéra: 3. června 1922 v Düsseldorfu na zahajovacím koncertě festivalu Tonkünstlerfest, Karl Panzer dirigent, Eduard Erdmann klavír
– 2 existující nahrávky:

    1. z roku 1966: Státní filharmonie Brno, Jiří Pinkas st. dirigent, Branko Čuberka klavír (neveřejná rozhlasová nahrávka)
    2. z roku 1986, Filmový symfonický orchestr, Štěpán Koníček dirigent, Vladimír Koula klavír (Alois Hába – Centenary, Supraphon, 1993)

Symfonická fantazie op. 8 v rámci Hábovy tvorby

Symfonická fantazie op. 8 vznikala v letech 1920–1921, Hába na ní začal pracovat hned po příjezdu do Berlína, kam se z Vídně přestěhoval za svým učitelem skladby z vídeňské Akademie für Musik und darstellende Kunst Franzem Schrekerem. Tomu zde bylo nabídnuto místo ředitele na Staatliche Hochschule für Musik a několik jeho žáků včetně Aloise Háby jej do Berlína následovalo. Ačkoliv si Hába svého učitele velmi vážil, postupem času mu Schrekerův kompoziční styl přestal vyhovovat a již ve Vídni od něj pozvolna ustupoval. Ve svém berlínském působení se Hába téměř vymanil z vlivu svého učitele Franze Schrekera a začal komponovat dle vlastních uměleckých představ a ideálů. Jiří Vysloužil ve své knize „Alois Hába: život a dílo“ uvádí: „V Berlíně, kam Hába přešel na podzim 1920, již úplně ustaly pracovní kontakty mezi oběma, a pokud Hába vůbec setrval formálně ve Schrekerově třídě na berlínské Státní vysoké hudební škole až do Velikonoc 1922, pak tomu bylo spíše díky pracovním možnostem a podpoře, které se mu na tomto uměleckém ústavě dostalo přičiněním Schrekerova zástupce G. Schünemanna… ten Hábovi dovolil, aby si na ústavních nástrojích a přístrojích zvukově ověřoval výzkumy a kompozice ve čtvrttónové soustavě…“ 2 Při pohledu do seznamu Hábových skladeb podle opusových čísel z roku 1971 3 lze zjistit, že Symfonická fantazie op. 8 byla od té doby na několik let jedinou půltónovou kompozicí. Již Smyčcový kvartet č. 2 op. 7, jenž vznikl o rok dříve, v roce 1920, byl zkomponován ve čtvrttónovém systému, zároveň se jednalo o první Hábovu „nepůltónovou“ skladbu. Následně v letech 1921–1926 vzniklo velké množství pouze mikrointervalových, zejména čtvrttónových skladeb. Pokud však pomineme opusová čísla, lze zjistit, že Hába pracoval v této době i na půltónových skladbách – ty však nebyly dokončeny, nebo se je Hába rozhodl nezařadit do svého seznamu 4.
V rámci klavírní tvorby Hába touto skladbou dovršil své raně skladatelské období a zároveň naznačil, který směrem se chce dále ubírat. Skladba je podobně technicky náročná, komplikovaná, tónově zahuštěná a pozdně romanticky expresivní jako jeho Sonáta pro klavír op. 3 z roku 1919, ovšem svým novým postojem ke vnímání forem a harmonie navazuje na Šest klavírních skladeb op. 6 z roku 1920, které však svou harmonickou volností překonává. Umně zde tedy navazuje na své dvě vrcholné klavírní kompozice z ranějšího období. Po zkomponování Symfonické fantazie op. 8 se Hába i díky skvělému vybavení a možnostem na berlínské škole zaměřil na mikrointervalovou hudbu a její propagaci, v následujících letech tedy vzniklo velké množství skladeb pro čtvrttónový klavír. Prvním půltónovým klavírním opusem, který Hába zkomponoval po roce 1921, jsou Čtyři moderní tance op. 39 z roku 1926 a Shimmy-Fox s. op. z téhož roku.

