JAMUSICA

Markéta Myšková

Dvořákovu zhudebnění Moravských dvojzpěvů se věnovalo již několik autorů, Jaromírem Boreckým 1 Jaromír BORECKÝ (1869–1951) – básník, překladatel, literární a hudební kritik, orientalista, ředitel knihovny. počínaje, Ivanem Vojtěchem 2 Ivan VOJTĚCH (1928) – muzikolog, estetik, editor a vysokoškolský učitel.   konče. Jaromír Borecký provedl prvotní základní přiřazení všech zhudebněných textů ke sbírkám Františka Sušila, Ivan Vojtěch později na jednom jediném dvojzpěvu analyzoval řadu strukturálních souvislostí. Všechny dosavadní práce mají jeden shodný rys a to, že mezi textem Františka Sušila a textem Dvořákovým není předpokládána existence rozdílů. 3 Srovnání částečně provedeno níže.

Všech dvacet tři dvojzpěvů bylo komponováno v českém jazyce, později edice z roku 1962 a 1971 publikují ještě text německý a anglický. Jedná se ale o novodobé překlady. Předlohou Dvořákovi byla třetí Sušilova sbírka Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými z roku 1841, často také ve folkloristických textech označována pod zkratkou S III. Pokračovat

Helena Hozová

Skladatel Luboš Sluka se těší poměrně velkému zájmu interpretů. Jistě je to zásluhou melodičnosti jeho děl a nekomplikovanému zápisu. Luboš Sluka byl korepetitorem řady pěvců a tak rozumí potřebám lidského hlasu. Jeho cílem nikdy nebylo pouštět se do hudebních experimentů. Nejdůležitější je pro něj forma. V otázce kompozičního stylu využívá rozšířené tonality a ukotvené modality. 4  Z rozhovoru s Lubošem Slukou. 

Písňové cykly psal i pro konkrétní zpěváky, například pro Janu Jonášovou, nebo Sylvii Kodetovou. Existují i různé verze a různá obsazení. Třeba Čtyři Ave Maria, původně pro jeden hlas a varhany byly upraveny pro sbor, Kladské písně a balady zase mají verzi pro bas a pro baryton a také verzi s klavírem a nedávno zinstrumentovanou pro orchestr. Písňové cykly Květomluva, Jako tehdy, Renesanční písně a již zmiňované Kladské písně a balady se stále objevují na koncertních podiích a skladatel rád přijímá pozvání od interpretů na produkce svých děl. Pokračovat

Xénia Jarová

Osobnosť Roberta Schumanna zaberá v hudobno-historickom aj hudobno-filozofickom vývoji nezastupiteľné miesto. Skladateľ, kritik a človek celým životom a tvorbou angažovaný v dianí hudobného sveta svojej doby viedol svoje tvorivé kroky vznešenými ideami. Kompozíciou i hudobnou publicistikou a kritikou v Neue Zeitschrift für Musik sa aktívne sa snažil presadiť do spoločnosti pozitívne ľudské, umelecké, k hĺbke hudby a duchovným hodnotám vedúce myšlienky. Pre boj proti povrchnosti a za poetizáciu života Schumann ako 23-ročný založil fiktívny spolok Die Davidsbündler (Dávidovi spojenci). Ako jedno z mnohých vyznávali heslo „In jedem Falle, Jünglinge, schafft für’s Licht!“ (V každom prípade mladí, tvorte pre svetlo!). Tak aj Schumann sám tvoril pre svetlo hudobného obsahu a klavír sa v jeho dielach stal „hovorcom ideí“ 2 SÝKORA, V. J. Dějiny klavírního umění. Praha: Panton, 1973.  Pokračovat

Václav Kramář

Institut ochranné známky patří podle Telcovy systematiky práv duševního vlastnictví 2 TELEC, I. Právo duševního vlastnictví [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 40-41, [cit. 2017-01-15]. Elportál. Dostupné z: <http://is.muni.cz/elportal/?id=790415>. ISSN 1802-128X.  k obchodním, tedy netvůrčím právům průmyslového vlastnictví (spolu kupř. s firemním právem a právem označením původů výrobku) a obchodním právům jiného než průmyslového duševního vlastnictví (sem náleží zvukově záznamové či rozhlasové a televizní právo jako práva související s autorským právem); tyto jsou vedle kategorie tvůrčích práv průmyslového vlastnictví (patentové, vzorové, šlechtitelské, apod.) a tvůrčích práv jiného než průmyslového vlastnictví (právo autorské a právo uměleckých výkonů). Jedná se tedy o obchodní a průmyslový nástroj právní ochrany, sloužící v podnikatelském prostředí k označení služeb či zboží, k prokázání původu a rovněž k odlišení produktů jednotlivých výrobců. Pokračovat

Michaela Ambrosi

Z dnešního pohledu by se mohla zdát podstata zaměstnání hudebníka 18. století spíše neobvyklá. Nezřídka hudebník vedle své muzikantské role zastupoval u dvora hned několik dalších funkcí, někdy až lokajského druhu. Pokud dotyčný patřil ke šťastnějším a byl angažován pouze k hudebním produkcím, zbyl mu často také prostor pro komponování. Povolání svobodného skladatele v českých zemích téměř neexistovalo, avšak toto platilo i v širším evropském kontextu 1. pol. 18. století. Jako jednoho z mála by bylo možné jmenovat Josefa Myslivečka, kterému se podařilo uspět jako opernímu skladateli, přestože nebyl dříve proslaven coby hráč. Změna perspektivy nás opravňuje k myšlence, že ačkoliv sláva hudebníka Jiřího Čarta je v dnešní době minimální, jeho dobové přijetí mohlo být více pozitivní. Pokračovat