Interpretační problematika

Formální i harmonická složka Symfonické fantazie op. 8 byly v minulosti analyzovány 5, není tedy potřeba se jimi zde podrobně zabývat. Mimo to se formálně jedná o volné variace, jež na sebe nejsou ve větší míře navázané. Symfonická fantazie op. 8 je vskutku originálním dílem. Již samotný vztah klavíru a orchestru je velmi neobvyklý. Nejedná se o klavírní koncert ani o orchestrální skladbu s větším podílem klavírní složky, Hába při kompozici zaujal osobitý postoj: klavír není zcela integrován do orchestru a lze mu připustit zejména v některých sólových částech vedoucí pozici. Ta je ovšem svěřena mnohokrát také jen orchestru, nejčastěji však klavír i orchestr organicky kooperují na budování toku hudebních myšlenek. Spojitost mezi klavírní a orchestrální složkou je definována hudebním materiálem, který Hába použil. Jedná se o jednovětou skladbu členěnou na pět volně variačních částí. Hudební myšlenky jsou za sebou řazeny „volně“, často na sebe navazují, překrývají se, na jejich vzniku a realizaci se podílí klavír i orchestr a skladba se tak jeví velmi kompaktně a lineárně. Symfonická fantazie op. 8 nepůsobí jako formálně jasný klavírní koncert, kde klavírní složka vévodí a často s orchestrem „soupeří“, zde by klavír bez orchestru a orchestr bez klavíru nemohl fungovat.
Klavírní part je velmi obtížný. Rozhodně nelze hrát Symfonickou fantazii pro klavír a orchestr op. 8 bez předchozí interpretační zkušenosti s Hábovou klavírní hudbou. Zejména v ranějších klavírních skladbách s opusovým číslem 6 – Variacích na Kánon od Roberta Schumanna op. 1b, Dvou kusech pro klavír op. 2, Sonátě pro klavír op. 3 a Šesti klavírních skladbách op. 6 – lze Hábův způsob notového zápisu vypozorovat, lépe pochopit a zvyknout si na něj. Virtuozita v Hábových skladbách není prvoplánová či vyumělkovaná, vždy jde o vedlejší produkt vyššího uměleckého cíle. Kvůli tomu, že měl Hába velké ruce, a tudíž velké rozpětí mezi prsty, je mnoho jeho skladeb v původní podobě pro některé klavíristy jen obtížně hratelných. Typickým prvkem je polyfoničnost, vedení velkého počtu hlasů, často akordicky, množství méně významných protihlasů – tedy celkově zahuštěný notový zápis. Je tedy vždy nutné jednotlivé hlasy diferencovat, zhodnotit důležitost jednotlivých melodií či hlasů, aby skladba nevyzněla chaoticky, či naopak ploše a neplasticky. Všechny uvedené aspekty Hábových klavírních skladeb platí a jsou dovršeny v klavírním partu Symfonické fantazie op. 8. Skladba měla tedy v rámci Hábovy tvorby hluboký význam. Zásadním způsobem zde rozvíjel nový vyjadřovací jazyk, který je založen na naprostém opuštění pozdně romantické harmonie a skladatelské školy jeho učitele Franze Schrekera. Skladba reflektuje dvanáctitónové postupy, atonalitu, chromatismus či kontrapunkt, ovšem všechny výše uvedené složky jsou originálně modifikovány a použity zcela volně a svobodně.

Interpretační přístup Andrease Sebastiana Weisera

Andreas Sebastian Weiser 7 patří mezi nejvýznamnější dirigenty působící v Česku, spolupracoval s renomovanými orchestry po celém světě, má mnohaleté zkušenosti s dirigováním skladeb nejrůznějších stylových období. Autorovi tohoto článku pak poskytnul svůj umělecký pohled na Symfonickou fantazii op. 8 z pozice dirigenta. Z důvodu pandemické situace koronaviru a z toho vyplývajících vládních opatření nedošlo k osobnímu setkání, veškerá korespondence probíhala elektronicky a po telefonu. Základní informace o skladbě, notový materiál i nahrávky mu byly poskytnuty. V jeho textu se nachází nejen rozbor či srovnání se skladbami té doby, ale také velmi cenné poznatky ohledně počtu obsazení jednotlivých partů či případného nastudování. Text je natolik konzistentní, že bylo rozhodnuto jej ponechat v původní celistvé podobě bez dalších poznámek:
„Jestli Alois Hába plánoval původně napsat klavírní koncert, tak se mu to vyvinulo trochu někam jinam. A určitě si to uvědomil a dal této skladbě moudrý a správný název. I když je sólový part velmi těžký a náročný, klavírní koncert v klasickém smyslu to opravdu není, protože role orchestru přesáhne daleko funkci čistého doprovodu, naopak je často nositelem hudebního děje. Když srovnáme Symfonickou fantazii op. 8 s koncerty, které psali jiní skladatelé v časové blízkosti, jako například Prokofjev (2. a 3. koncert), Reger, Ravel, Schönberg nebo Rachmaninov, je rozdíl hned jasný. Jejich koncerty ukážou klavír ze všech možných stran. Vyzdvihnou jeho barvitost, virtuozitu, brilanci, plný až mohutný, nebo transparentní a křehký zvuk. Cokoliv se děje, sólový part klavíru všechno vede. Člověk může mít někdy dojem, že je svědkem divokého boje jednoho silného individua, titána s celým světem. Hábův hudební jazyk je však úplně odlišný, vypráví úplně jiný příběh. Celkově převažuje poměrné pomalé základní tempo, hudba působí velice zamyšleně, jako velká a hluboká meditace. Na začátku skladby je orchestr vnímaný jako hlavní prvek hudebního obsahu, klavír je toho součástí, ale zatím bez výrazného vlastního profilu. Krok za krokem se klavír však emancipuje a dostane se do role rovnoměrného hráče vývoje – ale ne dál, až na střední část skladby. Hába nikdy nepostaví oba protagonisty, sólový klavír a orchestr, proti sobě, nevytvoří dualismus ‚konflikt a řešení‘, nýbrž nechá to působit jako oboustrannou afirmaci společného obsahu.
Strukturálně je tato fantazie atematická, což vede také k velké formální otevřenosti. Má jenom jednu větu, která se ale nedá zařadit do jakéhokoliv ‚klasického‘ schématu. Je velice volná, opravdu jako fantazie. Hodně zjednodušeně by se dalo Symfonickou fantazii rozdělit do různých ‚epizod‘ podobného vývoje: z poměrně tiché plochy vzniká velká gradace, která většinou kulminuje v obrovském vrcholu (např. po čísle 2, po čísle 8, před číslem 18). První gradace je lineární a krátká, další dvě jsou delší a více ve vlnách, jako otevírající se vějíř. Význam klavíru neustále roste. Ve čtvrté vlně je klavír skoro sám a má už jenom malý vrchol. Pak následuje po čísle 24 (Allegretto scherzando) střední část, která má zcela jiný profil. Na jedné straně by tato fáze skladby mohla být vnímaná jako pomalá věta, na druhé straně je to část největšího významu klavíru jako sólového nástroje, dokonce i s náznakem kadence po čísle 29 nebo před číslem 33. Potom se vrátí princip gradace a vrcholů, ‚hudební vedení‘ se střídá mezi sólem a orchestrem. Dvě krátké vlny s rostoucími vrcholy ukončí celou fantazii. Jedním z důležitých interpretačních úkolů dirigenta je najít správný charakter jednotlivých ‚epizod‘ a interpretačně ho zdůraznit. Druh taktů se mění neustále podle hudební potřeby momentální struktury. Tyto změny nepodléhají žádné vysledovatelné logice. Takty jsou označovány většinou ve čtvrťových hodnotách, střídají se ale často takt po taktu (například začátek skladby vypadá takto: 6/4, 5/4, 4/4, 3/4, 6/4, 3/4, 7/4, 6/4…). Volba tempa určuje pro dirigenta technickou otázku, zda může dirigovat ve čtvrtkách, nebo je potřeba rozdělit doby a dirigovat v osminách. To ale významně ovlivňuje puls skladby.
Další výzvou pro dirigenta je zvuková rovnováha uvnitř orchestru stejně jako mezi sólem a orchestrem. Výzva proto, že orchestr je opravdu velký: tři flétny včetně pikoly, tři hoboje včetně anglického rohu, čtyři klarinety včetně es klarinetů a basklarinetů, tři fagoty včetně kontrafagotu, čtyři lesní rohy, tři trubky, tři pozouny, tuba, tympány a bicí nástroje (triangl, činely, malý buben, xylofon, kastaněty, tamburína, tamtam, zvony), na které hrají tři hráči, harfa, celesta a smyčce. Aby orchestrální zvuk mohl být vyrovnaný, je nutné obsadit do smyčcového aparátu minimálně deset prvních houslí, osm druhých houslí, šest viol, pět violoncell a čtyři kontrabasy, skoro by bylo lepší dvanáct prvních houslí, deset druhých houslí, osm viol, šest violoncell a čtyři nebo pět kontrabasů. Jde o obsazení pozdně romantického velkého symfonického orchestru. Na to je ale Hábova instrumentace poměrně klasická až konzervativní. Čím víc se vyvíjí gradace, tím hustší je sazba v orchestru. Způsob instrumentace je ale poměrně jednoduchý. Nejdříve se ke smyčcům přidávají dřeva, pak žestě, které většinou jen zdvojnásobují hlasy smyčců. Proto je důležité pečlivě kontrolovat balance zvuků. Hába velmi často vede první housle rozděleně v oktávách. Tím sice rozšíří zvukový prostor, ale zároveň je první nejvyšší hlas tak vysoký, že celkový zvuk primů je oslabený a méně koncentrovaný, nemluvě o intonační náročnosti.
Fakt, že Symfonická fantazie op. 8 není napsaná jako klasický klavírní koncert (tedy jako sólo a doprovod), ale že orchestr má mnohem větší význam, znamená pro dirigenta a sólistu, že je absolutně nutné, aby měli společnou, v ideálním případě až tu samou vizi a interpretační koncepci. Jinak je umělecky přesvědčivé provedení nepředstavitelné.“