Robert Koubek

V rámci studentského projektu specifického výzkumu na Hudební fakultě JAMU vzniká nové souborné vydání klavírních skladeb Jaroslava Ježka. Ježek je širší veřejnosti znám zejména svou tvorbou populárních písní a melodií pro Osvobozené divadlo. Přitom byl na poli artificiální hudby neméně činný, ale jeho osobitý ‚ultramoderní“ 2 CINGER, F – JEŽEK, J. Šťastné blues, aneb, Z deníku Jaroslava Ježka. Praha: BVD, 2006. s. 27.  styl zůstal povětši-nou nepochopen. Pokračovat

2 Název této stati věnované 70. výročí založení Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a 10. jubileu vzniku Fakulty umění Ostravské univerzity, je záměrně shodný s titulem Janáčkova článku, otisknutém v Národních listech 60, 1920 č. 57, dne 27. 2. 1920. 

Karel Steinmetz

O vybudování vysokého hudebního školství na Moravě usiloval Leoš Janáček už od 80. let 19. století. Svědčily o tom jednak jeho články v Moravské orlici v letech 1885 až 1888, v nichž podrobně rozváděl myšlenku o založení Hudební akademie, 2 Srov. např. článek K organizaci hudebního života v Brně, otištěný v čísle 171 ze dne 29. 12. 1985, publikovaný in: JANÁČEK, L. Literární dílo I. Brno: Editio Janáček, 2003, s. 78–80.  jakési vysoké školy nad konzervatoří a varhanickými školami, pečující především o český moderní skladatelský sloh, jednak žádost o zřízení mistrovské třídy varhanní při brněnské varhanické škole, kterou zaslal Janáček v roce 1907 na vídeňské Ministerstvo kultu a vyučování. 3Srov. KUNDERA, L. Janáčkova varhanická škola a Poláčkovo heslo v Českém hudebním slovníku osob a institucí. Po vzniku samostatného státu v roce 1918, se mu podařilo brněnskou varhanickou školu, v níž byl od roku 1881 jediným ředitelem, přebudovat na konzervatoř a na tomto ústavu pak i zřídit tzv. Mistrovské třídy (jakousi vysokoškolskou nadstavbu konzervatoře 4 Podle zákona číslo 183/Sb. z roku 1920 o zřízení Státní hudební a dramatické konzervatoře – s mistrovskými třídami – tyto třídy navazovaly na konzervatoř a ač měly charakter vysoké školy, právně de facto vysokými školami nebyly, přestože profesory jmenoval do funkce prezident republiky a v čele pražského ústavu stál vždy na rok volený rektor.  ) v oboru skladby a klavíru. 5 Srov. např. PETRŽELKA, I. Janáčkovy mistrovské třídy. In Dějiny hudební výchovy stál (osobnosti, instituce, koncepce). Ostrava: Asociace hudebních umělců a vědců – TC Ostrava, s. 25–30. Profesorem v mistrovské třídě skladby byl jmenován Leoš Janáček a do této funkce v klavírní třídě byl ustanoven po úspěšném působení ve Lvově Vilém Kurz. V těchto mistrovských třídách se vyučovalo v budově brněnské konzervatoře na Kounicově ulici, ale úředně brněnská Mistrovská škola spadala pod konzervatoř pražskou. Pouze přímá výuka profesorů Janáčka a Kurze byla dislokována do Brna. Ale zdejší studenti např. vykonávali zkoušky z ostatních předmětů v Praze (z dějin hudby u prof. dr. Jana Branbergra a z estetiky u prof. dr. Václava Štěpána). Také veškerá studijní agenda těchto brněnských studentů se vedla v Praze. Obě mistrovské třídy v Brně absolvovalo 25studentů, z toho skladbu osm a klavírní hru sedmnáct umělců. Janáčkovy přednášky ve skladebné třídě navštěvovalo navíc devět zájemců, hodiny u profesora Kurze šest účastníků.  Ty se pak Janáček snažil rozšířit o další obory (pro zpěv a housle např. jednal s Emmou Destinovou, Otakarem Ševčíkem 6 Viz korespondence Janáčka se Ševčíkem (srov. PŘIBÁŇOVÁ, S. Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. Brno: Knižnice Opus musicum, 1990, s. 60), podle níž houslový pedagog neměl o působení v Brně zájem a pak se stal profesorem mistrovské školy v Praze.  i Jaroslavem Kocianem, 7 Srov. PETRŽELKA, I. Janáčkovy mistrovské třídy. In Dějiny hudební výchovy (osobnosti, instituce, koncepce). Ostrava: Asociace hudebních umělců a vědců – TC Ostrava, s. 27–28. Také Jaroslav Kocián se stal později profesorem houslové hry na mistrovské škole v Praze.  jako budoucími profesory této vysoké hudební školy v Brně). Bohužel penzionováním Leoše Janáčka v roce 1925 a pak odchodem Viléma Kurze zpět do Prahy přestaly Mistrovské třídy v Brně existovat. Pokračovat