Notový materiál a nahrávky

V České republice je Alois Hába i ve 21. století stále považován za skladatele převážně mikrointervalové hudby 8, neboť jeho skladby zkomponované v konvenčním harmonickém systému nejsou tolik známé. Nejinak je tomu i v případě Symfonické fantazie op. 8. Přestože je její originalita a význam obrovský (jak již bylo popsáno v předchozí kapitole), skladba se netěší velké popularitě ani přílišnému věhlasu. Důvodů, proč tomu tak je, se zdá být několik. První problém může představovat notový materiál: o odkaz Aloise Háby se stará správce Hábovy pozůstalosti Jan Andreska a po konzultaci s ním bylo zjištěno, že momentálně vlastní pouze několik výtisků partitury skladby (Český hudební fond, 1974), jednotlivé nástrojové party byly při posledním nahrávání ztraceny. Následné neúspěšné pátrání po partech v několika českých kulturních institucích tuto domněnku potvrdilo. To ovšem představuje podstatný problém u případné realizace nastudování, nahrávání, koncertního provedení skladby či analýzy jednotlivých partů. Proto byl pro potřeby studie zhotoven alespoň klavírní part, doplněný o několik poznámek. Tímto vznikla pracovní verze klavírního partu, ze které je nicméně možné skladbu hrát a na jejímž základě lze klavírní part v budoucnu edičně vydat. Party pro všechny ostatní nástroje však neexistují a je tedy nutné počítat s větší finanční investicí za účelem jejich vyhotovení.
Další nepříjemností jsou nahrávky Symfonické fantazie op. 8. Existují totiž pouze dvě nahrávky z let 1966 a 1986 9, další se ani ve světovém měřítku nepodařilo dohledat. Bohužel však ani jednu není možné považovat za reprezentativní či uspokojivou. Jedinou veřejně přístupnou studiovou nahrávku z roku 1986, kterou vydal v roce 1993 Supraphon, lze označit za podprůměrnou. Možnosti vyznění skladby jsou mnohonásobně vyšší, než jaké nahrávka nabízí. Ačkoliv jsou v partituře v průběhu celé skladby uvedená konkrétní doporučená tempa, v nahrávce jsou ve většině případů tato tempová značení ignorována – skladba je interpretovaná mnohem pomaleji. Více než pětatřicetiminutová nahrávka je o téměř jedenáct minut delší než nahrávka z roku 1966! 10 Bohužel to vypadá, že obrovské tempové změny oproti zápisu v partituře nejsou umělecky omluvitelné – tedy nesouvisí s uměleckým záměrem, nýbrž poukazují na nedostatečné technické dovednosti klavíristy či orchestru. Kvůli všeobecně pomalejším tempům působí skladba neohrabaně a rozvláčně. Tímto trpí zejména klavírní part, kde jsou dlouhé tóny, mající tvořit melodii, od sebe izolované a zdánlivě nesouvisející. V orchestru je tento problém částečně eliminován smyčcovými nástroji. Rychlejší a kontrapunkticky komplikovanější části skladby (často oba problémy zároveň) rovněž nevyznívají v klavíru precizně, spíše naopak. Horší je však skutečnost, že skladatelovy umělecké nápady se především v těchto náročnějších místech naprosto vytrácejí, neboť kvůli své neobratnosti a neúspěšnému zaměření na technické problémy působí náhodně, místy až chaoticky a po čase začne skladba zákonitě nudit. Zejména volbu klavíristy tedy lze v tomto případě pokládat za velmi nešťastnou.
Rozhlasová nahrávka z roku 1966 přece jen o něco lépe reflektuje Hábovy ideje. Bohužel však není v internetovém prostředí veřejně dohledatelná, neboť je majetkem Českého rozhlasu. To je velká škoda, protože by dokázala mnohem více podnítit posluchače či interprety k nastudování Symfonické fantazie op. 8. Nahrávka působí hned na první poslech přirozeněji a umělecky hodnotněji. Klavírista Branko Čuberka zvládl interpretaci náročného klavírního partu mnohem lépe technicky i hudebně. Ovšem i zde lze nalézt zejména při poslechu skladby s partiturou několik problémů: technicky náročná místa nejsou i kvůli snaze dodržovat předepsané tempo dokonalá, občas se z nich vytrácí hudební myšlenky a místy nepůsobí klavír s orchestrem kompaktně, obsahově ani tempově. Zvuková kvalita nahrávky rovněž neodpovídá dnešním standardům, vyskytuje se v ní množství šumu a zvuk je celkově dost zastřený. 11 Z výše uvedených informací vyplývá, že pořízení nové, a hlavně kvalitní nahrávky by bylo více než potřebné. Jediná veřejně dostupná nahrávka je 35 let stará a kvalitativně naprosto nevyhovující.
Poněkud nelichotivé jsou také dochované dobové recenze z roku 1922, kdy byla Symfonická fantazie op. 8 uvedena v premiéře v Düsseldorfu na zahajovacím koncertě festivalu Tonkünstlerfest. Skladba se nesetkala s přílišnou posluchačskou přízní 12, byla tehdejšími recenzenty převážně nepochopena – ti nepřijali Hábův osobitý a v mnohých ohledech revoluční hudební jazyk; o kvalitě nastudování však lze dnes jen polemizovat.

Závěr

Symfonická fantazie pro klavír a orchestr op. 8 Aloise Háby je další z unikátních skladeb tohoto autora. I kvůli její výjimečnosti ve všech hudebních aspektech, a tedy i obtížnému zařazení do známých kategorií jde o skladbu neprávem opomíjenou. Hába ve skladbě představuje originální a osobitý hudební jazyk zkombinovaný s unikátním vztahem klavíru a orchestru, který se i dnes jeví zcela mimořádně. Přitom se z dnešního pohledu nejedná o revoluční, či dokonce pobuřující skladbu, jako se mohlo jevit při premiéře roku 1922. Pokud by hudební organizace a orchestry nalezly odvahu se pouštět do méně probádaných vod, nebyla by hudební veřejnost ochuzena o takto výjimečné hudební kusy. Lze si jen přát, aby tomu bylo v budoucnu jinak.

Shrnutí

Předmětem studie je Symfonická fantazie pro klavír a orchestr op. 8 Aloise Háby z roku 1921 a její reflexe. Důležitou součástí studie je také zhodnocení nahrávek, popis problematiky unikátního vztahu mezi klavírem a orchestrem a také hudebního materiálu, který Alois Hába ve skladbě použil. Text rovněž poukazuje na možné důvody nezájmu o tuto skladbu ze strany hudební veřejnosti. Velmi cenná je reflexe skladby z pohledu dirigenta Andrease Sebastiana Weisera obsahující mimo jiné poznatky pro případné nastudování a nástrojové obsazení orchestru. Studii doplňuje nově vytvořený klavírní part skladby.

Summary

The study focuses on Alois Hába’s 1921 Symphonic Fantasy for Piano and Orchestra Op. 8 and its reflection. It consists of several important parts, such as the evaluation of recordings, a description of the issue of the unique relationship between piano and orchestra, as well as the musical material used by Alois Hába in the composition. The text also points to possible reasons for the lack of interest in this composition from the musical public. The reflection of the composition from the point of view of the conductor Andreas Sebastian Weiser is very valuable, as it contains, among other things, interesting pieces of knowledge for possible staging and instrumental cast of the orchestra. The study is complemented by a newly created piano part of the composition.

Klíčová slova

Alois Hába, Symfonická fantazie pro klavír a orchestr op. 8, reflexe, Andreas Sebastian Weiser

Přehled literatury

HÁBA, Alois. Nová nauka o harmonii diatonické, chromatické, čtvrttónové, třetinotónové, šestinotónové a dvanáctinotónové soustavy. Jinočany: H & H, 2000. ISBN 80-86022-54-4.
Hudební rozhledy: časopis pro hudební kulturu. Praha: Panorama, 1969, 22(2). ISSN 0018-6996. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:25b25860-0ade-11e4-a8ab-001018b5eb5c
REITTEREROVÁ, Vlasta a Lubomír SPURNÝ. Alois Hába (1893–1973): mezi tradicí a inovací. Praha: KLP, 2014. ISBN 978-80-87773-08-6.
VYSLOUŽIL, Jiří. Alois Hába: Život a dílo. Praha: Panton, 1974.

 

Strany 1-7/2021

Redakce